CzechFolks.com PLUS

Mylná by byla představa, že jsem tak učinil, hraje ruletu v pověstném Monte Carlo, nebo v hernách v Los Vegas. Stejně zavádějící by byla i představa, že jsem tuto sumu roztočil v Eurech, dolarech amerických nebo australských, či snad dokonce v korunách českých. Učinil jsem tak ve „wonech“, měnou používanou v Jižní Koreji. Jen pro ilustraci, jeden australský dolar se rovná zhruba jednomu tisíci „wonů“ a za českou korunu jich dostanete kolem šedesáti.

Tuto astronomickou finanční transakci se nám podařilo uskutečnit nedávno, když jsme se vraceli z návštěvy v České republice a se ženou se rozhodli přerušit únavný let z Prahy do Sydney třemi dny v Seoulu, hlavním městě Jižní Koreje. I když to měly být podle plánu odpočinkové dny, po poněkud hektických týdnech prožitých v Praze, nedalo nám to a vypravili jsme se do ulic tohoto rušného, životem kypícího města. I když naše dojmy, vzhledem ke krátkosti našeho pobytu v Seoulu jsou značně povrchní (jak se říká, viděno z rychlíku), přece snad stojí za zmínku.

Město samo doslova roste před očima a zejména okolí města je doslova poseto jeřáby, budujícími nová sídliště, což jaksi svědčí o úspěšnosti Jihokorejské ekonomiky. Vnitřní část města je protkána širokými bulváry, kterými proudí auta ve čtyřech proudech v obou směrech a tyto široké třídy jsou navzájem spojeny pavučinou úzkých uliček. Mnohé z těchto starých, úzkých uliček slouží jako rozsáhlý, otevřený „market“. Trochu nás zklamal výběr nabízeného zboží, rádi bychom byli koupili něco, co by nám připomínalo pobyt v Koreji, ale na stáncích byl převážně textil, cenově přístupný a často i dosti dobré kvality, hračky, kuchyňské potřeby, potraviny a podobně.

O to zajímavější je však pozorovat obyvatele tohoto města. Převážná většina Korejců, které potkáváte na ulicích, je velice čistě oblečena, muži obvykle v bílých, nebo světlých košilích a tmavých kalhotách a i oblečení žen a dívek svědčí o dobrém vkusu. Jak se také zdá, obyvatelé Jižní Koreje netrpí obezitou a pokud potkáte někoho pěkně obaleného tukem, bude to s největší pravděpodobností turista, ověšený fotoaparáty a video-kamerami. (Nevím, jak je to s obezitou v Koreji Severní, ale jsem přesvědčen, že zlý trpaslík, který této části Koreje vládne, to má pod kontrolou).

Zdá se, že stejně jako třeba v Číně, značná část obyvatel holduje nikotinu, méně už alkoholu. Chtěl jsem zakoupit malou lahvičku skotské, abych mohl se sklenkou v ruce utřídit večer dojmy během dne získané a našel jsem za tím účelem v rozsáhlém obchodním domě oddělení alkoholických nápojů, kde byl jistý, malý výběr vína, tvrdšího alkoholu však poskrovnu a za ceny neúměrně vysoké. Když jsem se už zmínil o tom obchodním domě, musím přiznat, že jsme se tam cítili jako kdysi, před čtyřiceti lety v podobných obchodních domech v Sydney. Když se na dvě vteřiny zastavíte, abyste si něco prohléli, už je u vás jeden nebo dva úslužní prodavači a nabízejí pomoc při výběru. To může být někdy trochu obtížné, ale je to rozhodně mnohem lepší, než je dnešní situace v obchodech v Austrálii, kde bloudíte po obchodním domě a marně hledáte někoho, kdo by vám pomohl, neboť jedinou osobou, zastupující prodávající stranu, bývá osoba v pokladně.

Když jsme začali procházet ulicemi Seoulu, v podvědomí se nám zdálo, že tam něco chybí. Potom jsme na to přišli. Zdi tohoto města jsou čisté a „nekrášlí“ je, jak je zvykem v jiných částech světa, ohyzdné grafity. Navíme, zda je to tím, že tam možná nejsou v prodeji „spreje“, nebo otcové města jsou v tomto ohledu přísnější, podobně jako je tomu v Singapuru.

Jediným problémem návštěvníka v Koreji je to, že angličtina je vám v této zemi platná pouze o něco více, než kdybyste se snažili domluvit se pomocí rodné češtiny. Velice málo Korejců totiž mluví anglicky a to i na místech, kde byste znalost tohoto jazyka předpokládali, jako na příklad na mezinárodním letišti, nebo ve velkém hotelu. Jak se dočtete z následujících řádků, tato nesnáz v komunikaci nám připravila nečekaný problém.

Před naším odletem do Prahy projevil náš syn přání, zda bychom mu nepřivezli jako dárek pěkný lovecký nůž. Naše vzácná kamarádka, lesní inženýrka a dívka lovu znalá, nás zavezla na správnou adresu, k někomu, kdo nože vysoké kvality ručně vyrábí. Vybrali jsme tedy krásný tovar a zabalili ho do jednoho ze zavazadel, pochopitelně ne do příručního zavazadla, které si berete s sebou do kabiny. Když nám v Seoulu běžící pás přinesl naše dvě velká zavazadla (která jsme hodlali nechat na letišti v úschovně), byl na zavadle, kde byl již zmíněný nůž, velký žlutý zámek svědčící o tom, že vezeme něco nedovoleného. I když jsem na celním prohlášení nůž poctivě přiznal, chtěli tuto nebezpečnou zbraň vidět. Nám se ovšem v žádném případě nechtělo pečlivě zabalené zavazadlo otvírat, a když nám posunky a lámanou angličtinou nabídli, že si tam naše dvě zavazadla ponechají a dostaneme je zpátky při odletu do Sydney, radostně jsme přikývli. Toto se nám zdálo být dosti jednoduchým a logickým řešením. Ale ouha. To jsme ještě nevěděli, co nás před odletem čeká. Naštěstí jsme byli na letišti mnoho hodin před odletem, a tak bylo dosti času podniknout menší kalvárii, která nás čekala. Naše dvě zavazadla se podařilo v útrobách letiště najít a byla doručena na celnici. Tam velice ochotní, lámanou angličtinou komunikující úředníci trvali na tom, že musíme zavazadlo otevřít a nůž vynést na světlo Boží. Potom nůž pečlivě poměřili a zapsali délku a šířku ostří do příslušného formuláře. Naivně jsme si mysleli, že tím to bude končit a budeme moci nůž vrátit do útrob zavazadla. Ne tak snadno, holenku. Nůž prý musí ještě zkontrolovat vrchní instance a povolit jeho převoz. Odešli jsme tedy s jejich ujištěním, že se tak bez dalšího odkladu stane. Červíček však zahlodal v mysli a my se vrátili k pánům celníkům a ejhle. Nůž stále ležel na stole jako před jeden a půl hodinou a čas neúprosně běžel. Nakonec, na naše úpěnlivé prosby jeden z úředníků naskočil do malého, elektrického vozíku a s nožem kamsi odjel. Když po slíbených pěti minutách za čtvrt hodiny přijel, měl ve tváři vítězný úsměv, nůž prošel inspekcí a mohl tedy pokračovat v cestě do Austrálie. Trochu nás znervózňovala skutečnost, že nežli jsme procházeli tunelem do letadla, viděli jsme naše dvě zavazadla stále kotvit u konečné kontroly. A proto jsme si oddychli, když jsme je snímali z karuselu v Sydney.

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Zdeněk Reich