CzechFolks.com PLUS

Na své šedesátiny 31. 3. 1990 nás pozval PhDr. Jan Zahradníček, pracovní kolega z UTRINu. Byl po srpnu 1968 degradován a propuštěn z Vojenské politické akademie – takových nás zde bylo vícero – a třebaže pracoval v jiném oddělení, měli jsme k sobě blízko.Výsledkem jeho výzkumného snažení byla metoda Korter, použitelná s pomocí počítačového programu při mezinárodním srovnávání technické úrovně výrobků. Jenomže přišel listopad 1989, Honza záhy zemřel a o metodu se neměl kdo postarat. Upadla do zapomnění.  

Ale na Honzu si často vzpomenu, měl jsem mu za zlé, že se propůjčil psát projevy nejen řediteli ústavu, ale i předsedovi závodní organizace KSČ, který byl kdysi železničářem a zápasil s každou větou. Přišel jsem na to tehdy, když mi přišel odevzdat část honoráře, který došel za článek ředitele v jakémsi časopisu a Honza v tom článku opsal celé pasáže z mého jakéhosi rozboru. Poctivě se k tomu přiznal, ale když přišel, byl jsem překvapen a  honorář jsem rezolutně odmítl. „Nezlob se, Honzo, nejsem prodejná děvka a doufám, že nikdy mne okolnosti nedonutí k tomu, abych jí kdy byl…“ Určitý čas jsme se jen pozdravili, ale netrvalo to dlouho. V listopadových dnech 1989 jsme spolu a ještě s Iljou Šetlíkem a Zdeňkem Šefrnou zakládali Občanské fórum a několik měsíců v něm společně působili. 

Pozdravil jsem pracovníky hloubětínského podniku Tesla, odkud jsme v srpnu 1968 vysílali po celý týden, abych se jim dopisem ze 6. 4. 1990 vyznal z toho, že zakrátko vyjde moje publikace „Na vlně 490 metrů“, v níž vzpomínám na úžasnou obětavost a kázeň podnikových techniků a dalších pracovníků, kteří dokázali udržet vysílání 20 hodin denně v oněch nebezpečně napjatých dnech (ano vysílali jsme od 4 hodin ráno až do půlnoci…). „Vedl nás jeden jediný společný cíl – zachránit suverenitu, svobodu a demokracii pro naši zemi, pro naše národy. Žel – muselo uběhnout oněch více než jedenadvacet let, abychom se k těmto vznešeným ideálům mohli znovu vrátit, mnozí z nás po létech perzekucí a pronásledování, ale zato s pocitem, že se s vámi někdejšími spolubojovníky ze srpna 1968 můžeme znovu kdykoliv setkat a podívat se směle do očí. Naše svědomí je čisté…“ 

Dopis Alexandru Dubčekovi datuji rovněž 6. 4. 1990 a píšu v podobném duchu jako hloubětínským „teslákům“. Přidávám doušku, že „budu si považovat za čest, jestliže i Vy se stanete čtenářem mé publikace, na které jsem usilovně po několik minulých týdnů pracoval.“ A. Dubček mi odpověděl, že mě pozval k sobě do kanceláře Federálního shromáždění, podepsal mi připravený lístek, abych tak získal jeho podpis (nese datum 6. 4. 1990) a nabídl mi práci v tiskovém odboru. S takovým postem jsem nepočítal, ale zpočátku jsem mu žádné závazné slovo neřekl. Až potom, když mne urgoval jeho tiskový mluvčí, jsem se omluvil a poděkoval za vzácnou nabídku, které si nesmírně vážím, ale nemohu ji přijmout. Pravým důvodem je přesvědčení, že nechci už nikde chodit pravidelně do zaměstnání od-do a dřít. Protože neumím nic odflinknout, a to se dneska už nenosí. To bych musel vyžadovat i od svých spolupracovníků a mohl bych na to také doplatit. Lidé si za totality odvykli poctivé práci a každého, kdo ji vyžaduje, posílají nejraději do zadele. 

Kolegové „mladofronťáci“, současní i bývalí přijďte – zněl titul pozvánky tehdy ještě Ústředního kulturního domu železničářů v Praze, Náměstí Míru (dnes opět Národní dům Vinohrady) a to na úterý 24. 4. 1990. Sepsal jsem podrobné vylíčení mých začátků v Mladé frontě až po rok 1951, kdy jsem byl pro své názory z redakce z politických důvodů propuštěn a svůj život jsem začínal znovu u soustruhu v Rudém Letově v Letňanech (později Letňanských strojírnách a nyní se už zase jmenuje pouze Letov, jak se proslavil za první republiky). Zavzpomínal jsem na všechny kolegy, s nimiž mi bylo v Mladé frontě dobře‚ byli to většinou ti, kteří stáli u zrodu tohoto deníku v květnu 1945 a kteří postupně v 50. letech museli redakci stejně opustit – z toho František Listopad emigroval hned po únoru 1948. Na onom prvním polistopadovém setkání jsem se sešel s mnohými  z nich, dále s Libuší Vančurovou – Bártlovou (Ježovou), která byla předsedkyní rehabilitační komise MF, s kolegy, které jsem do redakce přivedl a poskytoval jistou pomoc v nelehkých začátcích, jako byl například Ota Výborný z Vápenného Podola, Josef Holler z Kladna, Václav Kraus z Prahy, dále s Eliškou Knotovou, Otou Poppem, Luďkem Lehkým, Tondou Řežábkem (ten pracoval v týdeníku Rozhlas a po listopadu 1989 mně v něm uveřejňoval na pokračování výtahy z mé chystané knížky Na vlně 490 metrů), Milanem Syrůčkem, Janem Hajným a jeho ženou Ditou, Emilem Fafkem, Otou Štemberou, Ivanem Osvaldem – co jméno, to všechno novináři a známí publicisté, tvůrčí pracovníci, kteří po listopadu  1989 ještě mnoho let aktivně pracovali sice mimo redakci Mladé fronty, ale svým tvůrčím profesím nezůstali nic dlužni. K tomuto prvnímu setkání jsem si vzletně “bezručovsky“ zarýmoval: 

Iks (x) roků ve Frontě vypsal jsem, na jejích stránkách se potil. Bývaly pro mne zápasem, v němž elán svůj jsem krotil. / Šel´ś do těch šarvátek mnohokrát, ať jsi chtěl anebo nechtěl. Se srdcem na dlani těžko lhát – kdo pravdu hájil – letěl. / Vracím se mezi přátele a známé, už nelituji podlitin a ran. Každý z nás svou zkušenost máme – nikdy by člověk neměl zůstat sám! / A přejme mladým jejich ideály, ne, že to jiné nebude! Zač bychom potom všichni stáli – živote, bído, osude! 

Ještě potom 29. 5. 1990 jsme se sešli na besedě pamětníků k 45. výročí vzniku Mladé fronty v květnu 1945, ale to už jsme se s Jaromírem Hořcem, prvním šéfredaktorem Mladé fronty domluvili na pravidelných setkáních s těmi, kteří v MF pracovali od roku 1945 až do těch osudových  padesátých let. Velmi rychle jsme MF museli opouštět a také se nám již v dalších letech zcela odcizila. Pracovali jsme usilovně na přípravě knihy Generace 45, do níž přispělo mnoho kolegů a kolegyň z té počáteční éry, a která vyšla v roce 1997. Vydal ji ve svém nakladatelství Riopress jeden z nás – Jaroslav Kalát. 

Celou redakční a editorskou práci svěřili kolegové mně, v té době jsem měl již první počítač, takže všechny příspěvky jsem poctivě ukládal a zpracovával tak, aby z nich vyšla úctyhodná kniha s mnoha ilustracemi a karikaturami mnoha z nás, které tak mistrně ovládal akademický malíř Ota Štembera, náš tehdejší redakční kreslíř. Podobná setkání pokračují každým rokem neustále, vždy kolem svátku 9. května, kdy vyšlo první číslo Mladé fronty v roce 1945. Jenomže bez mnoha z těch zakladatelů – zvláště pak našeho prvního šéfredaktora Jaromíra Hořce, který zemřel 22. listopadu 2009 v nedožitých 88 letech. 

„Připravují se tři zákony ve vztahu k rehabilitacím“, píšu v dopisu 24. 4. 1990 Josefu Živnému, bývalému řediteli podniku Obal Rozkoš ve Střížovicích, kde jsme se poznali v době mého zdejšího pobytu na chalupě, kterou jsme koupili a modernizovali. „Počítá se i s rehabilitacemi osob již od roku 1948 – zákon soudních a zákon o mimosoudních rehabilitacích a třetí zákon o náhradě škod, navazující na oba předchozí zákony.K Tvému případu, o němž jsi mi vyprávěl. Uplatňuje se zásada Nikoli msta, ale spravedlnost! A všichni postižení máme právo na tuto spravedlnost. Napiš Občanskému fóru do Obalu, kde jsi léta řediteloval, že všude probíhají rehabilitace a Ty čekáš marně dodnes. 

Přikládám Ti kopii článku z Hospodářských novin, kde jsem napsal o případu Miroslava Grégra, rovněž postiženého ředitele podniku Desta Děčín. Občanské fórum, zaměstnanci podniku za ním zajeli osobně, aby se do podniku vrátil. To neznamená, že bych Ti radil, aby ses do fabriky vracel. Zničil by sis tam poslední zbytky svého zdraví. Ovšem, když se Ti něco naskytne, co bude výhodné, byl bys sám proti sobě. Ale tohle zrovna já Tobě vyprávět a radit nemusím. Spíš bych se to mohl učit já od Tebe… 

Pozdrav z Albionu, kde to vše předvolebně vře, posílá 26. 4. 1990 Jana Jirousková-Plecitá. „V Manchesteru už čtvrtý týden řádí trestanci a denně tu lze zaznamenat nějakou vraždu. Chybí mi to české čtení, nemohl bys mi něco poslat? Na Prvního máje si vyjedeme s dcerou Evou do kraje Robina Hooda.“ 

Boris Jachnin, filmový publicista, žijící v Českých Budějovicích, který se také přihlásil do našeho Klubu novinářů Pražského jara ´68, mi v dopisu z 27. 4. 1990 píše: „Státní bezpečnost mne v minulých letech dosti „tiskla“, byl jsem volán často na celodenní výslechy, byl jsem podezřelý z protisovětské činnosti, protože můj otec byl „bělogvardějského původu“, jak o něm říkávali příbuzní. Chtěl jsem jet za nimi do Sovětského svazu, abych se dopátral pravdy, protože otec za války skončil v nacistickém plynu. Ale na hranicích mně odebrali pas a prohlásili, že jsem v SSSR nežádoucí… Nakonec po návratu domů mne nevzali ani do papíren jako pomocného dělníka, když jsem se hlásil na jejich inzerát.“  

Příklady cenových změn z dubna 1990 mám uvedeny na rozmnoženém letáku z té doby. Jsou zajímavé ty maloobchodní ceny – uvádím některé příklady v Kčs (první číslo dosavadní cena, druhé cena zvýšená, nová): hovězí zadní 46/105, telecí kýta 65/136, kuře kg 30/37, kapr 20/22, cukr krystal 7,30/11,20, mléko plnotučné 3,10/6 Kčs, máslo čerstvé kg 40/82, u vajec a vaječných výrobků byly tzv. smluvní maloobchodní ceny, uhlí hnědé tříděné – jedna tuna 180/428, zemní plyn – kubík 0,88/1,75. Dále se zvýšily ceny jízdného na železnici (až na desetinásobek) a v autobusové dopravě až sedminásobně. Také byly zvýšeny ceny tisku, tarify nákladní dopravy a stavební práce. Ceny výrobků spotřební elektroniky byly podmíněny jejich dovozem. 

Nový fenomén v našich podmínkách - inovační centra, vědeckotechnické nebo obchodní parky, podnikatelské inkubátory. Přijeli s ním a s dokumentárním filmem dva mí dobří přátelé – oba inženýři z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Čs. vysokém učení technickém v Praze – Miloš Vystyd a Jiří Beneš, můj dávný spolužák a dlouholetý kamarád, kteří navštívili Západní Berlín, aby si jedno takové technologické centrum prohlédli. 

Konala se velká prezentace v tehdejším Výzkumném ústavu vědeckotechnického rozvoje v Praze 4, Lopatecké ulici, s oběma jsem udělal hned rozhovor pro Lidové noviny: tady vyšel 19. 5. 1990 a bylo to vůbec poprvé, kdy se u nás o této zcela nové tématice psalo. Rozhovor končí mementem, že jsme svědky úniku našich chytrých mozků do zahraničí, a že tady se jim nabízí velká příležitost. Od té doby – celých deset let jsem řídil časopis Inovační podnikání, který jsem založil a vychází dosud – nyní už beze mne. 

Jde o jednu velkou historii nezměrného úsilí o založení společnosti, která by soustřeďovala nově zakládaná inovační centra, její další vývoj, soutěže, výstavy, zahraniční prezentace, články, katalogy. Chtě nechtě jsem za deset let v roce 1999 skončil, ale kontakty udržuji neustále. 

Potvrzení o zaplacení zájezdu – poprvé od listopadu 1989 – jsme se vydali s cestovní kanceláří EWTour za 1300 Kč do italských Benátek pro dvě osoby, placeno 21. 5. 1990. Cestovalo se tenkrát autobusy přes noc a další den zase přes noc nazpět. Celý den v Benátkách jsme si náležitě užili, včetně jízdě gondolou a svačině, rozbalené na náměstí sv. Marka plného holubů. Na pořádné jídlo v restauraci jsme tenkrát neměli. Inu – svobodní Čecháčkové začali cestovat. 
Rozuměl přírodě a lidské duši – tak se jmenoval článek o podřipském básníku Milo Velebilovi (1900-89), který pracoval jako ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, kde žil se svou ženou Majkou. Oba jsem po dlouhá léta (ještě z dob válečných!) navštěvoval osobně (na kole přes Vltavu u Lužce to k nim byl už jen kousek od nás z Obříství), psali jsme si navzájem dopisy, vyměňovali si básničky. 

Ještě loni, když zemřel, jsem o něm nemohl nikam napsat – tehdy jsem ho také naposledy navštívil před jeho smrtí v květnu. Článek mi uveřejnil kolega Jindřich Beránek ze Severočeského deníku, protože sem spadají i Horní Beřkovice (okres Roudnice nad Labem). Poslal mi noviny ze 17.5. 1990 a připojil i dopis. Okamžitě jsem to okopíroval a poslal Majce, abych jí udělal radost a jako doklad, že se na jejího milovaného Mila nezapomnělo. 

Dopisem z 18. 5. děkuji také kolegovi do Ústí nad Labem, oceňuji pohotovost a vzácné pochopení pro ten nekrolog, graficky pěkně upravený i s fotkou vousatého básníka. Poslední veršíky psal už jen pro svoji Majku a jedna básnička stojí za citaci: 

„Já už nejsem mladej, radši víc mi hádej…To vypadá klamně, co Ty vidíš na mně. Svoje bílý mládí se mnou nevokrádej! To je jednojistý: pro Tvý lokty čistý hodí se jen kmínek z čerstvejch rozmarýnek. Má děvečko malá – mně už žloutnou listy…“ K vydání mám už mnoho let připravenu knížku o našem přátelství, kdy jsem poznával také život „tam za tou bílou zdí“. 

Majka Velebilová se hned ozvala a v dopisu z 21. 5. 1990 píše, jak ten článek četla „ale bez pláče to nebylo možné…“ Byla u ní zrovna neteř z Prahy, že dá článek ofotografovat a pošle do Anglie, kde má Milo bratra (zůstal tam po válce, v níž působil u Královského letectva Velké Británie), a také dalším příbuzným do Německa. „Všechno  jsem včera svému dědouškovi na hřbitově pověděla, jak hezky a citlivě jsi to o něm napsal…“

* * *