CzechFolks.com PLUS

Srpnové události 1968 a Čs. televize – tak se jmenuje moje vylíčení pro potřebu dokumentace v Čs. televizi, které jsem rozmnožil 28. 5. 1990 a shromáždil i připomínky od dalších kolegů, kteří v srpnu 1968 různě publicisticky působili. Ostatně byly to další doklady, které vyvolalo vydání mé knížky „Na vlně 490 metrů“ (vyšla v květnu 1990 v Nakladatelství Naše vojsko – Magnet Press nákladem 140 000 výtisků česky a 80 000 výtisků slovensky) a v roce 2009 v rozšířené podobě spatřily světlo světa v knize „Události pravdy, zrady a nadějí“ (vydal Akcent Třebíč).

Nový ústřední ředitel Čs. televize (od listopadu 1989 již čtvrtý) Jiří Kantůrek mne 24. 5. 1990 pozval na setkání u příležitosti zahájení Mezinárodního televizního festivalu v pražském Paláci kultury. V jednom ze salónků jsem mu na jeho nabídku nástupu do zaměstnání v Čs. televizi uvedl: „Televize musí nakupovat od zahraničních televizí různé zpravodajské materiály, ale stejně alikvotně by měla na západní trhy informací přicházet se svými atraktivními zprávami. Jak to dělají? Tomu se musí naši lidé naučit buď u nich, anebo pozvete sem několik zahraničních žurnalistů, ať nás to zde učí…“ Nedlouhá historie mi dala za pravdu a mým zadostiučiněním byla skutečnost, že všichni mí bývalí spolupracovníci a kolegové, kteří práci přijali, v této náročné soutěži propadli především u diváků našich, byli moc staří, způsoby jejich pomalejšího vyjadřování postrádaly určitou kultivovanost, takže na kritiku svých vystoupení odpovídali útokem, že takhle odsuzují „osmašedesátníky“ (tj. vyhozené zaměstnání po srpnu 1968). Ale vždyť jsem byl jedním z nich, ale natolik kritický vůči sobě, že jsem žádnou takovou nabídku nepřijal a dělal jsem to, nač jsem stačil, kde jsem cítil, že si mé spolupráce váží, a sám naopak měl jsem dobrý pocit z takové prospěšné činnosti (založil jsem časopis Inovační podnikání, v dalších letech řídil jsem novinářský zpravodaj Mediažurnál, byl jsem obecním kronikářem, členem redakční rady periodika ČAS, který vydává Masarykovo demokratické hnutí, začal jsem psát knihy…).

Nezávislé noviny Turnovské listy mi poslal 21. 6. 1990 další můj letitý přítel  Vašek Jenšovský a v dopisu píše: „Začíná se mi to v tom strašném zmatku a trvalém běsnění i líbit, ale těžce nám podráží nohy finanční situace. Dělat noviny „na koleně“, v těch starých „kapacitách“ a s lidmi, kteří myslí stále po staru, je strašné… Kdekdo volá: Musíte vytrvat a dotáhnout to alespoň do voleb! Jakmile přijde řeč na finance, všichni mají hluboko do kapes. A tak asi budeme – chtě nechtě – končit. Dostal jsem i pochvalný dopis od Miloše Formana, to je sice milé i povzbudivé, ale my potřebujeme spolehlivého sponzora!“ Samozřejmě, že Turnovské listy skončily, místo nich začaly vycházet Pojizerské listy a ty jediné se udržely dlouhá léta v českých rukou. Osud zejména regionálního tisku přijde co nevidět na řadu i v mých dokumentech a dopisech.

Pro měsíčník Typografia (už jsem se o něm zmiňoval v předchozích řádcích výše) jsem na jejich vyžádání sepsal několik otázek pro podnikové ředitele polygrafických závodů, kteří zápasili o svou existenci. Mj. jaká je jejich podniková strategie, zda mají vyjasněnu prosperitu podniku a jaká vidí rizika v podnikání, co nového nabídnout svým zákazníkům, co učiní pro to, aby měl podnik vlastní devizové konto, jak podnik motivuje své zaměstnance, co podniká pro ozdravění pracovního a životního prostředí?

Otázky otiskl časopis ve svém 7. čísle z července 1990. V jednom z čísel byla otištěna také fotografie, na níž je uprostřed moje dcera, výtvarná grafička časopisu, spolu s organizátory výstavy a mnoha akcí k jubileu 100 let Typografie, Františkem Sedláčkem a Vojtěchem Brezou. Časopis vycházel ještě několik měsíců, ale pak musel z finančních a jiných  důvodů skončit své vydávání.

Dostávám dopisy podobné tomu, který mi poslala Jana Jirousková-Plecitá 5. 8. 1990, v němž blahopřeje k vydání publikace „Na vlně 490 metrů“: „Byl jsi důkladný, což odpovídá Tvému systému práce, když jsi dokázal napsat tak poctivě a nejpůsobivěji o tom, co mnozí z nás nevěděli. Knížka bude kolovat po mých dosud žijících známých… Naši přátelé v Itálii, kde jsem byla s dcerou Evou na dovolené, nemohli pochopit, že v naší zemi tak rychle ovládli zloději, „veksláci“, neúměrně vysoké ceny pro zahraniční turisty – a to vše po sedmi měsících sametové revoluce…“

V souvislosti se zánikem Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj děkuje mi Vladislav Böhm za spolupráci a představuje se dopisem z 9. 8. 1990 jako tiskový mluvčí ministerstva zemědělství ČSR. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že věda, technika a ekologie mají se zemědělstvím velmi styčné plochy, takže se těší na pokračování spolupráce.

Nový ústřední ředitel Čs. rozhlasu František Pavlíček (1923-2004) mne zve na dopisem z 10. 8. 1990 na slavnostní odhalení pamětní desky k výročí událostí v srpnu 1968, speciálně jako člověka spojeného osudem s událostmi před dvaadvaceti lety. Také on, spolu se svým náměstkem Janem Skálou, právníkem a mým přítelem ještě z dob totality, mi nabízejí dobře placené místo v Čs. rozhlasu. Znovu i jim jsem opakoval to, co ve všech podobných předchozích případech.

O novinkách z ČTK mne informuje svými dvěma dopisy, poslední ze 4. 9. 1990, zahraniční redaktorka Věra Homolová. Posílá „Četkaře“, kde je otištěno moje posrpnové svědectví z roku 1968, kdy jsem nastupoval do ČTK zdevastované pobytem sovětských okupačních vojsk. V dokumentační redakci zemřel její šéfredaktor František Pešan, odešel Karel Dobrovolný, s nímž v redakci sedávala, nežije také Jiří Tupý z redakce Svět hospodářství a přeborník na překlady Ivan Vávra. „S Vlaďkou Radotínskou na Vás vzpomínáme jako na mimořádně čestného člověka a jsme rády, že jsme se dočkaly lepších časů…“

Ta bláznivá Amadea, jak se sama nazývá ve svém pohledu z Austrálie z 6. 9. 1990, Lidmila Procházková, členka naší ilegální Masarykovy kulturní generace v době války, a píše „Škoda, že jsem Tě nestihla v Praze, ale odvezla jsem si Tvoji knížku a celou již přečetla. Děkuji Ti za všechnu tu práci, kterou jsi vykonal pro nás všechny, jak před dvaceti lety, tak v období Pražského jara a v osudném srpnu 1968. Už jsem zase v Austrálii a posílám svou adresu…“ Psávala moc pěkné básně, navštívil jsem ji ještě v jejím rodném městě Rokycanech za pohnutých válečných dnů, a pak se s ní vídával po osvobození, kdy dostudovala a stala se redaktorkou zahraničních časopisů, které vydávalo nakladatelství Orbis. Neskonale milovala Mozarta a toulala se světem za zvukem bubnů až do Afriky, kde jí doslova „uhranul“ muž černé pleti, s nímž spojila svůj další život.

Žiju jako poustevník – píše mi Vláďa Pech, kterého navždy opustila milovaná Jaruška. „Už už se zdálo, že jsem objevil novou partnerku pro svůj další život. Potkal jsem se s nedávno též ovdovělou dávnou spoluzaměstnankyní Irenkou, začali spolu  plánovat cestu do Benátek. Měla chalupu v Hluboké u Borovan, to je směr na České Velenice. Jak víš,já mám chatu u Holubova pod Kletí – čili na opačném místě. Irenku tam kouslo klíště, byla z toho nemocnice, chřipka a před 14 dny zemřela… Tak jsem opět sám a dostávám se z toho všeho malováním a pobytem mezi přáteli u Budvaru…“

Můj spolužák Jaroslav Musílek, člen našeho dětského klubu Rychlých šípů, syn váženého a vzdělaného zahradníka zdejšího velkostatku, s nímž jsem jezdil po celý rok na kole do prvního ročníku měšťanské školy TGM v Neratovicích (sedm kilometrů z Obříství), byl nadále i později mým přítelem. Vyučil se opravářem televizorů, což bylo výnosné řemeslo. Onemocněl však infekční žloutenkou vinou zdravotní sestry nemocnice v Kostelci nad Labem – aplikovala injekci již jednou použitou stříkací jehlou (byl jich tehdy zoufalý nedostatek), což se prokázalo. Pomohl jsem mu se sepisováním stížnosti, nebylo nutné přejít k soudnímu řízení, nemocnice chybu uznala. Ale Jára Musílků byl nadosmrti poznamenán – musel držet přísnou dietu, přidala se cukrovka a další choroby, byl mu přiznán invalidní důchod. Ještě před tím mu několikrát zaplatila nemocenská pojišťovna pobyt v lázních. V deskách mám jediný Járův pohled z Konstantinových lázní z 21. 10. 1990, kde bydlel v Prusíkově ústavu (prof. Bohumil Prusík byl ve své době významným čs. internistou).

Karlovarské noviny, v nichž pracuje po listopadu 1989 opět moje známá Anna Fiedlerová, otiskly můj článek, který jsem napsal za svého lázeňského pobytu v listopadu 1976. V něm satiricky líčím pořad, který pro hosty i spoluobčany připravila tehdejší pobočka Svazu čs.-sovětského přátelství k výročí onoho „Měsíce“ s dlouhým jménem. Samozřejmě v tu dobu nemohl spatřit světa, sice jsem ho dal k dispozici Honzovi Lopatkovi, zda by nešel propašovat do exilu, ale víc jsem se o jeho osud nestaral. Kolegyně Fiedlerová, když jsem se o tom nyní zmínil v Klubu novinářů Pražského jara ´68, projevila okamžitě zájem a dopisem z 22. 10. 1990 mi píše, že článek s citem zredigovala.

Máte strach a z čeho nejvíc? Náš předseda Klubu novinářů Pražského jara Mirek Jelínek obnovil vydávání někdejšího týdeníku MY – nyní My 90 a dopisem z 5. 11. 1990 sděluje, že otiskne moji odpověď do ankety a dále píše: „Zatím máme dobrý ohlas, ale náklad není ještě podle mých představ. Bohužel kromě velkého množství titulů jde v současné době také o privatizaci prodejních stánků. Snahou každého prodavače je mít co nejnižší obrat, protože z toho se bude počítat základ vydražovací ceny…“  

Ve své odpovědi do ankety jsem napsal: „Nechci se bát a nechci mít strach, a proto doufám, že příčiny strachu bude právní stát postupně odhalovat a likvidovat. O to více musíme v našich rodinách, školách a kolektivech usilovat o morálku, svědomí, lásku, úctu a pokoru…“

Měl jsem nejlepší snahu hned po přestálých operacích (byly dvě za sebou) vrátit se alespoň zčásti k nějaké smysluplné práci, ale asi jsem se přecenil. V dopise svým přátelům 2. 11. 1990 píšu: “Můj zdravotní stav není takový, abych se dokázal něčím soustavně zabývat. Pendluji mezi nemocnicí a domovem, léčím bolesti hlavy a vleklou infekci, zatím medikamenty, antibiotika a utišující léky vykonávají své. Podle ošetřujících lékařů jde o dlouhodobou úpornou léčbu, doufám, že moji situaci pochopíte a já vám slibuji, že jakmile to můj zdravotní stav dovolí, že se přihlásím.“

Hned po prvních svobodných volbách 24. 11. 1990 posílám do Mladé fronty dopis s poznámkou k uveřejnění. O tom, že projednávání státního rozpočtu se zatím mnoho neliší od dob, kdy podobně informovala totalitní moc. Chybí údaje, kolik nás stojí přebujelá federální vláda a celý její aparát včetně jednotlivých ministerstev, na kolik nás přijde vyslání jednotky protichemických dobrovolníků do války v Perském zálivu. Také množství dalších informací by měl náš svobodný občan vědět a znát, má na ně ze zákona právo.

Předvoláním svědka ze  6. 12. 1990 na Úřad pro vyšetřování protiústavní činnosti při federálním ministerstvu vnitra, skončila moje působnost v publicitě o událostech kolem katastrofy jaderné elektrárny v Černobylu. Dnes už je známo, že bylo tenkrát po té události (29. 4. 1986) ozářeno vysokými dávkami nejméně 116 000 lidí, 200 000 bylo zasaženo dávkami střední úrovně, že nadále stoupají počty dětí, které onemocněly rakovinou štítné žlázy…

Pracoval jsem tehdy v UTRINu – Ústavu technického rozvoje a informací a dostal se mi do rukou protokol Mezinárodní atomové energie ve Vídni, podle něhož přešel přes naše území také radioaktivní mrak, a to hned třikrát. Tehdejší předsedkyně orgánu paní doktorka Dagmar Zusková, odpovědná za informace pro vládu i obyvatelstvo před nově vznikajícím Klubem ekologických novinářů, bagatelizovala nepřiměřenou reakci občanů, odsuzovala fámy a neurčité, vágní zprávy, které se mezi občany šířily. Dokonce byl vydán zákaz, který bránil krajským a okresním hygienikům, aby sami o tom informovali. Dnes by tedy měla označit ty, které kryla a byli za tuto situaci odpovědni před čs. veřejností.

Napsal jsem o tom dopis, který otiskla Mladá fronta 26. 6. 1990 na tématické straně s názvem „Věc: Černobyl“. Nu – a 18. 12. 1990 jsem o tom vypovídal na onom úřadu před mjr. JUDr. Peřtem, jak se podepsal na předvolání. Otevřeně jsem do protokolu uvedl, že nedostatečné, tendenční, vesměs zkreslené informace se vždycky musí chtě nechtě tvrdě vymstít právě jejich původcům. Výsledky šetření v té věci jsem se nedozvěděl a pro naléhavější problémy jsem se o ně již dále nezajímal.

Smutný byl konec roku 1990, protože jsem se 13. 12. 1990 účastnil posledního rozloučení s mým kolegou, přítelem a novinářem Janem Pilátem. Zemřel ve věku 64 let, zůstali po něm tři synové: Jan, Tomáš a David – a jejich maminka, rovněž novinářka Agáta. S Honzou jsem prožil léta usilování, ale také doby trápení, vždy jsme si byli blízcí už v dobách Mladé fronty, později v Hospodářských novinách, v ČTK a Světě hospodářství. Byl vystudovaný indolog, ale propadl více novinařině. Za mnou ve vitríně v knihovně je malá soška bohyně s karafou na hlavě, kterou mi Honza přivezl jako suvenýr ze svého pobytu v Indii. S Agátou se nadále vídáváme – ať již ve FITESu (Svaz filmových a televizních tvůrců) nebo v Syndikátu novinářů, občas mi něco otiskne v týdeníku Rozhlas, v němž byla léta šéfredaktorkou. 

Na Silvestra 1990 se mi dostal do rukou humoristicky pojatý „Prognostický kalendář F. Ringo Čecha“ (* 1943), rockového hudebníka a zpěváka. Předvídal, že v roce 1992 dojde k rozdělení Československa na svrchované Slovensko, svrchované Čechy a nesvrchovanou Moravu a Slezsko a další chmurné předpovědi sice vtipně a s nadsázkou uveřejnilo Svobodné slovo. Autor je také přednesl osobně v divadle Semafor. Dnes lze konstatovat, že se ve svých předpovědích (až na tu zásadní předpověď o rozdělení republiky) většinou zmýlil.

* * *

Vybral jsem jen dopisy a dokumenty, které vypovídají hodně o náladách a událostech před dvaceti lety, jak se zobrazily právě v té korespondenci především. Takto mám uloženy dokumentaci od svých školních let až do současnosti, rok po roce. Ke svým 85. narozeninám v příštím roce v září hodlám z toho pro své přátele a známé sestavit sborník. Zatím vše ukládám do elektronické podoby a datového souboru s názvem „Komu a od koho“ (Výňatky z dokumentů a dopisů odeslaných a došlých za léta 1938-2010).