Vladimír Urban: Stinné stránky našich moderních dějin, na které národ nesmí zapomenout!
24.07.2010
Vždy mne potěší, když mohu být nápomocen dobré věci, a dvojnásob, pokud je to ku prospěchu mládeži. Vím, jak je pro mladé lidi nesmírně důležité znát pravdivou historii své země, ze které mohou čerpat poučení, a snažím se plnit povinnost nás, dříve narozených, připomínat jim při každé příležitosti stinné stránky našich moderních dějin, na které národ nesmí zapomenout a jejichž opakování nesmí už nikdy připustit. Vím, že se mládež mnohé naučí ve škole, ale největším přínosem je, pokud může o událostech, které poznamenaly osudy tisíců lidí, slyšet přímo od pamětníků.
Proto jsem velice přivítal možnost zprostředkovat studentům gymnázia setkání s manželi Janou a Zdeňkem Reichovými, Čechoaustralany, kteří v květnu navštívili naše město a rozhodně mají mladým co vyprávět. Jsou jedni z těch Čechů, kteří, přestože se v této zemi narodili, milovali ji a přáli si podílet se na jejím demokratickém vývoji, museli svou vlast opustit a budovat pro sebe a své potomky nové životní jistoty v cizině, často velice vzdálené.
Manželé Reichovi emigrovali s malým synkem v září 1968 do Austrálie a celý další vývoj v republice sledovali zvenku, ze svobodného prostředí. Poznali řadu krajanů, kterým Austrálie také otevřela vstřícně svou náruč poté, co je komunistický režim u nás donutil opustit vlast, často za velice dramatických okolností, a to jak po nástupu komunistů k moci po únoru 1948, tak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky v srpnu 1968.
Reichovi se brzy zapojili do krajanského života a podíleli se na organizaci kulturních i vzpomínkových akcí pro Čechy a Slováky žijící v Austrálii. V krajanském časopise Spectrum, který vydávali, jim zprostředkovávali zprávy z domova a také poskytovali prostor, aby své zkušenosti a názory mohli sdílet s dalšími emigranty i s krajany, kteří zůstali za železnou oponou.
V roce 1976 zahájila v Sydney rádiová stanice SBS 2EA české vysílání a Jana Reichová se stala na dlouhých 16 let jeho redaktorkou a hlasatelkou. Dělala mnoho pořadů pro českou komunitu, po rozhlasových vlnách šířila českou exilovou literaturu a hlavně mohla krajanům v českém jazyce oznamovat události, které byly pro ně důležité. Díky své práci v českém vysílání měla vzácnou možnost, setkat se i s emigranty usídlenými v jiných zemích světa, např. s manželi Škvoreckými, Prof. Ulčem, Vladimírem Škutinou, Karlem Krylem, spisovateli Viktorem Fischlem a Blankou Kubešovou, Dr. Lochmanem, biskupem Škarvadou, dirigenty Zdeňkem Mácalem, generálem Armády Spásy Josefem Korbelem, Járou Kohoutem a po roce 89 také s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, klavíristou Ivanem Moravcem a mnohými dalšími. O tom všem a také o tom, jak po sametové revoluci uspořádali mezi krajany sbírku na podporu české kultury a spěchali navštívit svůj domov, protože, jak říkají, doma jsou v Austrálii, ale domov mají navždy v Čechách, přišli Jana a Zdeněk Reichovi 20. května besedovat s roudnickými studenty.
Jsem rád, že je přivítal sál KZ plný mladých lidí, kteří se projevili nejen jako kultivované a pozorné publikum, ale využili i možnosti ptát se hostů na vše, co je zajímalo.
Myslím, že tato akce splnila účel. Ukázalo se, že dnešní mládež není bez zájmu dozvědět se něco z dob, které jsou pro ni už dávnou minulostí, naopak je zvídavá a otevřená vyprávění těch starších a moudřejších a není třeba dělat si o ni starosti. S dobrými pocity se loučili i manželé Reichovi, kteří vyzdvihli kultivovanost mladého obecenstva, prý v Austrálii nevídanou. Také velmi ocenili pěkné vystoupení Zlaté střední, která se představila s blokem skladeb, mezi kterými nechyběly písně ze 60. let v angličtině, a jako poděkováni za jejich vypravění dokonce nacvičila milovanou píseň T.G.M. Ach synku, synku.
Velmi mne mrzelo, že jsem se pro nemoc nemohl této pěkné akce osobně zúčastnit, proto děkuji paní Lence Ječné, která se ujala zahájení a tlumočila mé poděkování manželům Reichovým i paní Jarmile Zidkové, která toto setkáni zprostředkovala. Dík patří i Mgr. Jiřímu Hořenímu a Zlaté střední, ale i řediteli gymnázia Mgr. Miloslavu Mannovi, který besedu zařadil do vyučovaní.
Dále děkuji za spolupráci pracovníkům MěÚ a KZM, kteří se podíleli na organizaci, a panu Petru Vanclovi z RTV.
Zvláštní poděkování pak Mgr. Vlaďce Drahozalové, která byla průvodkyní našich hostů při jejich návštěvě v Galerii moderního umění.
* * *
(Převzato z Roudnických novin – autor příspěvku je místostarosta města Roudnice)

























