CzechFolks.com PLUS

Tak jsme se ženou konečně stanuli na vrcholu hory Říp (tedy podle mého názoru je to spíš kopec), kde se podle dávných pověstí praotec Čech rozhlédl po krajině a vida přemíru mléka a strdí (dodnes nevím co to strdí vlastně je), rozhodl, že už dál nepůjde a jeho četné potomstvo pod touto horou navěky žíti bude. Existují názory, že měl přemoci únavu z dlouhého pochodu a dovést své plémě trochu dál, někam k moři na příklad, ale to by potom ty různé cestovní kanceláře neměly co dělat. Co však předcházelo našemu výstupu, tedy jak později uvidíte, výjezdu na tato památná místa?

Naše milá a vzácná přítelkyně, žijící v Roudnici nad Labem vyjednala s místním městským úřadem, tedy s radnicí, že by se v jednom z místních sálů v Roudnici mohla konat beseda o exulantech a emigrantech (jak všichni víme, je mezi těmito dvěma pojmy dosti podstatný rozdíl), pro žáky vyšších ročníků gymnázia a ostatní zájemce. A o tuto přednášku nepožádala nikoho jiného, nežli mojí drahou polovici, která po jistém, krátkém zaváhání s návrhem souhlasila. A tak nás jednoho květnového rána vyzvedlo z Ruzyně, kde jsme dočasně bydleli, auto, které pro nás laskavě poslali páni radní z Roudnice. Tam na nás čekalo již asi sto šedesát mladých lidí ve věku mezi šestnácti až osmnácti lety. Když jsem viděl toto překvapivě velké publikum, začal jsem se trochu obávat o osud mé drahé ženy, jak se s tímto množstvím dorostenců vyrovná, a ještě více jsem se vyděsil, když i pro mne, rozhodně ne davového řečníka, byla také připravena na podiu židle a mikrofon.

Moje obavy o průběh přednášky se ukázaly liché, posluchači seděli tiše jako myšky a kontakt s nimi byl, přes značný věkový rozdíl, okamžitě navázán. A když po úvodní přednášce na již zmíněné téma a po přestávce, během které zazpíval dívčí sbor „Zlatá střední“ pod vedením Jiřího Hořeního, několik pěkných písní, došlo na dotazy z řad diváků, nestačili jsme se divit, jak zajímavé a věcné otázky kladli. Jelikož to bylo velice krátce před volbami, některé z otázek se týkaly volebního procesu v Austrálii. Když jsme jim řekli, že v Austrálii jsou volby, a to nejen federální, ale i v jednotlivých státech Austrálie, jakož i volby do místních „Councilů“ (cosi jako Městský úřad) povinné, projevovali názor, že to je zcela správné a že je to rozhodně lepší, než v Českých zemích obvyklé remcání v hospodě u piva. V průběhu dotazů a odpovědí také padlo jméno „matadora“ české politiky, pana Jiřího Paroubka, a z reakce publika bylo jasné, že se tento, dnes již doufejme„odešlý“ politik, netěšil velké přízni mladé generace. Odcházeli jsme z besedy s velmi příjemným pocitem, že v této nové generaci vyrůstá naděje národa pro budoucnost.

Po skončené besedě jsme mohli ještě zhlédnout ve výtečně zrestaurované galerii, která právě letos slaví 100 let od svého založení, rozsáhlou výstavu děl malíře Antonína Slavíčka, prý dosud největší soubornou výstavu z jeho díla. Galerie je umístěna v sousedství zámku, v bývalé Lobkowické konírně.

No a potom už následoval výstup na Říp. Uskutečnil se tak díky laskavosti pana Šimáčka, správce chaty na Řípu, který nám nejen poskytl auto s náhonem na čtyři kola, ale na vrcholek hory nás osobně vyvezl. Někdo může namítnout, že když tuto horu mohl náš praotec zvládnout po svých, proč já jsem k tomu potřeboval auto. Tedy vysvětlení je naprosto logické. On byl, jak známo „praotec“, zatím co já jsem na rozdíl od něho „praděd“, tedy jaksi služebně starší. 

Ať jsme se však rozhlíželi, jak jsme mohli, žádné mléko a strdí jsme ani nezahlédli. Bylo nám ale dáno vidět a hlavně slyšet skupinu dětí, tak ve věku kolem patnácti, z jejichž půvabných pusinek (mluvím nyní o děvčátkách) se linula taková slova, že by se i námořník červenal. Blížila se uzavírací hodina a my dva a naše vzácná kamarádka jsme byli posledními návštěvníky. Pán, který nám prodal vstupenky do rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha na vrcholu Řípu, zamkl stánek a vedl nás nahoru, do té románské rotundy. Čekal jsem standardního průvodce, který na nás bleskurychle vychrlí naučený text. Však po několika jeho větách nám došlo, že máme před sebou člověka s hlubokými znalostmi, schopného odpovědět na každý dotaz. Po chvíli mi to nedalo, a zeptal jsem se ho (což bylo patrně trochu nezdvořilé), jaké je jeho povolání. Řekl prostě: „Jsem kněz“ a to stačilo. Jeho jméno je František Křenek, a je knězem Církve československé husitské. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o historii této, během desátého století postavené rotundy, ale to by byl námět na samostatný článek.

* * *