CzechFolks.com PLUS

Chůze po minovém poli

Když otevřete tuto útlou a půvabnou knížku, i když jste v teple a máte kolem sebe všechno potřebné, vydáte se s autorem kamsi do polí, v nichž nejsou žádné povozy, prach za koly. Cestu rozorali a vy neslyšíte nic, jen autorovu otázku: Kam vedou  ta pole? Než si srovnáte v hlavě, že nevidíte žádné pěší, než začnete hledat odpověď, cítíte mrazení v zádech. A autor nastaví vaší duši další obraz: mrazem křehla zem a oni se němě vraceli zadem, každý odjinud, každý jinam. A co vy na to beze slov? Autor zná sílu svých veršů a vaše rozpaky, proto odpovídá za vás: a my dlaněmi proti větru.

Na konci cesty vám ukáže dvorec s vyvrácenými vraty, slepá okna, zpustlý sad. Dlouho se autor dívá, a když spolu odcházíte, když vás odvádí zpět, obrátí se k vám a zašeptá: někdo tam zpíval.

Knížku zavíráte a ještě dlouho slyšíte tóny té záhadné Uhrovy písně.  

Perličky ze školy

Perličky ze školy od pana Uhra nikdy nečtěte, když jste sami doma. Sousedé mají přehled, kdy k vám návštěva přijde a kdy odejde. A uslyší-li z vašeho domu nebo bytu smích, když jste doma sami, mohli by si myslet, že jste blázen.

Oni totiž netuší, že si čtete z Perliček. Např.

Babička povídala, abych nedal na posměšky, že mám hlavu jako řepu, protože je užitečná, vykrmí se s ní prase.

Duše je neexistující část lidského těla.

Maminka váhala, zda má otci napřed ukázat mou žákovskou knížku nebo svůj nový klobouk. Tatínek prohlásil, že jedno je větší hrůza než druhé.

Když  maminka stonala, tatínek vařil kohouta v nudlích, ale vařil ho i v peří.

Pro nemoc jsem nebyl ve škole od začátku první světové války.

Už v době kamenné měli lidé všechny prostředky k založení rodiny.

Vrátnice je klidné místo, kterým každý proletí jako splašená vrána.

Zabili jsme prase. Byl to vepř.

Jistě pochopíte, po přečtení pár perliček, že bych mohla opisovat celou knížku, ale na to nemám sil, protože se pořád zalykám smíchem.

Utkvělý podzim

Plujeme širým světem, hledáme kormidlo. Už první verše Uhrovy knížky stojí za zamyšlení. A jdeme jeho podzimní nostalgií dál s básníkovými slovy: Zima jak v psinci, řeka na uzdě, za lstí lest. Není kam jít, kam se vrátit. Na krok nevidět, slovo neslyšet v pustinách zrady.  

Tuto knížku jsem dostala od pana Uhra s věnováním. Uložila jsem si ji do vrchní kapsy batůžku a šla jsem do Luxoru na Václavském náměstí na autogramiádu. Mezitím, co jsem si kupovala čaj, mi někdo knížku ukradl.

Když se u nás krade poezie, pomyslela jsem si, tak to s námi ještě není tak zlé.

Vrah na páté koleji

Knížka leží u mé postele a je na ní lupa. Mistrně vyvedená, aby šla použít k podrobnějšímu pohledu při hledání vraha. Ten obvykle nemívá žádné zvláštní znamení. Jen jako jediný ví, kam schoval vražednou zbraň.

František Uher se svým inspektorem v každém krimi příběhu zvedne tu lupu a pátrá. Nejen kolem místa činu, nejen při zemi, ve vodě, nejen po příčinách, ale hlavně se zaměří na vrahovy pohnutky. Lupou nakonec rozpozná i nepatrný úmysl či zkrat a posléze najde vrahovu ruku. Každá ruka má jiné důvody pro stisknutí spouště či ránu sekerou do zad oběti. Každá lupa má ohnisko, které posléze propaluje až zapálí. A vrah je tak usvědčen, až se nakonec přizná.  

Zahoďte tu zbraň. Smrt zůstane jako varovné memento, říká autor v příběhu, v němž zabili pro nic za nic pana faráře.

Muž, kterého zabila řeka, předkládá vtipné argumenty vraha, nikoli vhodné k obhajobě. 

Umění pana Uhra je vést čtenáře zdánlivě nahodilými slovy a záludnými otázkami až k nahé pravdě, až k spravedlnosti.

Mlčící poušť

Málokdy se dostane čtenáři do ruky kniha, v níž  by protagonista a autor byli téhož jména. Sinnuhet Zaki, soukromý detektiv a zároveň autor. Čemu věřit?

Soukromý detektiv odlétá z Los Angeles do Egypta, kde sám bude tajně sešívat síť na velký úlovek. Na první stránce knihy se dočteme, že z pouštního písku vyčnívala lidská hlava, kus dál ženská ruka s prstenem.

Zlato, ta odvěká metla lidstva.

Zaki se snaží nejprve načerpat atmosféru. Vybavuje se mu jedna sentence za druhou.

Cesta někam vede odněkud, ale lze po ní nikam nedojít.

Ze všeho kolem čiší urputná nelítostná honba za penězi.

Pokud se dobro pohybuje rychlostí světla, zlo rychlostí vyšší.

Pouštní příběh projdeme s oběma Sinnuhety jedním dechem, což je u většiny krimi příběhů obvyklé. Ale co je třeba u autora ocenit, jsou neotřelé myšlenky. Malé i větší perly zasazené tu a tam do mnoha vět. Jako příklad uvádím. 

Když dostal zaplaceno, viníky jakož i nevinné zabíjel. Bral to jako vedlejší činnost, která mu měla zabezpečit klidné stáří.  

Pokud jde o peníze, poptávka vždycky převyšuje nabídku.

Z mnohých úsměvů číhají žraločí zuby.

Nemá všechno, komu zdánlivě nic nechybí.

Když jsem knihu četla, neodolala jsem, abych nesbírala ty perly a nenavlékala je na niť. Náhrdelník jsem si obtočila třikrát kolem krku a knihu jsem dočetla zkrášlena a s uspokojením.

A kdože se skrývá za soukromým detektivem. Za autorem Sinnuhetem Zaki? Náš pan František Uher.   ¨

Plíživá smrt

Ze zasněžené promrzlé Vysočiny na zasněženou promrzlou Vysočinu mi poslal pan František Uher knížku Plíživá smrt. Plížila jsem se s ní do ložnice, abych si ji vychutnala. 

V knížce je sedm povídek. Začala jsem číst od konce. Epizoda. Zaujala mě v ní hned první věta. „Skutečnou příčinou rozvodů jsou uzavřená manželství.“ Na takové poznání by hned tak nikdo nepřišel, než pan Skočdopole, nyní bývalý tchán zmizelého. Na svého zetě už byl zvyklý, a když se s ním teď dcera rozvedla, zmizel z jejich rodiny, ba co víc zmizel vůbec. 

Nebo namátkou Starý muž kráčí do kopce. Hned vás napadne, co je na tom zvláštního, vždyť tolik lidí jde z kopce do kopce. Ale tenhle je inženýr, doktor a navíc docent a kandidát věd, ve svém oboru skoro génius. Radim Hasil ho jednoduše zhodnotil: „Géniové obvykle příliš nezbohatnou. Rozhodují o nich chudí duchem.“ No není to krásná filosofie? Taková další cizelovaná figurka z knížky, která přemýšlí přímočaře až k udivení. Než pohlédl na hodinky: „Abych šel! Znáte to! Psi štěkají, kočky mňoukají, husy kejhají a my chlapi držíme zobáky, aby naše ženské nezačaly kvokat.“ A ještě jednu jejich moudrost nakonec: „Chyby jedinců napravuje celé lidstvo.“

Až jsem se dostala v povídce první. „Zakopaný pes.“ Ta povídka má dvojí význam, jak je každému známo. Který si při čtení vyberete, je na vás. Povídka začíná perfektním věrným popisem jednoho z našich současných měst, z něhož vyplývá, že… „Pokoutně plněné měšce ovšem táhnou k bahnu u dna.“ A z toho zákonitě vyplývá: „Když člověka obchází zubatá, většinou se obejde bez cigarety.“ A nakonec úsměvně si čtete závěr, když se kriminalista zeptal vraha: „A pokusil jste se pana Augustina zachránit?“ Chvíli čekal, než vrah vyprahle, ale briskně odpověděl: „Proč bych to asi dělal?“

Je to knížka kriminálních příběhů, ale i překvapivě chytrých vět. Vět z brilantního pera pana Františka Uhra.

* * *