Josef Čermák: Řádky o smrti a životě
26.07.2010
Konec rodiny Reichlovy
Byli čtyři: rodiče, Jaroslav Reichl a Jindra Reichlová a děti Alena a Jindřich. Nejdřív jsem se setkal s Jaroslavem Reichlem. A to už je hodně dávno, víc než šedesát roků. Bydleli jsme spolu (a s řadou jiných) na stejné cimře v uprchlickém táboru v Ludwigsburgu. Byl o dvě a snad tři desítky let starší než my ostatní, většinou univerzitní studenti. Říkali jsme mu táta. V Československu byl tiskařem. Hrdě se hlásil k sociální demokracii (té soukupovské, majerovské). Byl hrdý na své povolání a měl důvod – po válce byl ředitelem státní tiskárny ve Warnsdorfu, kde tiskli nádherné věci (jako třeba skvostně ilustrované vydání Březinových básní). Jeho odchod z domova byl náhlý a dost dramatický. Doma nechal rodinu (svoji druhou ženu Jindřišku a děti Alenu a Jindřicha). V Ludwigsburgu si táta našel zaměstnání v tiskárně a našel tam i místo (pomocného dělníka) pro mne. Všichni jsme ho milovali, dovedl poutavě vyprávět, recitoval poezii (nejraději měl báseň Alfreda de Vigny na smrt vlka a její závěr: “A zemřít jako on: bez hlesu”. Pak se vrátil domů pro rodinu. Já jsem mezitím odejel do Kanady na zemědělskou práci.
Tátovi se podařilo rodinu převést a asi za rok přijeli do Kanady. Tady si brzy našli zaměstnání a za pár let koupili domek v Rexdalu, Alena dobře studovala (stala se učitelkou), Jindřich měl potíže - jedno odpoledne byli s otcem sami doma – otec dole v kuchyni a Jindřich nahoře ve své ložnici. Nahoře se ozval výstřel. Otec letěl nahoru. Našel mrtvého syna.
Otec zemřel někdy před dvaceti lety. V Torontském Staru z 8. května letošního roku vyšly dva nekrology: Jindřišky Reichlové a hned pod ní, Anny Rezkové. Jindřiška Reichlová zemřela 5. května 2010 (narodila se 4. února 1919), Anne Rezková (zemřela 3. května 2010 ve věku 96 let).¨
Smrt Jindřišky mi sdělil manžel Aleny, Carl Alexander. Slíbil, že den a místo mi oznámí, jakmile je bude znát. Měl problém s Alenou, byla v nemocnici, ale samozřejmě se chtěla pohřbu maminky zúčastnit. Za několik dní volal znova: Alenin stav se horší, pohřeb je odložen. Asi po měsíci volal znovu: Alena umřela. Maminka a dcera budou mít společný pohřeb.
Jejich popel byl uložen k popelu Jaroslava a Jindřicha na torontském hřbitově 29. června 2010. Všichni patřili k mým nejbližším přátelům. S jejich smrtí odešel i velký kus mého života. Carlu Alexandrovi vyslovuji svoji upřímnou soustrast.
* * *
Ubrečený, ale milý český a slovenský den v Kanadě
Byl tak ubrečený, že vydavatel novin, který věrně navštěvuje krajanské podniky a píše o nich v Satellitu, se do Masaryktownu nedostal. Putuje totiž (pokud se dá na kole putovat) po Torontu na kole (nevím do jaké míry z důvodů ekologických a do jaké míry puzen instinkty sportovce). Prostě to vzdal. Já jsem se tam dostal, protože nějaká dobrá duše mne tam vzala s sebou (Blanka Rohnová, manželé Ječmenovi?), a slíbil Aleši Březinovi, že o tom napíši. Jenomže čas letí, a když se blížíte stovce (už jenom 14 let), prakticky všecky záznamy o nových zážitcích v mozkových závitech prostě odletí s časem. Ale pamatuji se, že lilo a lilo. A možná, že ani tolik nelilo, ale já si to tak jen pamatuji. A také si pamatuji celkový dojem: bylo to docela milé odpoledne. Konalo se v restauraci za slušné účasti (vzhledem k počasí). Byli tam současní i někteří bývalí funkcionáři MMI, určitě (a to si pamatuji), tam byli manželé Ječmenovi. A také diplomatičtí zástupci, generální konzul ČR Richard Krpač a čestný konzul Slovenské Republiky v Torontu
Jsem skoro jistý, že konferenciérem byl člen Nového divadla, herec i konferenciér na slovo vzatý (nevím, jak často se vám to stává, ale já někdy něco napíši nebo řeknu, a pak se mi zdá, že to nedává smysl – v tomto případě: můžete mít herce nebo konferenciéra na slovo vzatého? – něco mi v tom zadrhává). Na co se výrazně pamatuji (a já se někdy pamatuji i na věci, které se nestaly), jsou sokolské děti, které tam cvičily a které jsem viděl na sokolském festivalu v kostele sv. Václava krátce předtím (a také jsem o tom psal). A ty děti a jejich cvičitelé si zaslouží veliký potlesk. Jsem skoro jistý, že tam byla i skvělá slovenská taneční skupina. Pamatuji, že jsem obdivoval dokonalost jejich pohybů (a kdybych uměl závidět, záviděl bych jim – ale tím si nejsem jistý, jednou to asi stačí – i jejich mládí.
A jistě tam byl i Jiří Grossman – hudbu tohoto skvělého muzikanta slyším všude, kde se děje něco českého – i tam, kde náhodou není. Děkuji pořadatelům této události (vím, kolik to vezme plánování a práce) a omlouvám se všem, které si moje starobylá paměť nezaznamenala.
* * *
TWO SKETCHES
A sketch about dying : The end of the Reichl family
There were four of them: the parents, Jaroslav Reichl and his wife, Jindra Reichl; and the children, Alena and Jindřich. I first met Jaroslav Reichl. Long, long time ago, more than 60 years ago. We (he, I and a number of others) shared one room in a refugee camp in Ludwigsburg. He was two, and perhaps three decades older than us, mainly university students. We called him dad. In Czechoslovakia, he worked as a printer. He proudly acknowledged his membership in the Social Democratic Party (the Social Democratic Party of Soukup and Majer). He was proud of his profession and rightly so: he was a master in his field, after the war, he was appointed the director of a state printing establishment in Warnsdorf, where they published such masterpieces as Brezina’s nobly illustrated Poems. He left (after the Communist coup d’état) his home country rather dramatically and suddenly, leaving behind his wife, Jindra and children Alena and Jindřich. In Ludwigsburg, our “dad’ found a job in a printing shop (and managed to get there a job for me – as a helper – as well).
We all loved him, the way he told stories and recited poetry – his most favored poem was Alfred de Vigny’s touching ”Death of a wolf”, particularly the heroic ending: “And to die like him – without a sound”. Then he left on a perilous journey, going back to Czechoslovakia, for his family… I wasn’t there when he got back – I left for Canada, as a farm worker. Jaroslav, with his family, joined me in Canada about a year later. Both he and his wife soon found jobs, and a few years later bought a small house in Rexdale (a part of Toronto). Alena did well at school (she became a teacher), Jindřich had emotional problems – one afternoon, father and son were home alone – father downstairs in the kitchen, and Jindřich in his bedroom upstairs. A shot reverberated through the house. Jaroslav ran upstairs. He found a dead son. He died some twenty years ago. Two obituaries appeared in the Toronto Star on May 8, 2010, the first announcing the death of Jindra Reichl , who died on May 5, 2010 (she was born on February 4, 1919), and immediately bellow, was the obituary of another Czech lady, Anne Rezek (she died on May 3, 2010, at the age of 96 years).
I learned about Jindra’s death from her son-in-law, Carl Alexander, who promised to advise me of the date and place of the funeral as soon as he made the arrangements. There was a problem with his wife, Alena, who was sick in the hospital and naturally wanted to attend her mother’s funeral. A few days later, Carl called again: Alena was getting worse; he had to postpone her mother’s funeral. About a month later, he called the third time: Alena died. Mother and daughter would be buried together. Their ashes joined the ashes of Jaroskav and Jindřich at a Toronto cemetery on June 29, 2010. They all were my close friends. A good part of my own life left with them. My deepest sympathy goes to Carl Alexander.
A sketch about the living: A rain-stained , but pleasant Czech nd Slovak Day in Canada 2010
The day was so wet that the publisher of Satellite, a Toronto Czech and Slovak newspaper, Ale Březina, who attends most of the Czech and Slovak happenings in our (well, mostly) lovely city and then tells us about it in his newspaper, this year just didn’t make it to Masaryk town, where Czech and Slovak (and prior to that, Czechoslovak) Day had been celebrated since the beginning of time. The reason he didn’t make it, is simple: he travels on his faithful bicycle ( I don’t know whether he does it for ecological reasons or whether it is the sportsman in him) and that Saturday, he just gave in. I managed to reach Masaryktown thanks to the kindness of a good soul (Blanka Rohn, the Ječmens?) who gave me a lift. And I promised Aleš Březina, that I would produce at least a few lines about this important community event. But time flies, and when you are nearing a century of human existence (all I have left is 14 years), practically all the traces of new experiences simply vanish with time. But I remember that it rained and rained. It is also possible that it didn’t rain that steadily, that I just remember that it did {but then, can you remember something that didn’t happen?). But I also remember the overall atmosphere of the afternoon: it was a really pleasant afternoon. Because of the rain, most of the events took place in the restaurant. The size of the crowd (taking into account the lousy weather) was quite decent. I saw some present and even past officers of the Masaryk Memorial Institute, I am sure I saw the Ječmens. And also couple of diplomats: the Consul General of the Czech Republic in Toronto, Richard Krpač and the Honorary Consul of the Slovak Republic, Michael Martincek.
I am quite sure that the man who introduced the program, was Honza (that’s the way he wants to be called) Šmíd, an actor and master of ceremonies of distinction (I don’t know if it ever happens to anyone else, but I sometimes say or write something and then feel, that it doesn’t make sense: for example can you have an actor or master of ceremonies of distinction? Something in that configuration of words doesn’t quite fit). What I am absolutely sure about (and I am sometimes absolutely sure about things which never happened} are the delightful Sokol children (members of the Toronto Sokol branch) who also performed a short time ago at the Sokol Festival in the St. Wenceslaus Church in Toronto. Those children and their coaches deserve a thunderous applause. As does the outstanding group of Slovak dancers. I remember the perfection of their movements (and if I were capable of envy, I would envy them – but I am not sure about this, once is probably all I could manage -their youth. And surely, Jiří Grossman was there – I hear the music of this excellent musician everywhere something Czech happens – possibly even when he isn’t there. I thank the organizers of this event (I know the amount of planning and work it takes) and I apologize to all, I may have missed in this, too brief, an account of a fine afternoon.
* * *
