CzechFolks.com PLUS

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.  

Představte si ale, že ještě i dnes zázraky existují a že redakce CzechFolks.com Plus jednu takovou kouzelnou babičku zná. Na dnešní přetechnizovanou dobu je to až neuvěřitelné, ale je tomu tak. Je naší blízkou spolupracovnicí – korektorkou i autorkou – a tato babička nejenže vyprávěla svým vnoučatům Filipovi a Vendulce pohádky, ale dokonce i sama pro ně psala a vnoučata si je pojmenovala “babibajky”.

Rádi bychom Vám, našim čtenářkám a čtenářům, tímto novým seriálem naší paní Marii Zieglerovou představili a tak i umožnili, aby zkusili svým ratolestem z nich před usnutím předčítat.

* * *

No schválně, kdo z vás už někdy viděl na vlastní oči „rudého bratra“? A přiznejte se, že jste si ještě nepřečetli ani jednu knížku o Apačích a Hurikánech a Siouxech a… kdepak, nebudeme vypočítávat jména všech indiánských kmenů, kterým kdysi patřila celá velikánská Amerika. Já jen vím, že i dneska na počátku třetího tisíciletí jejich duch žije a dokonce se přestěhoval i k nám. Jak to, že nevěříte? Já přece nikdy nelžu.

Už druhým rokem s námi jeden „rudý bratr“ žije v domečku. No „rudý“ je asi silné označení, když je většinu roku bílý jako ze mlejna a zrudne, teprve když ho letní slunko nemilosrdně ožehne. To potom s ubývajícími dny školy a blížícími se prázdninami začne shledávat svoji válečnickou výstroj, při zkušebním střílení poláme několik šípů, protože místo do terče se trefí někam jinam, zjistí, že mu přibylo několik kilo na váze a nevleze se do loňského oblečení. Ještě štěstí, že jeho indiánská zástěrka nemá žádné švy a kulatou prdelku mu ještě kryje docela obstojně.

Když nastane ta správná chvíle, nehodí svých pár švestek na záda a nevyrazí indiánským poklusem dolinami, lesy a holinami k základnímu tábořišti, kde se vypínají sněhobílé vigvamy k vrškům valašských hvozdů. Kdepak, je to dítě své doby, a protože si na indiána jen hraje, naloží se do rychlého čtyřkoláku a je rodiči dopraven na místo určení. Je to prima „rudý bratr“, jen škoda, že není pravý.

* * *

Tak nevím, co se mně sem ti kluci jeden za druhým pletou. Podívejte tady na toho… pořád měl plno klukovské práce jako jezdit na skejtbordu z kopečka, honit se na kole po dědině a okolí, dělat bunkr z prkýnek, vyrábět meče a štíty pro nelítostný boj, lézt po stromech a já nevím co všechno ještě. Věčně byl někde v luftu, rodiče ho viděli jen u jídla, a když se večer vracel pomalovaný jako indián nebo příslušník zelených baretů , málem ho nepoznali.

Jenže z prázdnin už zbýval jen docela malilinkatý kousíček, a tak ho maminka násilím dovlekla k holiči, protože vlasy mu padaly až na nos, takže vypadal jako hodně zanedbaný briard a do školy by ho snad ani nepustili. No jasně, že se netváří nijak nadšeně, ale škola trvá jen deset měsíců a pak, pak jsou přece zase prázdniny!

* * *

Určitě se té baculaté housence líbilo jen tak popolézat po větvičkách a v jednom kuse se krmit. Ani jí to vlastně nemůžeme zazlívat, byl to její osud, bylo jí to předurčeno. A tak si napřed pochutnala na nejmladších lístečkách, které byly ještě křehounké a šťavnaté, potom se pustila do ostatních a nic jim nepomohlo, že se bránily, jak mohly, a třepetáním přivolávaly na pomoc ptactvo nebeské.

Housenka byla dobře připravena i na takovou hrozbu. Však to vidíte sami, co si oblékla. Ne že by sama byla tak nápaditá, ale šila v tom nejskvělejším salonu Matky Přírody a rozhodně se jí vyplatilo dbát na rady špičkového módního návrháře. Takhle vystrojená se většině zpěváčků zdála příliš extravagantní a oni by přece neriskovali, že by se jejich věčně hladová ptáčata tím chlupatým soustem mohla zadusit. A tak nastala chvíle, že milá housenka pro samou tloušťku už jen funěla a lézt nedokázala vůbec. Usoudila, že nejlepší bude, když si trošku zdřímne, třeba jí vytráví. Když po nějakém čase vyletěl z kukly překrásný motýl, neměl na jídlo ani pomyšlení, a kdyby mu někdo prozradil, jak vypadal dřív, rozhodně by mu nevěřil.

* * *

Bylo jednou jedno štěně, které si vesele a bezstarostně žilo, hopsalo po dvorku, honilo se za každou mouchou, co se kolem něho mihla, a když někdo zapomněl zavřít vrátka do zahrady, zůstala po něm spoušť, jako by tam projel buldozer. Protože bylo ještě docela malé, hloupoučké a roztomilé, nikdo je za jeho rošťárny netrestal, což, jak určitě uznáte, byla veliká chyba.

Jenže každé štěně jednou vyroste, ať se mu to líbí nebo nelíbí. Skončil čas radovánek, nastal čas vychovat z něho pořádného a poslušného psa. A teď přišlo to ouvej ouvej! Ani slepici se nelíbí, když se jí přistřihnou křidélka, nemůžeme proto čekat, že se to bude líbit rozjívenému pejskovi. Kdepak přiběhnout na zavolání! Pokud k němu nedonese vítr lákavou vůni nějaké vybrané pochoutky, dělá, že pána neslyší. A přesto jej zkrotili! Když na něj z krabičky vykoukl obojek, úplně ho to vyvedlo z míry, a když mu ho zapnuli kolem krku, bylo po zlobení a náš pejsek poslouchal jako hodinky. Tak se na něj musí!

* * *

Krindapána, co se asi stalo v mořských hlubinách, že se král všech moří tak hrozitánsky rozzlobil? Na koho asi míří tím nebezpečným trojzubcem? Proč svolává z nebes hromy a blesky, copak mu nestačí jeho vlastní živel?!

Tak se dobře podívejte, to jedna jeho dcerunka vyvedla tatínka z míry a teď si tady sedí na útesu a nechce se jí domů. Porušila všechny jeho zákazy, vyplula si až na hladinu, uviděla oblohu plnou třpytících se hvězd a krajkový příboj u pobřeží, omámil ji vzduch plný vůně květin.Nechce se jí vracet do temných a studených hlubin. Láká ji ten neznámý svět nad hladinou. No, necháme ji ještě chvíli přemýšlet, snad přijde k rozumu. Měla by si vzpomenout, jak kdysi dávno jedna malá mořská víla doplatila na svoji touhu a lidský svět ji zranil a odsoudil k záhubě.

Vrať se domů, mořská princezno, budeš tam ve větším bezpečí než mezi lidmi.

* * *