CzechFolks.com PLUS

“Jedno vedle druhého postavené u počítače.”    

Napravo muž s žensky jemným obličejem. S černými dlouhými vlasy a jahodovou barvou úst. V očích výraz nevinnosti, v obličeji souměrnou krásu. Před ním mikrofon. Není to nikdo jiný než král popu Michael Jackson. Nedívá se do objektivu, neusmívá se, má všechno, co si může přát, a přitom prázdné ruce. Zná ho celý svět, milióny fanoušků si kupují jeho zpěv, někteří ho obdivují, jiní mu závidí.

Já jsem z těch, kdož ho obdivují. Dlouho sleduji jeho kariéru. Dívám se na jeho velkou  fotografii a vidím dobré srdce. Miluje děti. Sám není dítě, je muž. Někteří ho v něm nevidí. Chtějí ho vidět jinak. V záři světel na něm vidí chyby. Chtějí je vidět, hledají je. K jeho osočování je motivují jeho peníze. Pokořit ho, pošpinit, aby jich neměl tolik, aby ho stáhli z výšin dolů mezi plebs.   

Jeho zpěv je jak pták kroužící nad vodami, vzmach křídel může vysoko, je nad vším, co je nízké, co je dole, přízemní.

Nalevo je malé foto mladíka ve vojenské uniformě. Má krátké kudrnaté vlasy a pevně semknutá ústa. Kabát má zapnutý na všechny knoflíky a na každém nárameníku dvě hvězdy. Ani on se nedívá do objektivu. Ani on se neusmívá, ale já o něm vím, že jeho orientace jde jiným směrem, že pouze kudrnaté černé vlasy mu zůstaly, uniformu už dávno odložil, nemůže si ke stáru dovolit, co by si přál a jediné, co mají s králem popu společné ve vyšších tóninách lásky, jsou jejich prázdné ruce. Nevím, proč tady tuhle fotku mám, snad z pohodlnosti ji vyhodit. Člověk se v životě může mýlit, může se s někým zastavit, než ho prohlédne a odhodí. Ale ne kvůli odlišné orientaci, spíš že dotyčný neměl sílu čelit přesile mínění, aniž by pokroutila jeho charakter.

Na Floridě ve Fort Lauderdale na třídě Las Olas jsem navštívila galerii. Uhodil mě do očí obraz Michaela Jacksona. Nebyl to ostatně obraz v pravém slova smyslu, byla do skleněná kachle a na ní vyvedena černobíle hlava Michaela v klobouku. Byl to fascinující obraz, dívala jsem se na něj snad věčnost a odněkud z dálky uslyšela jeho slova:  Ale já si řekl, budu svobodný. Nenechám se spoutat do konce svých dní. Dítě nevinnosti, chybí mi tvé slunné dny. Ulice jsou opuštěné temné bez ceny. Vem mě, pěkně prosím, s sebou nahoru přes hory do laskavého prostoru. Dívala jsem se jako uhranutá, přesvědčená, že bych si ho měla koupit. Ale platební kartu jsem nevyndávala. Říkala jsem si: ale jak takovou křehkou věc, takovou těžkou kachli povezeš přes půl zeměkoule? Buď v realitě. Co když se ti cestou rozbije? A za chvíli jiný hlas: když si ho nekoupíš, budeš toho litovat.

A já jsem toho litovala. A lituji stále, dokud jsem si nepřečetla, že socha krále popu bude od 29. srpna stát na Letné. Téměř rok po tom, co v kalifornském Los Engeles zemřel na zástavu srdce. Sochařka Daniela Kartáková rozhodla, že busta nebude z bronzu, jak je obvyklé, ale zvolila netradiční pryskyřici.  

Teď už je vedle mého počítače jen fotka jediná. Fotka člověka, kterého si vážím pro jeho cestu ke slávě, pro jeho dřinu, odříkání, pro jeho skvělou poezii, jež pramenila z čistého srdce. Jeho knížku mám u postele a v neklidných chvílích mi pomáhá. Michael přijde po špičkách k mé posteli a tichounce mi z ní pročítá:

Celou věčnost jsem se vyvíjel. K nejistému vtělení jsem spěl. A jednoho osudného srpnového rána byla všechna okna tebou zotvírána. Povězte mi, kdo poradí mamince, že se ujme neznámého cizince. Z úlomků jsi mě sestavila celého. Laskavě jsi roubovala duši na tělo.

Až přijedu znovu do Fort Lauderdale, zavítám nejprve do Galerie na Las Olas a spatřím-li tam Michaela Jacksona, ihned vytáhnu platební kartu.

* * *