CzechFolks.com PLUS

Malé vyznání u příležitosti zahájení nového školního roku 2010/2011

Zahálka je polštář Satanův.
Koho Satan nezaměstnaného najde,
toho sám zaměstná
nejprve myšlenkami špatnými,  
potom i skutky zlými. 

J. A. Komenský

V sobotu jsem pozval svého čtyřletého vnuka na zmrzlinu a věneček do příjemné všetatské cukrárny. Obojí můj vnuk tuze rád. A já mám zase tuze rád svého vnuka. Cestou z Ovčár do Všetat jsme minuli dvě základní školy, do kterých jsem kdysi chodil. Rychle to  uteklo. Kolik je to vlastně let?

Samovi jsem se pochlubil, že jsem měl na kantory štěstí. Díky jim jsem se mnohému naučil, mohl si je brát  za vzor a mít  je rád. Sama jsem se zeptal, zda i on má své paní učitelky v   mateřské škole rád? Přisvědčil. „Jsou moc hodné a je s nimi sranda,“ vysvětlil. „To je dobře,“ odpověděl jsem. A pak už jsme šli na slíbenou zmrzlinu se zákuskem.  Čtěte více ZDE »

Mělnická obec Lobeč v Máchově kraji (s nedalekým Bezdězem) se v historii podle první zmínky objevuje už před 750 lety z roku 1260. Hlásí se k významným lidem, kteří s ní spojili své životy; byli to spisovatel Karel Sabina, tvůrce libret pro Smetanovy opery, světově uznávaný psychoterapeut Ferdinand Knobloch  který zde vedl psychiatrickou léčebnu a v roce 1970 emigroval do Kanady, odkud se po listopadu 1989 vrátil s mnoha mezinárodními poctami), dále zakladatel moderní české pantomimy Ladislav Fialka, který zde prožíval své mládí, vynikající učitel a malíř Alois Jech a posléze také muž, jemuž je především věnováno následující vyprávění. Čtěte více ZDE »

Chvála přírody

Dvanáctá chvála rozhodně nesmí být tuctová, a proto jsem dlouho vybíral, co bych měl ještě chválit. Nabízí se jistě celá řada možných i nemožných témat, ale já si pro tentokrát vybral moudrou a velebnou matku přírodu.

Začnu kardinálními otázkami – co je to vlastně příroda a kde se vlastně vzala? Zdá se, že příroda je vše, co na naší zeměkouli nevytvořil člověk. Pátraní po tom, kdo tedy tu naši přírodu vytvořil, ponechejme pro jistotu stranou a pouze konstatujme, že se mu to povedlo přímo zázračně. Navíc ten dotyčný stvořitel zcela originálně a nenapodobitelně přírodu rozdělil na neživou a živou. Je tedy jasné, že spíše bychom měli chválit toho stvořitele, ale jelikož se lidstvo za celou dobu své existence jednoznačně nedopátralo, kdo to je, musíme vzít za vděk tím, že budeme chválit jeho stěžejní dílo. O rozmanitosti obou přírod – neživé i živé – toho bylo řečeno a napsáno tolik, že snad ani nemá cenu se o tom zmiňovat, ale ono to prostě nedá. Čtěte více ZDE »

Kdysi měla všechna múzická umění společný základ. V antice tvořily lyrika, epika a drama jednotu, bylo to trojjediné umění, jedno božstvo s třemi tvářemi. Slovo nebylo sirotkem, mělo oporu v náručí hudby, nešustilo papírem, znělo živým hlasem. Nebylo rozdílu mezi autorem a interpretem: skladatelé hymnů, pajánů, ód a dalších lyrických forem, právě tak jako rapsódi zaměření na epiku, přednášeli svá díla sami a sami se také doprovázeli.

Starověký básník, to byl prostě univerzální umělec, který musel umět nejen skládat verše, ale také mluvit, zpívat, hrát, ba i tančit, aby se uplatnil. Dokonce i autor dramatický býval zpočátku hercem, a to přímo protagonistou. Jenže se po něm chtělo, aby také skládal hudbu, secvičoval sbory, režíroval…, zkrátka aby to, co si vymyslel, dal taky nějak dohromady – a to už je na jednoho přece jen trochu moc. Dramatici byli první, kdož se realizace svých děl vzdali – začal to Sofokles – a najali si na to lidi.

Čtěte více ZDE »

(Příběh bratří Mašínů a Milana Paumera)

Skupině bratří Mašínů se dostalo vysokých poct od skoro všech představitelů státní moci České republiky snad i proto, že se tvoří legenda třetího odboje, která vyžaduje oběti na životech. S výjimkou vyznamenání, které může udělit pouze prezident republiky. Neudělil je prezident Václav Havel a zatím ani prezident Václav Klaus (za zmínku stojí i to, že román Oty Rambouska “Jenom ne strach”, napsaný po Rambouskově setkání s bratry Mašíny v New Yorku 1984, byl odmítnut nejvýznamnějším exilovým nakladatelstvím 68 Publishers v Torontu). Ta skutečnost je pro mne jedním z nejvýraznějších náznaků, že Česká republika se dostává z fáze kovbojského kapitalizmu, tak zdatně pěstovaného komunisty (i jinými) a prodejného systému vládnutí, do oblasti, kde se alespoň někteří občané na chvíli zastaví a hledají prameny, které napájely vznešenější  období našich dějin. Je, myslím, důvodem k radosti, že mezi těmi občany jsou oba nejvyšší představitelé státu.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Přemýšleli jste někdy nad důvody, proč někdo sedne k notebooku (vzácněji vezme do ruky pero a papír) a začne ze sebe chrlit moudra, či spřádat spletitou pavučinu příběhů, co ve výsledku vytvoří epický román? Těch pohnutek objevíme vícero. Možná se jedná o přirozenou věc. Stejně jako bereme ledničku útokem, pocítíme-li v útrobách hlad, a stejně jako dýcháme nebo spíme, nutí vnitřní mechanismy některé jedince zaznamenávat své myšlenkové pochody a krmit jimi okolí (k jeho nezměrné radosti). Díl viny nese třeba i exhibicionismus a pocit intelektuálního sebeuspokojování skrz přibývající řádky. Možná za tím vším vězí naivní snaha věčných snílků promluvit ke světu a zkusit ho tak změnit. Na svědomí to může mít i autorův prázdný, ubohý, osamělý život, kdy mu za jediného společníka platí plochý funící kvádr, co ho nikdy neodmítne. V neposlední řadě ho často žene vpřed vidina odměny.

Čtěte více ZDE »

Letos v září, přesně večer před sv. Václavem to bude celých dvaačtyřicet let, kdy jsme přistáli na sydneyském letišti a jen o několik hodin později jsme již z okna najatého bytu uviděli Bondi Beach, nejznámější pláž v Sydney. Tam téměř naproti té pláži jsem za necelý týden začala také vodit do školy našeho syna Jinřicha, tehdy ještě malého chlapce. Až teprve za měsíc mu bylo sedm let.

Trvalo to potom dosti let, než jsem mohla, již jako penzistka, do školy také vodit vnoučata. Vnučce Kelly bylo jedenáct let, vnuk Kylle byl osmiletý a nejmladšího jsem vozívala na kočárku. Joel byl jen necelý rok starý. Syn se snachou již tehdy bydleli na tom Centrálním pobřeží (Central Coast), kam jsme se za nimi nakonec před dvanácti lety také přestěhovali.

Čtěte více ZDE »

Praha – nejkrásnější z měst nejen pro Pražany, ale pro mnohé světoběžníky, se od nepaměti pyšnila sbírkou krásných soch. Jako živé. Tepající velkoměsto jde ovšem s dobou, nemůže zůstat zakleto v dávné minulosti, kdy umění vyznávalo jiná estetická měřítka a ideály. V relaci k současnému vývoji umění jsem možná staromódní, nemohu však zavírat oči před novými trendy a inspiracemi, které stojí za tvůrčí silou soudobých umělců jak českých tak světových.  

Myslím, že jsem přišla na to, proč  je dnešní umění tolik odlišné od umění minulých generací.

Dnešní umění si jako nejvyšší metu vytyčuje – konflikt. Čím větší konflikt, tím větší umění. Svět, alespoň ten náš civilizováný, se podstatně změnil. Život je lepší, snadnější, nová generace si nemůže stěžovat – nepociťuje hlad, bídu, strach z válek, diktatur, nesvobody. Čtěte více ZDE »

Návrat na jih

Podle mého názoru je k zodpovězení otázky zapotřebí vrátit se na jih Francie. Právě zde leží klíč k objasnění záhady. Připusťme, že příčinou pádu Exupéryho letounu do moře mohlo být jeho sestřelení nepřátelskou stíhačkou, operující v těch místech ze základny v Aix-les-Milles. Vyzvednutý vrak vydal svědectví. Tím však přibyly nové otázky, aniž by zodpověděly dřívější. Pilot se mohl z postřeleného nebo jinak poškozeného letadla, nad nímž ztratil kontrolu, zachránit. Spojenečtí piloti byli k řešení nouzových situací dobře vycvičeni, včetně možnosti záchrany na moři. Nezapomeňme, že major Exupéry byl dobře vycvičeným a zkušeným pilotem.

Čtěte více ZDE »

Znáte to asi také. Člověk se časně ráno probudí, nemusí na sebe ani vyplazovat jazyk do zrcadla a je mu již předem jasné, že celý den nebude stát za nic. Metabolizmus sice, zdá se, funguje normálně, tlak nepáchá žádné zločiny, tělesná teplota vypadá v normálu a žlučník pracuje ke spokojenosti zbytku těla. Leč celkově je nějaký vzdálený své vlastní pokožce. Nálada podivná a postižený se ani nerozeřve při zběžném prolistování denního tisku. Pouhý pohled na bílou košili či dokonce slušivé sáčko vyvolá dávivé pocity a představa byť povrchního kontaktu s civilizací je srovnatelná s bitvou u Sudoměře, kde stojíte v matném brnění s černým křížem na hrudi. Bloumáte bezcílně příbytkem a pracně vymýšlíte rozumné zdůvodnění skrytému odporu k sebemenší činnosti. Fyzické, duševní…

Čtěte více ZDE »

Vyprávěl mi vnuk, že se chystá do Španělska na pobyt v rámci praxe, samozřejmě s finančním přispěním rodičů. A zmínil se i o tom, jaký důraz klade na to, jací „kámoši“ tam s ním budou. Dokonce jednu chvíli váhal, zda pojede, protože se domníval, že tam s ním nebudou ti správní kamarádi. Přišlo mi to úsměvné. A vybavily se mi také jedny mé dávné prázdniny.  

Psal se rok 1956 a přišly moje poslední prázdniny na základní škole. Nebylo na nich nic hezkého. Věděl jsem, že mám před sebou rozhodování, které nemohu ničím ovlivnit. Přihlášky na dvě střední školy se vrátily s tím, že pro velký počet uchazečů jsem ani nebyl zařazen mezi ty, na které čekaly přijímací zkoušky. Čtěte více ZDE »

Česko teď žije Kajínkem. Není to poprvé ani naposledy. Tentokrát je vzplanutí intenzivní. Stejnojmenný film debutujícího režiséra Petra Jákla ml. v hlavní roli s charismatickým ruským hercem Konstantinem Lavroněnkem trhá návštěvnické rekordy českých filmů všech dob a rozděluje národ stejně tak, jako kniha známé dvojice invenstigativních novinářů Kroupa – Klíma: Pravda o Kajínkovi..

Má jedinec šanci proti systému?

Je Jiří Kajínek (49) vrahem nebo obětí? Nevíme. Víme však, že se „Causa Kajínek“ dobře prodává. Čtěte více ZDE »

Bílá  firemní  stodvacítka odbočila na Kysibl. Tenhle měsíc už  potřetí. Tentokrát si to nerozmyslela.

Za volantem seděla žena, nespěchala, sotva se špičkou dotýkala plynu. Stromořadí chytalo do korun bronz, spadlé listy ležely na silnici a chovaly se tak, jako by se vrhaly pod kola. Za vsí ubrala plyn, dokonce sundala nohu z pedálu a sáhla si na žaludek.

„Čert aby to spral,“ zašeptala, zařadila neutrál a auto sjíždělo do údolí.

Za potokem vlevo od silnice se vyloupla ošuntělá chalupa. Kdysi červená střecha, kdysi bílý štít u paty košatých stromů. Byla zalita slunečním světlem.

Žena si sáhla na žaludek a uvědomila si, že touhle okreskou jela, že by to na prstech ruky spočítal a pokaždé jí  připadalo, že tuhle chalupu postavili jen pro Škardovy. Nikdy po ní nešel ani živáček, natož aby tu potkala auto.

Čtěte více ZDE »

Proč  si říká demokrat?
Vždyť  ještě nic neukrad.

*

Takový  je humor dneska –
nikdo za něj nezatleská.

*

Jestli nerozumíš světu,
hledej chybu  v internetu.

*

Celebritou býti sveden,
to umí  dnes  každý jeden.
Nechat celebritou svésti vlastní ženu,
to má  přece tu největší cenu!

*

Čtěte více ZDE »

O starom vojakovi, ktorý bojoval v Mexiku za Francúzsko, písal už Paustovskij. Veliteľ ho poslal domov, lebo už nebol schopný boja. A požiadal ho, aby odviezol z Ameriky aj jeho malú dcéru. Bál sa, že vo vojne zahynie a čo by tam dcéra bez otca robila? A tak sa aj stalo. Neskôr veliteľ naozaj zomrel. Starý vojak nevedel, čo má robiť s malým dievčatkom na dlhej plavbe cez oceán. Nikdy sa o deti nestaral. Nepamätal si už na žiadne rozprávky z detstva. Len na starý príbeh od jeho mamy.

Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Ta lepenková krabice je nadepsaná „Poklady“. Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovně, kde ji přechovávám. Těší mě, že na ni vidím, kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které přežily četné záchvaty „všechno uklidit a vyházet“, jež mě občas popadnou. Krabice procházela probírkou, když jsem se stěhoval z domu do domu a tahal krámy z komory do komory. Kdyby se do té krabice podíval zloděj, nic by si nevzal – za nic z toho by nedostal ani pětník. Ale jestli v domě začne někdy hořet – až budu utíkat, ta škatule jde se mnou.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Tiskové chyby
Antonín Vančura, syn čáslavského pekaře, si pro svou literární dráhu  zvolil pseudonym podle postavy ze Zolova románu: “Maheu”. Sazeč omylem obrátil písmenko u – a vznikl Mahen (Jiří).

Podobným nedopatřením se z Těsnohlíkovy “lišky Bystronožky ” stala “liška Bystrouška” – rozhodně ne ke škodě věci.

Jiří Žáček napsal sbírku “Ráno mondřejší večera” a mnohokráte se setkal s tím, že tato parafráze lidového přísloví byla z korektorské horlivosti opravena na “Ráno moudřejší večera”.

Jak takovým lapsům čelit? Zkušení autoři zpravidla takové místo označí červeně a připíší poznámku pro redaktory, sazeče a korektory, aby jim došlo, nejde o chybu, ale o záměr.

Čtěte více ZDE »

Ty úděsné katastrofy, jež nabyly v posledním desetiletí nebývalou měrou na intensitě a ničí vesnice a města na celém světě od Peru přes Austrálii, Čínu, Indii, Pákistán, Rusko až po Evropu, nepamatují ani jejich nejstarší obyvatelé.

V minulých stoletích sice také byly povodně, požáry a jiné katastrofy, zejména zemětřesení a erupce sopek, ale žádná na tolika místech světa v takovém krátkém časovém sledu, tak říkajíc současně. To, co se v poslední době událo a vlastně pořád ještě děje, je neočekávaným a tragickým osudem milionů lidí v desítkách zemí této planety. 

Čtěte více ZDE »

Tak prý to bylo zase jedno magické datum. Vzácné, nekaždodenní a mnohovýznamové. Neznám sice z těch významných ani jediné, no ale když už se o tom tolik mluví…

Těžko už říct, jestli na mě magicky působilo datum 5. 5. 55, když jsem ho jako služba psal na tabuli. Byli jsme totiž ve věku školoupovinném a na to, aby se člověk nechal zblbnout podobnou ptákovinou, musí zřejmě dospět do věku pozdní dospělosti. Usuzuji podle toho, že hned několik zaručených předpovědí konce světa bylo datovaných na den příchodu roku 2000. A tuším, že ti předpovídači byli v podstatě dospělí. Nevyšlo to. Možná i proto, že množství dospělých lidí se dodnes nedokáže dohodnout, jestli se třetí tisíciletí začalo 1. 1. 2000, nebo až o rok později.  Čtěte více ZDE »

Každý má v životě nějakou zálibu. Jak se říká, někdo má rád holky, někdo vdolky. Osobně bych raději ty holky, než se cpát vdolkama, ale člověk v mém věku může na holky tak akorát zapomenout. Honění se za nimi je ztráta času, kterou člověk může využít mnohem lepším způsobem. Ale o tom později…  

To, že s holkama je nadosmrti konec, vím od té doby, kdy jsem si jednou plaše přisedl v pražské vinárně k jedné slečně s úmyslem zavést duchaplný rozhovor na nějaké zajímavé téma jako například co dělá večer. Dívka si mě nejprve pohrdlivě změřila a pak unuděně pronesla větu, která mně dodnes nedává spát: “Pane, co tu děláte, já vás tady nechci, vy jste hrozně starej!“ a vzápětí pohrozila, že jestliže okamžitě nezmizím, zavolá vrchního a bude si stěžovat, že ji obtěžuji. A to bylo, prosím, asi před patnácti lety! Od té osudné chvíle jsem si uvědomil, že mám odzvoněno a o děvčata jsem ztratil zájem. Přišel jsem ke zdravému názoru, že je mnohem lepší hříšné touhy rozchodit procházkou v lese, kde je klid a pokoj a kde navíc, když máte štěstí, můžete dokonce i zakopnout o hříbka. Nicméně, ještě větší zálibu než v chůzi mezi sosnami nacházím v restauracích. Čtěte více ZDE »

Keď som prvýkrát skákal s padákom, mal som pätnásť rokov. Bolo to na letisku v Očovej. Oveľa horšie bolo skočiť z parašutistickej veže ako z lietadla. Z veže som skočil, ale jeden spolužiak nie. Tak ho inštruktori nechali hore na veži. Nedovolili mu zliezť, kým neskočil. Nič iné mu nezostávalo. Skočil až na večer. Viac z vyčerpania ako z presvedčenia. Slnko už zapadalo. Už len slabým hlasom vykrikoval: “Nie, nie, ja neskočím!” a potom skočil…

Z veže sme neskákali radi. Padali ste voľným pádom niekoľko metrov. Potom vás vo vzduchu zacvakli oceľové laná. A na nich vás potom spustili na zem. Tak asi v skratke možno opísať parašutistickú vežu. Rebrík do neba a na jeho konci železnú plošinu. Na nej si navlečiete popruhy ako od padáka a skočíte do prázdna.  Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.   Čtěte více ZDE »

Uteklo už hodně  vody od událostí, o kterých se nyní chystám vyprávět. Dosud jsem mlčel a uchovával je v tajném archivu. Teď však myslím, že uzrál čas odtajnit tuto jednu z mnoha tisíc složek, co tiše odpočívají v třinácté komnatě mé paměti. Odemknu sedmero zámků a opatrně vkročím do obrovské místnosti plné regálů přetékajících krabicemi napěchovanými až po okraj. Letmo přejíždím očima po strohých popiscích. Některé z těchto pokladů bych mohl zveřejnit, ale nepanuje o ně zájem. Jiné si musí ještě chvíli počkat. Další tuto místnost nesmí opustit nikdy… Konečně se zastavuju v oddělení nadepsaném UHK. Zajímá mě police s označením Pedagogická praxe. Výborně. Tyhle desky hledám. Rozvířím mrak prachu, ale to už rychle odcházím a za mnou zapadají těžké petlice a zámky se točí a skřípou, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř.  Čtěte více ZDE »

“A co vy to vlastně děláte?“ Taková základní otázka, jakou si říkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdružení rodičů a učitelů, na různých večírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvořile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je poněkud strohá: vyplňte okénko nadepsané „povolání“. Na berňáku to tak chtějí – a taky policista, když vám dává pokutu, a pasové oddělení a banka. Řekni, za co jsi placen, a my budeme vědět, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet. Čtěte více ZDE »

čekám také dopis od svého děvčete…

Dívenko moje, listuji v deníčku,

nemám tu pokoje ani na chviličku.

Zpívám si písničku o jarním sluníčku,

pro sebe, tiše.

Kéž mi má  dívenka také  píše… 

Čtu si v tom deníčku

při suchém krajíčku.

Modlím se taky.

Jako bych písničku tam,

 kdesi v lesíčku, slyšel pět ptáky.

Nohy bolí.

Prošli jsme lukami

v noci pod hvězdami mezi poli.  

  Čtěte více ZDE »

Už je tomu právě neuvěřitelných čtyřicet let, kdy se moje manželka psychicky zhroutila po krutém výslechu před komunistickým ideologem let šedesátých a sedmdesátých – Pavlem Auerspergem (1926 – 1987). Jak prý se chce bránit, když jako učitelka estetické, taneční a hudební výhovy v Domově dětí a mládeže, zůstává nadále ženou pravicového oportunisty, nepřítele strany a Sovětského svazu Miroslava Sígla?! A dokonce se ho snaží obhajovat! Neslýchané! To už jsem byl po srpnu 1968 propuštěn z Čs. televize a v roce 1970 z agentury ČTK, ocitl jsem se v seznamu – tzv. „černé listině“ (vedené podle „Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971“). Čtěte více ZDE »

BAŤOVEC
Někteří čtenáři si možná budou pamatovat článek Milostné dopisy z Nigerie aneb Frank Tesař – 95 romantických let, který v tomto časopise vyšel začátkem prosince minulého roku. A budou si možná pamatovat romantický příběh Franka Tesaře, baťovce v Nigerii, a Svatavy Kapounové  v ČSR, který začal tím, že Frankův spolubydlící pan Neumann poslal domů fotografii, na které byl i Frank, ta se dostala k Svatavě, Svatavě se Frank na fotografii líbil, poslala mu pohlednici a on jí odepsal, pak se to zkomplikovalo válkou, a když skončila, Frank poslal rodičům Svatavy pamětihodný dopis, v němž je požádal o Svatavinu ruku a zakončil nesmrtelnými slovy: “Jistě je pro Vás velmi těžké dát někomu dceru, koho neznáte a kterého nezná osobně ani Vaše dcera” (a kterou osobně neznal on). Vzali se v Nigerii v roce 1947, měli spolu dva syny (kterým dali biblická jména Petr a Pavel) a žili spolu šťastně, nejdříve v Nigerii a potom do dubna 2005 v Kanadě, kde Frank dosud žije se vzpomínkami a s dopisy, které si víc než před šedesáti´roky vyměnili… Čtěte více ZDE »

… mám ještě pár dní prázdnin před začátkem školního roku a jsem s pětiletým Markem u rodičů v Oslavanech, kde čekám na návrat dcery z letního tábora v Hrotovicích – 130 km od svého domova  v Gottwaldově. Ten den mne probudil otec, který se vrátil z noční směny v elektrárně. Vyděšený, oči navrch hlavy, hlas rozčílením chraplavý: „Manko, vstávej, začala třetí světová válka…“ a z okna kuchyně jsme se pak dívali, jak na necelých 50 metrů vzdálený most najíždí tank, zastaví se uprostřed a otáčí hlavní do všech světových stran...

 * * *

Tak vzpomíná na 21. srpen 1968 paní Marie Zieglerová, a já nemohu, než připojit, jak jsem ten den, na nějž mi paměť nedá do smrti zapomenout, zažil já. Čtěte více ZDE »