CzechFolks.com PLUS

Každý čtenář jich má jistě spoustu. Stejně je na tom i autor. Přece však některé z nich sehrají zvláštní roli, úlohu jakéhosi spouštěcího mechanismu, neboť ho zasáhnou ve chvíli, kdy v něm něco roste a zraje, cosi, co čeká na impuls, aby to dostalo tvar, smysl a potřebu vyjádření. Tuto roli nemusí vždy hrát díla největší a nejznámější, neboť nám prostě v danou  chvíli nepřijdou do ruky, a tak žádoucí efekt ochotně vyvolají knížky jiné.

Na mne tímto způsobem zapůsobily takřka současně dva romány dosti rozdílného charakteru: Kamarádi svobody od Jiřího Mahena a Rozhraní Václava Řezáče. Byl jsem přesně v tom období, kdy pubescent žasne nad šířkami světa a hlubinami své duše, kdy se mu zdá, že se s ním děje něco velkého a nevyslovitelného, čemu nemůže nikdo rozumět, ani on sám. A tu najednou otevře knihu, a ta je jako zrcadlo. Vidí se v ní z líce i rubu, ze všech stran. Zjišťuje, že někdo pronikl do jeho nitra, zná všechny jeho myšlenky, pocity touhy… Šokovalo mne nejenom to, že někdo jiný je úplně stejný jako já, ale hlavně to, že se za to nestydí a je ochotný s tím vyrukovat na veřejnost. Zprvu jsem byl rád, že všechno řekl za mě, ale pak jsem na sebe dostal zlost. Proč to neřeknu sám? Proč nechávám za sebe mluvit jiné? A začal jsem to zkoušet. To byl ten rozhodující impuls k touze psát, i když ke skutečné realizaci došlo po různých peripetiích mnohem později. 

Měl jsem za tu dobu ostatně dost času poznat, že mluvit opravdu za sebe (nikoli jen o sobě) je na psaní to nejtěžší.

V pozdější době sehráli podobnou roli jiní autoři. Měl jsem období, kdy jsem si řekl, že budu nějaký čas živ jen o povídkách. Asi tak, jako když si řekneme: žádná velká jídla, pouze střídmá strava. Bral jsem do rukou všemožné autory tohoto literárního druhu, nahlížel do nich, odkládal ty, kteří se nechali odložit obklopoval těmi, kdož se nedali, až vykrystalizovala řádka těch, kteří mne dokázali kdykoli a na kterékoli stránce chytit, vtáhnout do svého světa a nepustit. Řečeno s Nestroyem: Zajal jsem je a už mne nepustili. A tak jsem četl pořád dokola: Bunina, Babela, Salingera, Capota, Kunderovy Směšné lásky, Hrabala… a jistě i nějaké další. Vypisoval jsem si z nich nejkrásnější obraty a metafory, ale nepitval je. Měl jsem k nim vztah jako k jisté svátosti, jako k oltáři, za nějž se neleze. Chtěl jsem, aby jejich kouzla a triky působily tajemně, vzdáleně. Soudím, že život, zdraví a krásu máme obdivovat, kdežto k poučení je dost špatných autorů, zmetků a mrtvol. Stačí vědět, proč je něco špatné, co nemáme dělat, aby na znalosti, jak něco udělat dobře, zůstalo vždycky něco dobrodružného, pokusnického, nesamozřejmého.

Bernad Malamud řekl: Tvořivost je věc složitá. Snad někdy v budoucnu budou opravdu objeveny genetické tkáně, které ji dělají takovou, jaká je. Ale nechci být u toho, až se to stane. Chci aby umělecká tvořivost zůstala navždy tajemstvím.

Plejádě grandů však musí někdo kralovat. A ten trůn pro mne obsadil Ota Pavel. Jeho tvorba je mému srdci nejbližší, a proto nemá cenu se ptát, zda je nejlepší a nekrásnější. Kdo srovnává krásu jiných žen s krásou matky? Kdo se nechce rovnat svému otci? Pavlův povedený tatínek je hrdinou chaplinovského rozměru a řádu, navíc česky koumavý a mazaný. Někdy dostává na frak, někdy však svůj sen umí chytit pořádně za pačesy, ale jen proto, aby se ho s velkodušným fanfaronstvím vzdal pro sen další. Jeho maminka a bratří, to je i moje rodina, kus mého života, který mi v syrové formě uloupil a v zralé a ryzí formě vrací.

Nejmilejší povídkáře, jak jsem už řekl, jsem nepitval. Přesto se domnívám, že mne naučili ctít malé literární formy a cítit jejich podstatu.

Tolik o próze. O vlivu básníků a poezie si v takové zkratce mluvit netroufám.

 * * *