Josef Čermák: Medailonek na smrt Tomáše Maška
05.08.2010
Vím, že zasvěcené a jaksi oficiální rozloučení s Tomášem Maškem, který zemřel v pátek, 23. července 2010 (narodil se v Praze 9.května 1941), píše Pavel Král. Tento medailonek je jen hrstí slov hozených do větru za vzdalujícím se Tomášovým stínem, možná připomínkou, jak propletené jsou naše osudy, možná skromným přitakáním oné nesmrtelné Hamletově poznámce adresované Horatiovi, že jsme uděláni ze stejné látky jako sny, možná jen doznívajícím echem Horovy otázky: Byla jsi? Byl jsem?
Nijak zvlášť jsem se s Tomášem neznal, i když jsem s ním hrál v řadě inscenací Nového divadla (sám hrál v nějakých 75 rolích – v češtině a angličtině). Jednou dokonce ve hře, kterou i režíroval (těch her režíroval jistě nejméně dvacet). Mne obsadil v roli kněze a sám, pokud se správně pamatuji, hrál umírajícího (pravděpodobně hříšníka). Dobře se s ním pracovalo, protože divadlo měl opravdu rád a patřil k těm (nevím jak řídkým) hercům, kteří nežárlí. Mne snad nejvíc přitahoval jeho jakýsi buřičský, byronský vztah k životu, jeho ochotné přijmutí následků svého jednání. Tomáš se s životem nehandrkoval o pár extra dní, které s námi ještě mohl být, kdyby…
Jeho životní cesta a cesta jeho partnerky, Zdenky Novotné, se jednou skoro zkřížily s mojí, v době, kdy se mezi nimi rodil – někdy bolestně – osudový vztah. V té době jsem se totiž do Zdenky zamiloval i já. Na štěstí pro mne (Tomáš byl daleko větší a silnější než já a v jakémkoliv rytířském klání by mne rychle vyhodil ze sedla) moje zamilování nebylo z tohoto světa, bylo to v podstatě trubadúrské vzývání (“když jsem tě uviděl přicházet ze slunce/ oděnou do krásy, oděnou do jasu / málem jsem poklekl do prachu ulice/ a políbil tvůj stín). Byl to vztah utkaný z vláken jemnějších, než babí léto, vztah vysněný z oparů májových rán, z ozvěny padajících hvězd, do kterého vdechly svou vůni šeříky a orchideje, vztah neskutečně nehmotný (pochybuji, že jsme si někdy podali ruku). Nikdy jsem o těch verších s Tomášem nemluvil. Vlastně nebyl důvod. Byl sám služebníkem slova a věděl, že moje verše byly projevem obdivu, který nežádal a nečekal odpověď. Ale jistě zná Horovu odpověď na vlastní otázku a ví, že Horova odpověď má stejnou platnost i o jeho vztahu k Zdence:” Nyní jsem a jsme dvě větve ohni vzaté a v proudu věčna jedenkráte jediným budem výšlehem..” I těchto pár veršů mu po větru posílám, abych mu připomenul, že o ženě, která ho milovala, jiní psali obdivné básně, a které já vděčím za inspiraci vidět “rozkvetlé stráně uprostřed kanadské zimy”.
Ale to nejhezčí svědectví o Tomášovi napsala jeho dcera Martina Mašek, kterou jsem požádal o její vzpomínku (nepochybuji, že stejně laskavé vzpomínky má i jeho druhá dcera, Marian. Martina mi napsala a cituji ji v originále, abych nic nesmazal z ryzosti jejího projevu:
“I just wish to convey the deep sadness my father’s family feels at his sudden passing. His family, daughters and especially grandchildren, Elijah, Isaiah, Eartha, Ales love him and will miss him terribly. He lives on in our hearts and in all the absurd and hilarious stories that make us remember where he came from. I am sorry but it is too soon to be able to speak about him in an anecdotal manner…I miss you dad.” (Chci jen sdělit hlubokou ztrátu a smutek, které rodina mého otce cítí nad jeho náhlým odchodem. Jeho rodina, dcery a hlavně vnoučata, Elijah, Isaiah, Eartha, Ales ho milují a budou ho strašně postrádat. Žije v našich srdcích a ve všech těch absurdních a bláznivých příbězích, které nám připomínají, odkud přišel. Je mi líto, ale je ještě příliš brzy, abych o něm mohla mluvit anekdokticky…Tatínku, chybíš mi.“)
* * *
