CzechFolks.com PLUS

Úvodem pro připomenutí: o činnosti našich krajanů jsme psali v CF.comPLUS 16. 5. a 11. 6. 2010. Dnes o zcela mimořádné akci, k níž došlo nyní v Praze.

Někteří naši senátoři (Marcel Chládek, ČSSD a Tomáš Grupách, ODS) prosazují, aby se v české vzdělávací soustavě počítalo i se školami, které vznikají dobrovolně už dva roky v zahraničí pro tamní české děti. Vždyť do ciziny odešlo po listopadu od nás na 100 000 lidí (podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí) se svými rodinami, další tisíce představují pracovníci diplomatických služeb a ostatních odvětví, kteří jsou v zahraničí rovněž se svými rodinami většinou na čtyři roky. Jak podchytit děti těchto rodin, vychovat v nich pocit příslušnosti k českému národu, zajistit jim vzdělání v oblastech, kterým se zahraniční školy nevěnují?

Povinností českého státu musí být zájem o rozvoj a podporu vzdělávacích struktur pro děti od nejranějšího věku. Systém jejich výuky v češtině vyžaduje podporu, odezvu na globalizaci a vícejazyčný svět, ale zároveň ochranu české identity a českého jazyka jakožto národního kulturního dědictví. Ale také jako službu rodičům, kteří žijí a pracují v cizině, a posléze významnou je i zpětná a jednodušší integrace po zahraničním pobytu v zahraničí, jakož i podpora konkurenceschopnosti naší republiky.

Podobnými otázkami se začala před lety zabývat MUDr. Lucie Slavíková – Boucher  a z jejího podnětu vznikl projekt tzv. Českých škol bez hranic. Neformální pracovní skupina ochotných a obětavých pracovníků se začala zabývat nejen deklarativností těchto škol, ale především jejich institucionalizací a jejich zakotvením do české vzdělávací soustavy. Uvědomují si více než kdokoliv jiný, že české zahraniční děti a jejich rodiče nepotáhne nic domů, pokud děti nedostanou šanci jednoduše pokračovat ve svém vzdělávání v České republice po návratu.

Až dosud existuje v 21 zemích tří kontinentů celkem 24 poboček Českých center, které jsou příspěvkovými společnostmi ministerstva zahraničních věcí ČR, a většinou s jejich podporou také vznikly dosavadní České školy bez hranic. V těchto školách pracují zcela dobrovolně a zdarma desítky Čechů a více však žen, maminek, manželek či partnerek, což potvrdilo jejich pražské mezinárodní setkání 2. a 3. srpna t. r. 

Výukový systém během těchto škol v uplynulých letech se prokázal jako jednoznačně funkční, děti jsou dobře jazykově připravovány už od dvou let na výuku češtiny a posléze i dalších předmětů na 1. a 2. stupni základních škol. Prokázaly to ostatně dobré výsledky u tzv. rozdílových zkoušek před externími zkoušejícími pedagogy. Avšak zároveň je nutné vidět, že jejich výukové potřeby jsou navzdory tomu přece jen specifické, závislé také na domácím prostředí, mnoho dětí vyžaduje individuální přístup.

Přesto se daří – například v Londýně nebo v Sydney aktivně zapojit děti do projektů těchto zemí, využívat ke svým aktivitám multilingvní centra pro děti, zřízené státem v místě působení, jako je tomu například v Berlíně, kde působí Mateřídouška – Česká škola bez hranic, v Curychu má zase název Hezky česky – Česká škola bez hranic. Další školy jsou v Bratislavě, Bruselu, Drážďanech, Kodani, Mnichově, Oslu, Římě, San Francisku, Washingtonu a Ženevě.

Všechno to jsou nezisková občanská sdružení zatím samofinancovatelná (rodiče se na chodu těchto škol podílejí jen částečně), s důsledným výukovým programem, v němž se nezapomíná na oslavy tradičních státních svátků, ale i Vánoc, Velikonoc, Mikuláše, pořádají se olympiády, sportovní soutěže, karnevaly, výlety. Přibližně 90 % žáků všech těchto škol vyrůstá ve smíšených manželstvích a 95 % jich jsou občany České republiky. 

Rovněž tyto skutečnosti by si měly naše státní orgány uvědomit, až budou projednávat závažný právní rámec těchto škol, které zatím nemají v právním systému České republiky své pevné místo, využívají spolupráci s českými subjekty v zahraničí (jakými jsou Česká centra, naše zastupitelské úřady, velké firmy), avšak to vše je závislé výhradně na pochopení a dobré vůli jednotlivců, protože kdykoliv může být dána přednost jiné státní organizaci či důležitějšímu státnímu zájmu, a v takovém případě v dané zemi, v dané její metropoli může být existence Školy bez hranic okamžitě ohrožena.

To jsou vážné připomínky právě zakladatelky Škol bez hranic Lucie Slavíkové-Boucher, která řídí jednu z těchto škol v Paříži. Zdůrazňuje především výuku jazyků od nejnižšího věku dítěte (od 18 měsíců). Říká doslova: „Bilingvní výchova, jako nejpřínosnější forma této výuky, vede k hluboké jazykové znalosti, nesrovnatelné s jazykovou znalostí řeči nabytou v pozdějším věku klasickou výukovou metodou. Bilingvní děti představují velký potenciál pro český stát. V dospělosti budou díky svým jazykovým znalostem přispívat k ekonomickému a kulturnímu rozvoji republiky“.

V současné praxi jsou známy případy vysoce postavených pracovníků v zahraničí, kteří umí sice dobře komunikovat česky, ale nemohou nic psát, jelikož neovládají pravidla českého jazyka. Bez svých sekretářek by se neobešli ani při posílání SMS zpráv. Kdysi se jim u nás říkalo „ypsilonoví zápasníci“.

MUDr. Slavíková-Boucher také uvádí ve svém expozé, že ministerstvo školství sice dosavadní fungování škol podporuje, ale zároveň tvrdí, že pokud by se školy měly zapojit do české vzdělávací soustavy, měly by být ve správě ministerstva zahraničí. Komise Senátu Parlamentu České republiky pro krajany navrhne proto plénu apelovat na ministerstvo školství, aby podniklo příslušné kroky ke zrovnoprávnění výuky Českých škol bez hranic s výukou v České republice tak, aby bylo uznáváno studium Českých škol bez hranic.

Velkým příslibem je velmi praktické a potřebné usnesení bývalé Fischerovy vlády číslo 262 z dubna letošního roku, jímž byl schválen Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2011 až 2015. Ten se týká podpory krajanských komunit v zahraničí, realizovaných prostřednictvím vzdělávacích programů, spolkových kulturních projektů, programy opravy a údržby krajanských objektů a dalšího českého kulturního dědictví v zahraničí, a také zahrnuje patřičné zabezpečení výuky českého jazyka a literatury v zahraničí.

Počítá dokonce se zřízením 15 dvousemestrálních a 60 čtyřtýdenních stipendijních míst ročně pro krajany ke studijním pobytům a jazykovým kursům na veřejných vysokých školách v České republice. Prvních dvacet vyučujících z řad krajanských komunit se zúčastní dvoutýdenního kursu metodiky výuky českého jazyka v České republice, tři studenti budou přijati na studium oboru pedagogika na středních odborných školách a dvanáct českých učitelů ročně bude posíláno do zahraničí ke krajanským komunitám včetně s vybavením příslušnými učebními prostředky.

V tomto vládním usnesení, jehož povinnosti přecházejí i na současnou řádnou vládu (ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo financí), se počítá s podporou lektorátů českého jazyka a literatury v zahraničí, se zasíláním učebních pomůcek a literatury, dále s poskytováním finančních prostředků na konkrétní kulturní projekty krajanských spolků a společností přátel České republiky v zahraničí – tedy těm, kteří viditelně podporují zájmové vzdělávání nejmladší české generace v zahraničí.

Nelze se divit obavám všech obětavých účastnic mezinárodního setkání zástupců (spíše zástupkyň) Českých škol bez hranic, aby tolik prospěšné usnesení bývalé úřednické vlády „v rámci úspor“ bylo opomenuto nebo vznikla snaha je revidovat.

* * *