CzechFolks.com PLUS

- musím se svěřit, že ač jsem v té okřídlené ocelové trubici strávila část svého života jako letuška u jisté americké letecké společnosti, v sedadle pasažéra se necítím moc valně. Turbulence mašiny otřásající se v základech někde mezi nebem a zemí vnímám jinak, než když jsem byla součástí posádky a mohla kdykoli otevřít dveře kokpitu, abych se familiárně zeptala kapitána, proč to s námi k čertu tak hází. Jako pasažér však sedím upoutaná v nejistotách spolu s davem natěsnaných cizích lidí a nad mongolskou stepí, kdy se zdá, že cíl cesty je zoufale v nedohlednu, uvažuji, zda stojí toto mučivé překonávání dálky 15 919 kilometrů za zážitky, které na mne čekají v milované staré vlasti.

Každé léto v tom však rozhodně‚ nelítám‘ sama, krajané z celého světa tíhnou tou dobou k návratům do svého rodiště. Protože právě toto roční období v zemi české evokuje ve většině z nás nezapomenutelné vzpomínky na mladá léta, která byla sice mnohdy poznamenána černým stínem totality, ale přesto, právě protože jsme byli mladí, jedná se dnes, s odstupem času převážně o asociace idylické a nepochybně i krásné.

Tentokrát mám ke své dlouhé cestě zpátky celkem pádné důvody. Jedním z nich jsou volby do poslanecké sněmovny. Do Prahy přilétám právě na čas, abych stihla volit ‚Nečas‘. O tom, zda se nás emigrantů, spokojeně žijících v adoptovaných a nás milosrdně přijatých cizích zemích, týkají současné volby v bývalé vlasti, bylo již řečeno v nesčetných polemikách mnohé. Osobně se snažím volit, pokud to jde, ze dvou opodstatnění. Jako Čechoaustralanka se cítím být českou občankou stejně tak jako australskou a mám tak pocit potřeby vyjádřit, jakým směrem bych si přála, aby se každá z mých zemí ubírala. A také, jako občanu kosmopolitovi mi nemůže být lhostejno, jak nazírá ostatní svět na zemi, z které pocházím. Dodnes se stydím, udivují-li se lidé žijící v rozumně uvažujících končinách, že v naší republice stále existuje komunistická strana…

Hned při vstupu do pražského bytu na mne vypadne z kastlíku leták s třešničkami, palcovými titulky hlásá:- „KSČM – naše volba, vaše karta na výhru! Co slibujeme, plníme.“ O tom nepochybuji. Červený leták pokračuje – „Uplynulo 20 let nesplněných slibů: Přání lidí jsou stejná, polistopadové vládní strany je ignorují. Dnes, po 20 letech, je řada podniků zavřena a rozkradena, lidé ztrácejí práci a bydlení, roste zadluženost mnoha domácností, jsme členy NATO, postavení radaru na Brdech brání jen odpor občanů a krize v USA, už 750 tisíc lidí je bez práce…  Svým hlasem můžete dosáhnout změny – Volte KSČM!“ Nevěřícně obracím ten cár papíru v ruce a spěchám do volební místnosti. Ta je však v první volební den na můj vkus až moc prázdná. Vidím zde jen pár důchodců a zaplaťpánbů několik mladých lidí, nejspíš studentů. Druhý den v závěru ukáže volební účast 62%. Marně zde vysvětluji, že australský zákon o povinnosti občanů volit, považuji za správný. „No dovol, proč bychom museli, to by bylo jako za komunismu, když jsme museli…“ – panuje zdejší přesvědčení, zcela opomíjející rozdíl mezi svobodnou volbou a volbou diktatury.

Národ zde stále politicky tápe. Lidé jsou nespokojeni, dalo by se říci zklamáni nedodrženými sliby jednotlivých stran, kdy mnohé představy, očekávání, naděje, pokud nejsou okamžitě naplněny, bývají obvykle nahrazeny přirozeným rozčarováním. Ale, jako je tomu například v partnerském vztahu – i zde by měl přece platit základní předpoklad, jak se v angličtině říká – “it takes two to tango”. Záleží na obou stranách – na té, co slibuje, i na té, která něco očekává. Již delší dobu mi připadne, že naši občané pořád jen něco očekávají – jakýsi ráj, který měl nastat po svržení totality a nastolení raného kapitalismu, jednoho z přirozeně nejbezohlednějších systémů. To, že je třeba tvrdě pracovat na tom, aby byl lidsky únosný a lepší, a že to chvíli trvá, než vznikne nějaký řád, a že je vše zákonitě spojeno také s morální převýchovou, lidu – zdá se – trochu uniká.

„Obyčejní lidé“, jak většinu národa nelichotivě kategorizoval bývalý lídr ČSSD Jiří Paroubek, jsou, z důvodů svým způsobem pochopitelných, závislí na „sociálních jistotách“, a proto volí země převážně stranu levicovou. Pravicové Praze, znechucené korupcí politiků ODS, zas zcela učaroval kníže Schwarzenberg – „ten nemá potřebu obohacovat sám sebe“, slyším od voličů jeho nové strany TOP 09. Za pět minut dvanáct provádí stěžejní pravicová ODS velkou čistku ve svých řadách a slibuje, že se polepší. Do jejího čela se staví dosud nenápadný, leč seriózně působící Petr Nečas. O polepšení lídra levice, diktátorského a sebestředného Jiřího Paroubka, který jasně míří na křeslo předsedy vlády, nemůže být však zcela zjevně ani zdání.

Proto se velká část levicových voličů upíná k původně pravicové, nově vzniklé straně VV – Věcí veřejných a přiklání tak osudný jazýček vah k vytvoření pravicové koalice. VV dostává přízvisko populistická a zůstává zatím stranou nepříliš čitelnou. Jejím bonusem je vyhlášení boje s korupcí, v jejím zákulisí se ovšem pohybuje pár mocných podnikatelů, její mladé političky získávaly voliče nafoceným sexy kalendářem, ale z politických ambicí záhy ustupují s tím, „že na tohle nemají nervy“. Předseda strany Radek John obsadil významný post ministra vnitra. Jako bývalý velmi schopný novinář a televizní publicista nám může být sympatický, jako manžel krásné herečky Zlaty Adamovské, které sedm let zatajoval podvod a nemanželskou dceru, by ale měl v Austrálii na ministerské křeslo stěží nárok či šanci.

Z vlády vypadly ve volbách překvapivě dvě důležité strany – KDU ČSL a Strana zelených, která je na rozdíl od zelených většiny světa zaměřena v České republice spíš pravicově a která měla podporu i mnohých českých osobností, volil ji Václav Havel, socioložka Jiřina Šiklová, mecenáška umění Meda Mládková, herec Ladislav Smoljak,…

Ale dost už politiky, s výsledkem voleb jsem byla spokojena – ve vedení parlamentu už nebude žádný komunista, nebezpečný Paroubek nazývaný též buldozer byl zastaven v pravý čas a zvítězila vláda pravicového středu, což je podle mne ideální. Není bez zajímavosti, že o několik dnů později následovalo s podobným volebním výsledkem i Slovensko. To jen jako potvrzení názoru mnohých z nás, že k rozdělení dvou národů nemuselo a snad ani nemělo dojít.

Můj milý deníčku, jak ale víš, spěchala jsem do Prahy především za svou devětaosmdesátiletou maminkou, která byla v nemocnici a o kterou jsem se bála. Ale kdepak moje máma!  Se svým životním krédem, že vše chce pevnou vůli, se znovu postavila na nohy a dál vesele vládne ve svém vysočanském království. To přítelkyně, krajanka žijící v Americe, neměla takové štěstí. Přiletěla a viděla svoji maminku v pohodě, aby dva dny poté zažila její mozkovou příhodu a následný exitus. Pak už se zde ta s kosou začala ohánět nelítostnými údery – během několik dnů odešli zpěvák s magií v hlase Petr Muk, režisér a scénárista plný důvtipu Ladislav Smoljak a ve věku pouhých padesáti dvou let můj oblíbený herec, brilantní Vladimír Dlouhý.

Naštěstí jsem byla svědkem i mnoha narozeninových oslav, šedesátku slavila ve společnosti snad všech zdejších celebrit oblíbená „zpěvačka sametového hlasu“ Jitka Zelenková, mezi gratulanty nechyběl dramatik a prozaik, televizní scénárista, autor divadelních her Jiří Hubač, textař a básník Pavel Vrba, houslový virtuóz Jaroslav Svěcený, hudební skladatel Ondřej Soukup, legendární hudebníci Ladislav Štaidl, Felix Slováček, Pavel Větrovec, na večírku jsem se také opět setkala s Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou, ta slavila své třiašedesáté narozeniny tradičním koncertem na pražském Žofíně jen o pár dnů později. Svoji „věc makropulos“ mi ještě neprozradila. Mezi kolegy z branže byla dokonce i jednaosmdesátiletá Yvetta Simonová, která zůstala bez jakéhokoli zkrášlovacího zákroku stále stejně noblesně atraktivní, tak jak si ji pamatuji z televizní obrazovky před padesáti lety.

Celebrita jiného kalibru, exilový spisovatel a publicista Otto Ulč oslavoval své osmdesátiny v Praze hned na několika oslavách, nejdůležitější z nich byla ta u příležitosti jeho vyznamenání Pamětní medailí Senátu, kterou americkému krajanovi udělil předseda Senátu Přemysl Sobotka. Na zajímavém setkání jsem se dozvěděla, že Otto Ulč prošel podobnou emigrací jako já, přes západní Berlín, ale již o dvaadvacet let dříve – v roce 1959 a v roce 1966 pokračoval podobně, jak mnohem později i já, do USA, kde na Kolumbijské univerzitě v New Yorku vystudoval politologii. Dosud působí jako profesor politologie na univerzitě v Binghamtonu. V 70. letech začal Ulč cestovat a psát, patřil ke kmenovým autorům torontského nakladatelství 68 Publishers manželů Josefa Škvoreckého a Zdenky Salivarové. Jeho cestopisy vyznačující se širokým rozhledem, nadhledem a jemnou ironií byly vydané v češtině a našly si v českých zemích svůj okruh čtenářů, o čemž svědčila i hojná účast na jeho autogramiádě.

Naslouchala jsem vyprávění Otty Ulče a přemýšlela o tom, kolik emigrantů má podobně zajímavé ba neuvěřitelné životní zážitky, jen je dát na papír. Nepochybně k takovým lidem patří i Čechokanaďan Láďa Křivánek, který občas přispívá svými články do Čechoaustralana. Také s ním a s jeho paní jsem měla možnost se osobně seznámit právě při jejich letošní návštěvě Prahy.

Za jednoho z nejcennějších exilových autorů, který disponuje vedle perfektní znalosti své hlavní profese schopností kvalitního psaní, považuji našeho stálého melbournského přispěvatele dr. Miloše Ondráška. Bylo mi velkým potěšením zopakovat si po dvou letech setkání s ním v Praze na stejném místě, na terase světově unikátní kubistické kavárny Grand Café Orient v prvním patře domu U Černé Matky Boží na rohu Celetné ulice. Stejně jako minule, i tentokrát bylo krásné letní odpoledne, popelavě šedí holubi usedali na římsách a muškáty zářily v slunečních paprscích jako samet.

Jak procházím milovanou Prahou, uvědomuji si to stále víc a víc. Vše je pomíjivé. Jen Praha zůstává neměnná. Vrátíte se třeba po mnoha letech a najdete zde vše přesně tak, jak bylo. Ne před dvaceti, padesáti, sto lety. Ale před tisíci lety. Ačkoli je Praha dnes samozřejmě hypermoderní metropolí, je v ní tolik historie, že vysoko převyšuje jakýkoli dojem novosti či změny. Místa, která znám z dětství, zde existovala již pro nesčíslný počet lidských generací přede mnou. Generací dávno zmizelých, generací, které všechny prošly po stejné kamenné dlažbě, po které dnes klopýtám ve svých podpatcích přesně tak, jako jsem tudy chvátala za studentských let, stejně tak moje máma, stejně tak moje dcera… míjíme kameny a historické mezníky tohoto města, které tu byly a budou, nezávisle na našem vlastním bytí, odvěky věků a napořád…

Můj milý deníčku, dějiny jsou všude. Což teprve vyjedu-li vlakem za romantikou prázdninového kraje! Miluji tu důvěrně známou píseň pražců, nádraží – výpravčí v červené čepici a s plácačkou, tady se čas skutečně zastavil a unáší mne dál do dětství. Stojím v uličce burácejícího vagónu, vítr do vlasů a sluneční prizma v tváří, vlak letí kolem domků a zahrádek, cinkání šraňků, zelená políčka a zlátnoucí lány, vodáci na řece, babička u pumpy a děti na kolech, hejno hus, vlčí máky. Stromy, co rostou do nebe, lesní paseky, tvrze, hrady a zámky… Každý z nás tak kdysi jednou jel.

Já ale jedu tisíc let zpátky, do Prachatic. Na jihu Bavorského lesa a Šumavy vrcholí totiž oslavy tisíciletého výročí vzniku rušné obchodní cesty se solí, tzv. „Zlaté stezky”. Stezka, která byla kdysi hnacím motorem hospodářského a sociálního rozvoje regionu, je tu i dnes všudypřítomná. Její historie začíná dne 19. 4. 1010, kdy podle zachované historické listiny věnoval císař Jindřich II pasovskému ženskému klášteru v Niedernburgu tržby z mýtného. Hlavním důvodem tohoto obchodního tahu byl nedostatek soli v české kotlině. Protože, jak už z dětství všichni dávno víme, je sůl nad zlato, a především ve středověku byla nepostradatelná pro konzervaci potravin, dovážela se tehdy do Čech z oblasti Reichenhallu. Až do Pasova putovala na lodích, ale přes hraniční hřeben Šumavy musela být dopravována po souši. To zajišťovali především soumaři (pojmenováni podle nákladu koní – z německého Saum – náklad). Ceněnou surovinu přenášeli dokonce i lidé v krosnách na zádech.

Zlatá stezka začínala v Pasově a vedla územím pasovského biskupství po systému stezek, jež měly tři hlavní větve s cílovými místy v Prachaticích, Vimperku a Kašperských horách.  Nazpátek se vozilo především obilí a další zemědělské produkty. Obchod se solí dosáhl svého vrcholu v pozdním středověku a v období renesance. Na samotné jižní trase stezky do Prachatic se týdně pohybovalo až 1200 koní, každý s nákladem 150 kg. Stezka tak hrála velkou roli v obratu s alpskou solí a zároveň v zásobování celých Čech. Pro lidi žijící na trase obchodu zajišťovala vysoký zdroj příjmů, odtud přízvisko stezky „zlatá“. Díky obchodování vznikaly mnohé obce, sídla i hrady. Prachatickým měšťanům přinášel obchod bohatství, které je dodnes patrné na mnoha stavebních památkách. Prosperující stezka představovala i důležité navázání kulturních vazeb s Německem. Zanikla na začátku 18. století, kdy vydali Habsburkové zákaz dovozu soli z Bavorska.

A jak vypadá region dnes? Přiznávám, že jsem se do Prachatic dostala poprvé v životě a byla jsem okouzlena jejich půvabem. Městečko leží uprostřed hor a lesů v krásné jihočeské přírodě, historický střed, pyšnící se malebnými, z velké části citlivě restaurovanými domy, byl o víkendu oslav nabitý davy lidí, jak místních tak turistů. Příjemné náměstí hýřilo stánky nejen s nejroztodivnějšími ručními řemeslnými výrobky, ale i s rozličnými dobrůtkami – od perníků přes obří pánve halušek, uzených kýt, salámů, místní medoviny až k nesčetným zdrojům pestrobarevné ledové tříště. Nechyběly kotlíky s maďarským gulášem a překvapivé množství otevřených ploten, na kterých neúnavní Asiaté zdější vietnamské komunity míchali od rána do noci populární orientální ‚mien noodles‘. Bohatou etnickou mozaiku doplňovali celkem společenští Romové a měla jsem v té chvíli pospolitého městského veselí pocit soužití různorodé komunity vlastní právě Austrálii. Zapíjelo se Budvarem, kofolou i v Česku poslední dobou oblíbeným Mojitem.

V podvečer jsem na pár chvil unikla ryku ven z městských bran a jen několik desítek metrů odtud objevila výstavnou čtvrt vil se vzorně upravenými zahradami, některé s bazény, a došla až k vzhledné řadě nových domů v oku lahodících pastelových barvách s balkony nazdobenými květinovými truhlíky, košíky a pergolami – připadala jsem si tu spíš jako v australské bohaté čtvrti než v Čechách. Jen okolní bory připomínaly, že se jedná o vlast starou tisíc let. Že by zde přetrvalo kouzlo požehnané stezky?

Oslavy městečka pokračovaly na hlavním náměstí dlouho do noci. Jejich součástí byl i koncert skupiny Olympic. Lidé hlava na hlavě, na náměstí nezůstal jediný volný flíček. Dívám se na národ zpívající v naprostém unisono olympikovské již tradicionály – diváci visící na slovech Petra Jandy a jeho osobitě vyluzovaných kytarových tónech a znovu si vybavuji nepochopitelnou lhostejnost většiny krajanů při návštěvě této legendy české hudební scény v Austrálii.

Velkolepým půlnočním ohňostrojem večer oslav ještě zdaleka nekončí. Poslední rozjařenci se trousí domů až v ranních hodinách. V tu chvíli nastupují uklízecí čety. Ještě před polednem není po horkém, hlučném, hromadném a konzumujícím dni a noci ani stopy. Pryč jsou unavené stánky, polité stolky, kontejnéry přeplněné odpadky, ušpiněná dlažba… Uklízeči sbírají ručně poslední zapomenuté papírky po náměstí, metou smetáčky a lopatičkami prach z chodníků v postranních uličkách, městečko je v několika málo hodinách čisté jako ze škatulky. Užasle to komentuji v chvále Prachatic a dozvídám se od místních, že jsou na svůj krásný kousek domova pyšní, ale že se zde také potýkají s velkým nedostatkem práce. Jaké jsou před nimi časy? Horší nebo lepší? Nikdo neví, snad jen ty hodiny na věži kostela, které neúprosně měří vteřinu za vteřinou (patnáctkrát šedesát nadechnutí vydechnutí) – jedním úderem čtvrt, dvakrát půl, třemi bim tři čtvtě, pak bim bam celá, dokola jako před lety a stejně tak dál…

Tak to je, deníčku můj milý, naposled jsem si tě psala jako malá holka. – To ty návraty v letních Čechách, které vedou, z dnešní až moc zrychlené a vyspělé doby, polní či lesní cestou úvozem zpátky do dětství a ještě možná někam mnohem dřív. 

 ***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem
 ČechoAustralan.com