CzechFolks.com PLUS

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.  

Představte si ale, že ještě i dnes zázraky existují a že redakce CzechFolks.com Plus jednu takovou kouzelnou babičku zná. Na dnešní přetechnizovanou dobu je to až neuvěřitelné, ale je tomu tak. Je naší blízkou spolupracovnicí – korektorkou i autorkou – a tato babička nejenže vyprávěla svým vnoučatům Filipovi a Vendulce pohádky, ale dokonce i sama pro ně psala a vnoučata si je pojmenovala “babibajky”.

Rádi bychom Vám, našim čtenářkám a čtenářům, tímto novým seriálem naší paní Marii Zieglerovou představili a tak i umožnili, aby zkusili svým ratolestem z nich před usnutím předčítat.

* * *

…o  zajíci  zahradníkovi

Když udělali kozla zahradníkem, z úrody na zahrádce nezbylo nic, protože všechno snědl. Udělat zahradníkem zajíce, to je vlastně stejné, taky sní, na co přijde. Ale ten náš zajíc, o kterém je tahle pohádka, Vendulko, je úplně jiný.

Zajíce Chrupa už nebavilo chodit krást na naši zahradu, protože ho vždycky pořádně prohnali hlídači – psi Cedrik a Lord – a on si pak odřel uši, když musel podlézat plot, aby si zachránil kožíšek.

Byl to chytrý a přemýšlivý zajíc a práce se nebál. Poprosil sýkorky, aby mu přinesly pár semínek mrkve a zelí, když létají do zahrady sbírat mšice a housenky. Pak si na malém políčku u lesa na podzim poryl několik záhonků, pěkně je na jaře uhrabal a semínky osázel. Svoje záhonky pečlivě hlídal, aby mu třeba myšky semínka nevyhrabaly, a když uhodila letní vedra, nosil v konvích od potůčku vodu na zalévání.  

Ostatní zajíci se mu smáli, že je hloupý, když tak moc pracuje, a bezstarostně se honili po polích i loukách. Chrup na ně nic nedal, raději pečoval o sazeničky, pečlivě je okopával, aby je plevel neudusil a ony pěkně rostly. Při práci si prozpěvoval veselé zaječí písničky a čas mu utíkal jako voda.       

Když podzim vystřídal horké léto a sluníčko hřálo stále míň, začal Chrup sklízet svoji úrodu. Už dávno si na ni ve svém domečku udělal místo.

Napřed vyryl červenou šťavnatou mrkev, pak přišlo na řadu zelí. Jeho těžké kulaté hlávky jen tak tak unesl. A když mu po ránu zábly tlapky od první jinovatky, sklidil poslední kytici čínského zelí, křehounké sladké pochoutky, co mu vydrží až do jara.

Sotva za sebou zavřel vrátka od chaloupky, dýchla paní Zima na pole, zahradu i les a z těžkých šedočerných mraků se začaly sypat veliké vločky sněhu.

Chrup si lebedil v pohodlném pelíšku, okusoval mrkev a dělal si už plány na jaro, když najednou uslyšel nějaké šramocení a pak slabé ťuky ťuk na vrátka. Protože nebyl žádný strašpytel, šel se podívat špehýrkou. Venku se krčil malý zajíček, co se zatoulal a teď netrefil domů. Chrup ho vzal k sobě do chaloupky; vždyť měl všeho dost pro oba až do jara.

Co myslíš, Vendulko, kdo mu pak na jaře pomáhal na políčku?

***