CzechFolks.com PLUS

„S laskavou podporou Ministerstva kultury ČR jako dílčí výsledek projektu „Erotika v českém umění a kultuře“, řešeného v rámci Programu poskytování příspěvků na tvůrčí nebo studijní účely…“ vydalo nakladatelství Artes Liberales publikaci „Zůstaňtěž tudíž tajemstvím…“ ( autoři Radim Kopáč a Josef Schwarz, 128 stran, bez ilustrací, Praha 2010).

Teprve v závěru si kladou oba autoři otázku, zda můžeme hovořit o tradici české literární erotiky? Jistěže ne, protože teprve poslední dvacetiletí (1989-2009) otevřelo pro literární erotismus svobodný prostor, v němž je však nutné si položit přece jen některé otázky: Co definuje erotickou literaturu? V čem je jiná než pornografie? Kdo ji čte, kdo ji píše?

Projdeme-li naše literární časopisy i uměnovědné, dojdeme k zjištění, že tuto literaturu raději ignorují, u literárních kritiků nenachází pochopení, stydí se před ní¨, nebo co si o tom má čtenář myslet?

Z dřívějších autorů uveďme Valentinovy ženy od V. Hladíka (1905), Stín padl na duši od M. B. Šárecké (1908), editora M. Novotného s knihou Erotika českého obrození (1928).

Po listopadu 1989 jsou to knihy Egona Bondyho Básnické dílo (1990 a 1991), Z. Havlíčka Otevřít po mé smrti (1994), J. Štýrského Život markýze de Sade (1995) a Emilie přichází ke mně ve snu (2001) knihy K. Hynka Babička po pitvě a S vyloučením veřejnosti (1997), editora V. Petrboka Sex a tabu v české kultuře (1999), Povídky o manželství a sexu M. Viewegha (1999), Nezvalovo Sexuální nocturno (2001), od Toyen tři díly Erotické revue (2001 a Jedenadvacet (2002), Schůzky s erotikou od B. Dočekala (2005), dále vyšla Antologie současné české milostné poezie (2005), celkem 18 erotických povídek v editorské péči I. Adamoviče „Divoká jízda“ (2006 ), a  poslední je Velká kniha o prdu (2009), ale ještě dříve (v roce 2002) vyšel román L. Vaculíka „Loučení k panně“. 

Vodopád radikálních odsudků  – podle autorů recenzované knihy –  spustila například v Literárních novinách (číslo 5/2006) A. Zemančíková: „..šokuje odporným příběhem zneužití…, perverzně souloží s bezbrannou obětí… sprostý, nenávistný, negativistický, perverzní… málo povzbudivé, děsuplné a truchlivé čtení…“ – a to se takto vyjadřuje v článku, který má název „Ženy píší daleko erotičtěji než muži“.

V devíti kapitolách jde autorům o to, aby zpochybnili představu, že česká literatura od přelomu 19. století je pouze záležitostí kultivovaného ducha, že v ní nejsou erotické nebo sexuální prvky. Dokládají to na příkladech z díla Boženy Němcové či na životě K. H. Máchy a jeho syrové deníkové zápisy, podle nichž svou Lori „pical“ kdykoliv a kdekoliv, jsou tu básně J. Vrchlického, z novějších poválečných E. Bondyho, F. Halase, J. Koláře, V. Nezvala, J. Štýrského. Nemylme se, novodobí samozvaní cenzoři dovedou nepokrytě poukazovat ještě dnes na „obscenitu nebo okrajovost některých textů“ zde namátkou uvedených několika autorů.

Čtyřem autorům jsou věnovány samostatné kapitoly. Pro jejich výlučnost, výjimečnost a nesporná svědectví o době a společenském ovzduší, v němž působili. Jsou jimi Jan Jeník z Bratřic (1756 – 1845) a kapitola je příznačně nazvána Proti masturbantům falešné kultury. Byl vlastně prvním, kdo projevil soustavný zájem o českou lidovou píseň.

Druhým již zmiňovaný K. H. Mácha (1810-1836) a kapitolu o něm nazvali autoři v původní archaické podobě Ignazovy hrátky s nohau. Třetím je J. Vrchlický (1853-1912) v kapitole Dohady a domněnky nad hrstí textů národního básníka. Jsou tím míněny populární Rytíř Smil (1925), Svatební košile (1927) a Hovno (1930), všechny mnohokrát a v každé generaci rozšiřované.

Čtvrtým, nikoli posledním, je Trojí odkaz K. J. Obrátila (1866-1945), kterému po listopadu 1989 vydalo nakladatelství Paseka v reprintu jeho zásadní dílo Kryptadia, doplněnou zasvěcenou studií německého slavisty F. Schindlera. Tu byl náhle oživen zájem o jeho osobnost i dílo. Vzpomeňme na výstavu v Národním muzeu v roce 2005 „Ohrožujete mravní výchovu mládeže“, nebo dokumentární film Příběh červených střevíčků (Česká televize 2006) a naposledy výbor I. Wernische „Kdo to čte, je prase“ (rovněž Paseka (2008).

Ve zbývajících kapitolách se dočteme o známé i méně známé literární  erotice první republiky, a posléze o tom, co erotického se psalo, když se nesmělo publikovat vůbec nic (1948 – 1989).

Erotická literatura je jakýmsi zrcadlem, před nímž se občas sami sobě líbíme, abychom se podruhé zhrozili nad svým odrazem, jak to probůh vypadáme?! Naši literární historikové odvedli práci, kterou už ocenili jiní, kompetentní. Zmapovali nám oblast, abychom zjistili, že erotické literatury je u nás dosti, avšak zůstává stálou otázkou od dob Adamových, zda nahota a vše, co s ní souvisí v této literatuře, najde také vnímavé a chápavé čtenáře. Bez předsudků.

* * *