CzechFolks.com PLUS

Povídky pana Duška zásadně nečtu v posteli. To tak, aby z každé vylezl vrah, přelezl můj plot a vyškrábal se temnou nocí na balkón, prošel nějakým zázrakem skleněnými dveřmi a usurpoval o můj život. Že mám čisté svědomí, by mi nepomohlo, neboť když se začtu do kterékoliv povídky této knížky, tak na nic jiného nemyslím, než na to, že mně někdo jde podřezat krk. Vždycky si vzpomenu na mého manžela, jak četl ve vlaku detektivky. A bylo mi divné, že po přečtení každou knihu vyhodil oknem ven. Když jsem se ho ptala proč, nikdy mi neodpověděl. Ale bylo to jistě tím, že měl strach. Strach z vraha.

Proto si Duškovy knihy čtu za jasného dne. Nejraději dopoledne. Nejprve si prohlédnu zahradu, zamknu branku i dům, naleju si panáka a otevřu si knihu. Tentokrát Mrtvý z nábřeží. My u nás ve městě žádnou řeku nemáme, tudíž ani nábřeží, proto se mohu soustředit. „Kráčela zvolna podle mlází a našla ještě několik čerstvých pančáků…“ Panebože, už jsem v tom. Už s ní kráčím vysokým lesem, oči upřené do mechů, brkám o šlahouny, už vidím před sebou mlází. „Zaslechla ze sebou zapraskání suché větévky, ale než pootočila hlavu, aby se podívala, kdosi se k ní přimáčkl odzadu , jeho levačka stiskla její krk…“ Sedím v křesle a přesto mi někdo zezadu sáhne za krk a já se ještě stačím vzepnout a vykřiknout.

Tak takhle já čtu knížky pana Milana Duška. No řekněte, není to k zbláznění. Ale stojí to za to.      

Úryvek z knihy Milana Duška: Mrtvý z nábřeží

„Nechám tě jít a ty mě práskneš policajtům.“

„Ne,“ vzlykla. „Nepovím nikomu nic, přísahám.“

Takto odpověděla Věra Horáková, sedmadvacetiletá, čerstvě rozvedená žena. Neznámý pachatel ji v lese nedaleko chatové osady přepadl, dvakrát znásilnil a poté ji udeřil do hlavy tak silně, že ztratila vědomí. Když se probrala, neměla pojem o čase, ale vybavila si, co se jí přihodilo. V děsu, jenž se jí zmocnil, vyskočila, ponechala košík s houbami svému osudu a klopýtala do chaty, kterou jí zapůjčila dlouholetá přítelkyně Jana Smutná, aby si tam srovnala myšlenky po rozvodovém řízení, které ukončilo její šestileté manželství. Zamkla se v chatě, zachumlala se do přikrývky na válendě a usnula naprostým vyčerpáním. Z neklidného spánku ji vyburcovala po půl třetí odpoledne přítelkyně Jana, která za ní přijela hned z kanceláře, jak měly domluveno. Trvalo aspoň deset minut, než jí vyděšená Věra konečně otevřela. Vrhla se Janě kolem krku a s pláčem jí líčila, co ji potkalo v lese. Smutná byla energická žena a hned věděla, co je třeba učinit. Naložila Horákovou do svého modrého seatu a odvezla ji na policejní stanici v blízké Řasové.

Než dorazili kriminalisté z Újezda, absolvovala Horáková předběžnou prohlídku u místního lékaře, který potvrdil násilný pohlavní styk. Komisař Bém nechtěl ztrácet zbytečně čas, požádal obě ženy, aby sedly do auta a vedly je do chatové osady. Tam ponechali vozidla a pěšky zamířili k místu přepadení. Služební pes proběhl vysokým lesem po úbočí Kozího vrchu a zamířil dolů k silnici, tam stopa končila při cestě odbočující do porostu. Podle kolejí po pneumatikách usoudili, že tam parkovalo osobní auto.

„Snažte se ji uklidnit,“ požádal Bém Smutnou, protože Horáková se na místě činu rozplakala, a přistoupil k poručíkovi z místní stanice. „Máte v obvodu někoho, kdo se už dopustil něčeho podobného?“

„Jistě si vzpomínáte na ten případ před dvěma lety. Děvče uškrcené na pasece pod Mrtvým vrchem. Otčím nutil k souložím nevlastní dceru. Dával jí za každou pětistovku a pak chtěl peníze zpátky. Ale ten stále ještě bručí za katrem.“

„Auto zaparkované pod hřebenem u silnice nasvědčuje, že šlo o někoho odjinud. Buď se sem vydal na houby a Horáková, která se tu toulala sama, mu vnukla myšlenku, že by se s ní mohl potěšit, nebo to byl někdo, kdo věděl, že tady bude sama a rozhodl se toho využít,“ uvažoval nahlas Bém.

„Ale mohl být i z osady, necelých tři sta metrů je odbočka, nemusel by jet ani přes vesnici,“ připomněl poručík.
„Tohle byste si mohl vzít na starost vy. Zjistíte nám, ve kterých chatách někdo je, nebo případně byl do dneška.“

„Moc jich tu zřejmě nebude, sezóna dovolených už skončila a hub bylo letos dost, navíc je teprve středa, lidi sem přijíždějí převážně až v pátek odpoledne.“
„Ve vsi jsou jistě vyhlášení houbaři, zkuste najít někoho, kdo se tudy dnes ráno producíroval. Třeba Horákovou potkali, nebo zahlédli. Anebo někoho cizího, koho tu třeba ještě neviděli. A pusťte se do toho hned, pane poručíku.“

* * *

Brožovaná knížka povídek
Milan Dušek: Mrtvý z nábřeží
© Vydala NAVA – Nakladatelská a vydavatelská agentura, Plzeň,
nám. Republiky 17
v roce 2010 jako svou 444. publikaci
Vydání první
Internetový obchod: www.nawa.cz
ISBN 978-80-7211-340-8