CzechFolks.com PLUS

BAŤOVEC
Někteří čtenáři si možná budou pamatovat článek Milostné dopisy z Nigerie aneb Frank Tesař – 95 romantických let, který v tomto časopise vyšel začátkem prosince minulého roku. A budou si možná pamatovat romantický příběh Franka Tesaře, baťovce v Nigerii, a Svatavy Kapounové  v ČSR, který začal tím, že Frankův spolubydlící pan Neumann poslal domů fotografii, na které byl i Frank, ta se dostala k Svatavě, Svatavě se Frank na fotografii líbil, poslala mu pohlednici a on jí odepsal, pak se to zkomplikovalo válkou, a když skončila, Frank poslal rodičům Svatavy pamětihodný dopis, v němž je požádal o Svatavinu ruku a zakončil nesmrtelnými slovy: “Jistě je pro Vás velmi těžké dát někomu dceru, koho neznáte a kterého nezná osobně ani Vaše dcera” (a kterou osobně neznal on). Vzali se v Nigerii v roce 1947, měli spolu dva syny (kterým dali biblická jména Petr a Pavel) a žili spolu šťastně, nejdříve v Nigerii a potom do dubna 2005 v Kanadě, kde Frank dosud žije se vzpomínkami a s dopisy, které si víc než před šedesáti´roky vyměnili…

V onom článku jsem se zmínil, že si ještě popovídáme o Frankovi baťovci a vojáku. I to je příběh hodný zaznamenání už proto, že je znamenitě zachycen ve Frankových dopisech i v  drobných studiích, jako třeba ” Employment with Bata” a “Cesta do Afriky a Kanady”.

Frank se narodil 2. prosince 1914 v Nedakonicích u Uherského Hradiště. V  srpnu 1934 začal pracovat jako prodavač v Baťově prodejně obuvi v Prostějově; rok nato přeložen do Zlína na hlavní prodejnu na náměstí Práce, později převzal dámské oddělení jako přednosta. Pozici přednosty zastával i na svém posledním místě ve Zlíně, v Americké Etáži. Poslali ho také do kurzu hindustánštiny (myslil si, že ho pošlou do Indie).Stalo se něco jiného. Nechám mluvit Franka, poněvadž jeho popis výstižně zachycuje baťovský styl práce:

“Mezi tím ale, v pondělí 14. února 1938, mě zavolali do kanceláře, první otázka byla, máte cestovní pas? Odpověděl jsem, že nemám, řekli tak dobře, my vám ho obstaráme. Poslali mě do Baťovy nemocnice na prohlídku na odělení pro tropické nemoci a příští den (prohlídka dopadla dobře) mi řekli: v neděli 20.února jedete do Lagosu, v Nigerii, v Západní Africe. Vlak odjíždí ze Zlína v 6 hodin ráno. Zůstanete zde v exportním oddělení, připravíte si cestovní řád a různé informace, co se týká NIGERIE. Ve středu jsem spakoval mých pár švestek a jel jsem domů do Hradišťa. Když mně maminka otevřela dveře, tak se podívá co všechno mně nesou z nádraží a ptá se, jestli jsem skončil u Baťů. Když jsem jí řekl, že nekončím, ale jedu lodí do Nigerie, “ale Bože a kde to je”, když jsem jí ukázal na mapě Afriku a Nigerii, zalomila rukama a hned se křižovala. Když se z toho vzpamatovala, ptá se, jestli zůstanu teď pár dní doma, ale já musel vzít hned druhou lokálku a jet zpět do Zlína, odpoledne k Neherovi nechat ušít nějaké šortky a lehký oblek, pak práce v kanceláři, všechno připravoval na odjezd. Bratry jsem ani neviděl, poslal jsem jim lístek z Londýna na rozloučenou. V Exportním odděleni se pilně pracovalo, práce bylo hodně, ale nikdo se mě nezeptal, jestli umím anglicky, to je nezajímalo. V kanceláři jsem též zjistil, že já jedu v neděli ráno a jedna slečna odjížděla též do Nigerie, ale v sobotu večer ale jinou lodí, proč nejedeme stejnou lodí? Jela se totiž vdávat za jednoho našeho zaměstnance. Na moji otázku se pánové jen usmáli, ovšem baťovská taktika: žádný z nás neznal anglicky, kdyby jsme jeli stejnou lodí, mluvilo by se jen česky, když jsme jeli zvlášť, tak za 3 týdny lodí jsme se něco anglicky museli naučit.

Začneme odjezdem, neděle 20. únor 1938 v 6 hodin ráno lokálka do Otrokovic, rychlík do Prahy, dále do Norimberku, kde jsem přesedal ma Schnellzug nach Ostende (vše co jsem znal německy) dál lodí přes Kanal do Doveru a vlakem do Londýna. Tam jsem přespal (v Grosvenor Hotelu) dvě noci a toulal jsem se po Londýně, kde jsem musel najít cestovní kancelář, kde mi vystavili lístek na loď. Naštěstí když se se mnou nemohli domluvit, někde tam našli nějakého Čecha, ten mi všechno vyřídil a dal mi adresu, kde bydlí, abych přišel na večeři, jeho paní byla Angličanka. Odjezd z Londýna rychlíkem 23.2.38 do Liverpoolu na loď. Tento vlak byl specielní, který stavěl jen na jednom místě (Coventry), bral cestující jenom kteří jeli na tuto loď.”

Ve vlaku si v jídelním voze přisedl k dvěma pánům, a když  přišel číšník s jídelníčkem, vybral si něco cenově uprostřed, číšník přines flašku vína, páni se s ním skamarádili (podle Franka to udělala ta flaška vína) a poněvadž také jeli do Nigerie, leccos mu ukázali. Například, když se jejich loď (jmenovala se ACCRA, patřila společnosti Elderdempster Line a byla potopena německou ponorkou během války) později zastavila v Las Palmas na Kanárských Ostrovech, vzali ho s sebou do města, aby poznal večerní život.

Místa, kde jejich loď stavila: Madeira, Kanárské ostrovy, Dakar, Conakry, Freetown, Monrovia, Abidjan Takoradi, Accra a Lagos, hlavní přístav Nigerie, kde přistáli 11. března (na jiném místě udává 13. březen jako den přistání)1938. Frankovi se život na lodi zamlouval: “pořád se jen jedlo, popíjelo a slunilo, také různé hry na palubě a koupaliště.”

V Lagosu nastoupil v Baťově prodejně jako zástupce vedoucího. “Ubytování jsme měli nahoře nad prodejnou. Vedoucí byl Slovák, za tři měsíce jel na dovolenou, já jsem převzal prodejnu a 10 zaměstnanců, účetní, pokladnice a prodavači a prodavačky, ovšem všechno černé. Od vedoucího jsem taky koupil auto, Hudson-Teroplane, Americké, jezdit jsem neuměl, ale brzy jsem se naučil. Koncem roku 1939 jsem byl poslán na sever Nigerie (KANO), kde jsem otevřel novou prodejnu. Jel jsem autem (doma neměl ani kolo) z Lagosu do Kana úplně sám, cesta bušem, žádná asfaltka, vzdálenost přes 1 000 km. Žádná hospoda, žádná benzinová pumpa, jídlo pokud možno s sebou, benzin taky, když bylo štěstí a někde ve stanici stál vlak, tak se šlo do vlaku na nějaké jídlo. Po cestě někde se uviděla cedule (slon jede na koloběžce) výstraha, že přecházejí sloni, jinde zas výstraha na opice a podobně.”

VOJÁK

Pak přišel rok 1940 a Frank se v říjnu dobrovolně přihlásil do československé armády v Anglii. Ve své Cestě do Afriky a Kanady to Frank popisuje takto: “Firma mě uvolnila. Přijel jsem lodí zase do Liverpoolu, tam jsem čekal asi tři dny až pro mne přijel náš oficír a odvezl mě do kampu, pak jsem začal vojančit. Za nějaký čas jsem byl přidělen k dopravnímu vedoucímu důstojníkovi jako šofér, tam strávil delší dobu jako šofér. Absolvoval jsem parašutistický kurs, tři týdny u Angličanů, to byl kurs, kde se nesmělo chodit pomalu, všechno klusem, i když se šlo fasovat jídlo, až jsme toho měli dost, tak jsme šli skákat, napřed několik skoků z balonu a pak na letadla. Vše dopadlo dobře, ani jeden raněný, jen jeden ztratil hodinky při skoku, ale ty jsme pak taky našli. U tankové roty jsem jezdil s tankem. Až po dobu, kdy se armády vylodily ve Francii, jsme jezdili po Anglii, Skotsku a Walesu po manévrech, nenechali nás dlouho sedět na jednom místě. Po vylodění armád nás přestěhovali do Francie, kde jsme drželi Němce v obsazeném Dunkerque.

(Z této doby  pochází zajímavý novinový výstřižek - možná z Kanadských Listů - s fotografií německých vojáků vzdávajících se jiné skupině vojáků a tímto textem:” Čs. obrněná brigáda pod vedením gen. A. Lišky podnikla na počest ’28.X.1918′ pečlivě plánovaný útok na několik menších farem obsazených Němci koncem října 1944, u Dunkirku. Našim se podařilo zajmout na 100 nepřátelských vojáků a tuto scénu zachycuje náš obrázek. Při jejich výslechu se dobře uplatnili příslušníci brigády mluvící česky a německy. Jakýkoliv materiál o našich vojácích u Dunkirku lze poslat na: Guz Rommelaere, 15, Vallée I’ Yser, 594 70 Esquelbercq, Francie. Půjde do tamního vojenského muzea”).

“Když přišel mír, naše armáda se připravovala na odjezd do Prahy. Kolona jela přes Francii a Německo do Prahy. Co se týká mojich medálů(metálů), mám jich asi šest, ale to nejsou žádné velké medály jako Válečný Kříž a podobně…”

Našli jsme tři dokumenty, kterými byly Františku Tesařovi uděleny medaile:

1. Pamětní medaile k osvobození Dunkerque, udělenou městem Dunkerquem Františku Tesařovi za účast v bitvách za osvobození Dunkerque v květnu 1945.

2. Československá medaile za zásluhy II. stupně v uznání vynikajících vojenských činů mimo boj, jimiž se zasloužil o československou armádu. Tento dokument, datovaný 21.července 1945, nese podpis presidenta Republiky Československé, gen. Ludvíka Svobody. (Myslím si, že přes zvučnost titulu muže, jenž tento dokument podepsal, ten, jemuž byla medaile udělena, ho lidsky vysoce převyšuje. Takto Svobodu ve svých Pamětech viděl prof. Václav Černý: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky. Národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.”)

3. Pamětní medaile k 55. výročí konce II. světové války za účast v boji za národní osvobození v letech 1939 – 1945. Udělující dokument je datován v Praze 8.května 2000 a podepsal ho předseda vlády ČR Miloš Zeman.

“Možná, že jste i doma četli, jak se povyšují legionáři, napřed jsem byl povýšen jako poručík a v dalším povýšení jsem podplukovník. (Tady si to Frank - který mimochodem válku skončil jako ‘staff – sergeant ” – trochu spletl: mezi jeho dokumenty jsme našli Výpis číslo 244 z Federálního ministerstva obrany ČSFR ze dne 3.prosince 1992, podepsaný ministrem obrany ČSFR, Ing. Imrichem Andrejčákem, povyšující Františka Tesaře do hodnosti nadporučíka ve výslužbě). Na podplukovníka ve výslužbě byl povýšen 28. říjjna 1999 ministrem obrany (teď už jen České Republiky), Vladimírem Vetchým.

Ale nazpět k Frankovu vyprávění. Je konec války, Frank se vrátil s československou armádou do Československa a ještě pořád jako člen armády začal pracovat pro UNRU, vrátil se do Anglie, a řídil nákladní auta ze skladiště do Portmouth, pak je dopravil do Ostende a zase po silnici do Prahy. V Anglii kontaktoval British Shoe Co., v Tilbury, kde si vyjednal návrat do Nigerie, kam připlul těsně před Vánoci 1945. 

A ZASE BAŤOVAK

1. ledna 1946 v Abu převzal od svého předchůdce, pana Švehlíka, dvě prodejny (a další dvě – každá vzdálená přes 100 km od Aby), tam potom otevřel. V Abě také nakupoval gumu a vedl gumovníkové plantáže. A bylo to v Abě, kdy… Ale nechme mluvit našeho hrdinu: v jeho črtě  Cesta do Afriky a Kanady. Strýc Franta Tesař: ” Při čundrování bušem a po plantážích jsem si vzpomněl, že před válkou jsem si vyměnil dopis s nějakou slečnou z Brna. když jsem našel její adresu, rozhodl jsem se, že té slečně napíši, buď dostanu po ní a nebo do ní, ale jak začít, jednoduše MILA SLEČNO NEBO PANI. Dál nemusím popisovat, byla ještě slečna, která se se mnou trápí plných 53 let po světě”. Ale tohle už známe z předešlého článku. Tak jen heslovitě: “Když jsem dostal telegram, kdy teta (Svatava) přiletí (byl jsem v Abu), vzal jsem letadlo a letěl do Lagosu ” (to už náš hrdina zase zní jako Clark Gable v Jihu proti severu). “Tam mě (5. listopadu 1947) čekala na letišti slečna Svatava Kapounová s jedním Baťovcem, představili jsme se (první setkání ženicha a nevěsty), podali si ruku, dali pusu (z tohohle scenáře by se možná mohla něco přiučit i tak skvěle organizovaná firma jako je ta, jíž byl Frank Tesař zaměstnancem); tak jsme začínali náš dlouhý život spolu. Často o tom spolu mluvíme a jak nám to všechno dobře vyšlo. “V této črtě svým synovcům a neteřím se Frank zapomněl zmínit, že se se Svatavou vzali v malém katolickém misijním kostelíku v Abě 8. listopadu 1947 (musili si pospíšit, vizum bylo Svatavě uděleno s podmínkou, že se do 72 hodin po příjezdu do Nigerie vdá). Oslavili svou svatbu v Evropském klubu, který se nacházel hned vedle Frankova bungalovu. Na oslavu pozvali všechny místní rezidenty v celkovém počtu 30. A hned po svatbě musel Frank všecko předat novému vedoucímu, poněvadž byl přeložen do Benin City, kde převzal stanici, která skupovala gumu, a  prodejny obuvi v Sapelle (v Sapelle byla také stanice na výkup gumy a přístav, z něhož se guma odvážela do Evropy), Benin a Warri. Dlouho se tam nezdržel – o necelý rok později (v říjnu 1948) byl přeložen jako vedoucí do Jos řídit prodejny obuvi v Jose a Zarii (Zaria byla od Jos vzdálena 200 mílí).

 Svatava byla těhotná (čekali to v prosinci) a to byl hlavní důvod, proč Frank žádal o přeložení do Jos: bylo tam nejlepší klima v Nigerii. V Jos se jim narodil syn Petr. Po delší dovolené koncem roku 1949 (vrátili se do Lagosu až 5.ledna 1950) přesídlili do Kano, kde Frank převzal hlavní sběrnu kůží (s dvěma pobočními sběrnami v okolí, a dvě prodejny obuvi v Kano (jednu velokobchodní a jednu maloobchodní) a jednu prodejnu v Zarii. 1950 byl dobrý rok na kůže: jen kozích kůží za týden nakoupili až 8 000 – vedle tisíců kůží hovězích a ovčích a dokonce i značný počet hadích. V Kanu se manželům Tesařovým narodil (29. října) Pavel, druhý syn.

V roce 1956, kdy manželé Baťovi navštívili Nigerii, Frank Tesař zažádal o přeložení z Nigerie do Kanady. Hlavním důvodem jeho rozhodnutí odejít z Nigerie byly  jejich děti. V Nigerii pro evropské děti prostě nebyly školy. Ale nežli Frank a jeho rodina opustili Nigerii, dvě epizody stojí za zaznamenání: v roce 1953 došlo v provincii Kano k potyčkám mezi severními Hausasy, kteří byli většinou mohamedáni, a jižními křesťany a Frank Tesař byl na jeden rok ustanoven zvláštním policejním komisařem. Po deseti dnech se všecko uklidnilo, a tak Frankova policejní kariéra rychle skončila.
O dva roky později, v červnu 1955, Frank (a pravděpodobně všichni zaměstnanci firmy Baťa) dostali dopis od Tomáše Baťi. Dopis (bez čárek a bez háčků) je datovaný 29. června 1955 a Tomáš Baťa v něm píše:”… Jak jste zajisté slyšeli, podniká komunistická vláda Československa rozmanité akce za tím účelem, aby lidé československého původu navštívili různé sportovní a kulturní podniky v Československu. Mnohým je naznačováno, že jest to pro ně vhodná příležitost navštívit své příbuzné… Dovedu si představiti, jak mnoho z Vás touží po tom zase jednou uvidět své rodiče nebo sourozence. Chápu dobře, jak je to těžké býti stále odloučen; chápu to tím lépe že já sám za poslední války jsem neslyšel od své matky celou řadu let… Považuji za svou povinnost varovat před cestou do Československa… Důvěru veřejnosti v naši organizaci, a tedy ve všechny ostatní spolupracovníky, nemá nikdo právo poškozovat, a proto cestování do Československa za dnešních okolností není slučitelné se spoluprácí s námi. Důrazně Vám proto doporučuji, abyste se nenechali zlákat pěknými sliby komunistické vlády…” Zajímavý je začátek posledního odstavce Baťova dopisu (připomeňme si, že byl psán sedm roků po komunistickém puči a 34 roky před pádem režimu): “Nepovažuji za vyloučeno, že snad přece jenom se dočkáme všichni toho, co si jistě  každý toužebně přeje, totiž novou organizaci Evropy a světa, organizaci, ve které i národ český a slovenský se budou moci pokojně vyvíjet a která bude považovat osobní svobodu za jednu ze svých základních práv.”

V březnu 1957 Tesařovi opustili Nigerii na dobro. Zastavili se v  Lisabonu a v Paříži, v East Tilbury v Anglii (kde Baťova firma měla továrnu i ústřední kancelář), si  Frank vyřídil přemístění do Kanady. (Jak jsme se zmínili, požádal Frank o přeložení do Kanady Tomáše Baťu, když manželé Baťovi  v předchozím roce navštívili Nigerii. Pan Baťa – po návratu do Anglie – věc předložil řediteli v Tilbury, ” který mě pak sprdnul, že jsem šel za jeho zády, to že se mu ještě nestalo, přesto že mi pomůže do Kanady.” A pomohl. zařídil “cestovné do Kanady, veškerá zavazadla – těch bylo přes dvě tuny, to všechno platila firma…” V Kanadě začínal v prodejně ve Val d’ Or v Quebecu, ale v květnu 1958 byl přeložen do Toronta jako vedoucí prodejny. Těch pak vystřídal několik, než v roce 1979 ž. po 45 letech u firmy Baťa – odešel do důchodu. Ale ne úplně. Zatímco Svatava pracovala v bance, Frank ještě tu a tam příštích pět let zaskočil u Baťů. K Frankovým 75. narozeninám syn Petr rodičům zaplatil cestu kolem světa. Trvala 18 dní. A stála za to.

Frank je pořád štíhlý a rovný, i když ho možná minulý rok trochu pocuchal. A už se těší, že až dokončím tento článek, mu vrátím ty nádherné milostné dopisy z Nigerie, které mi k napsání tohoto článku (dost nerad) zapůjčil.

* * *

Ilustrace archiv Franka Tesaře

Frank Tesar – a Bataman and  a soldier

Some readers might remember an article titled Love letters from Nigeria or Frakj Tesar – 95 romantic years which appeared in CzechFolks beginning of December of last year. And they might recall the romantic story of Frank Tesar, a Bata employee in Nigeria and Svatava Kapounova in Czechoslovakia, which started by Frank’s room-mate, Mr. Neumann sending home a photograph with Frank in it, the photograph somehow got to Svatava, Svatava liked Frank’s picture, sent him a postcard, he wrote back, then things got complicated by a war, and when the war ended, Frank sent Svatawa’s parents a letter, asking them for Svatava’s hand, and ending with the immortal words: “I am sure it’s difficult to give your daughter to someone, you don’t know and whom your daughter doesn’t really know either” (and whom he didn’t know). They got married in Nigeria in 1947, had two sons ( whom they had named with biblical names), Peter and Paul, and lived happily together first in Nigeria, and then, until April 2005, in Canada, where Frank still lives with memories and letters they exchanged more than 60 years ago. (In that article I mentioned that we’ll meet Frank once more, as a Bataman and as a soldier. That story is also worth telling, if for no other reason than because it is well recorded in Frank’s letters and small stories, such as Employment with Bata and Passage to Africa and Canada.

Frank was born On December 2, 1941 in Nedakonice, near Uherské Hradiště. He began his employment with Bata as a salesman in Bata shoe store in Prostejov; a year later, he was transferred to the main store at Namesti Prace in Zlin, still later he took over the ladies division as its head. He served as its head also at the American Etage, his last job in Zlin. The they sent him to study Hindu (he thought he would go to India]) Something else happened. This is how Frank describes it (it shows how the Bata system worked): “On February 14, I was called to the office, the first question they asked me was: do you have a passport. I answered that I didn’t. They said  “we’d get you one” . (No one was interested if I spoke English – I didn’t) Then they sent me to the Bata hospital for medical checkup for tropical countries. Next day, whom medical was satisfactory, I was told by the Export Dept. that I was going to Lagos, Nigeria, West Africa leaving Sunday 5:30 a.m. on Feb. 20th. In the meantime I would stay in the Export Dept., get all necessary travel information and find all I could on Nigeria. I also found that a young lady was also going to Nigeria (to marry a Bata employee) but was leaving on Saturday (I was leaving on Sunday). Why didn’t we travel on the same day? Answer: neither of us spoke English, if we travelled together, we would speak Czech; if we travelled separately, we would pick up a bit of English…Wednesday I packed my few things and went home. When my mother opened the door and saw all the stuff coming with me from the railway station, she asked if I was leaving the Bata company job. When I said I didn’t, that I was going to Nigeria, she said: “God, where is that”  and crossed herself. When she recovered, she asked if I would stay home a little, but I had to get the next train to Zlin to have a light suit and some shorts made at the Nehera store and arrange my departure from the store. I didn’t have a chance to see my brothers. Had to send them a postcard from London. So I had my passport (they did get me one – as they promised), some shorts, a lightwight  suit and also an English introductory letter from the Company .”TO WHOM IT MAY CONCERN” and I was on my way to Lagos. I left Zlin by train to Prague, then through Germany (Nurenberg?) – did not speak any German – Belgium (Ostende), across the English Channel to Dover, by train to London. Stayed two nights  at Grosvenor Hotel. From London by boat train (only one stop from London to Liverpool) – Manchester – taking only passengers for the boat – to Liverpool docks.

In the train’s dining room, Frank joined a table with two gentlemen and when the waiter came with the menu, ordered something moderately priced. The waiter brought a bottle of wine and the two gentlemen became quite friendly (Frank believed it was the wine). They, too, were going to Nigeria (their boat, by the way, was named ACCRA, was owned by the Elderdempster Line and was sunk  during the war by a German submarine) and were determined to show Frank a bit of the “high life”. They had a number of opportunities as their boat stopped in Las Palmas and many other places, Madeira, the Canary Islands, Dakar, Conakry, Freetown, Monrovia, Abidjan, Takoradi, Accra and finally, Lagos in Nigeria, where they arrived On March 11 (elsewhere Frank mentions March 13 as the date od arrival) 1938. Frank’s comment on life on the boat: “All  we did was to drink, eat and sun ourselves, and there were also games and the swimming pool.” Frank approved.

In Lagos, Frank began his career as an assistant manager of the local shoe store. The manager was a Slovak from whom Frank (who at home didn’t own even a bike) later bought his car ‘Hudson Teroplane’ (nearly as good as new) for 80 Nigerian  pounds (at par with the English pound).  They shared an apartment above the store. When the Slovak manager three months later left for a holiday, Frank took over as manager. In the second half of the year (1939)  he was transferred to Kano, some 800 miles (roughly 1,000 km]) away. He drove there all by himself, mostly through a bush. In Kano, at Christmas, he went hunting to Lake Chad by a lorry hired by Emil Cerny, manager at Jos, together with five other managers, all Czechs.

Soldier

In October 1940, Frank voluntarily joined the Czechoslovak army in England. In his pamphlet, A journey to Africa and Canada, he writes: “The firm (Bata) released me. I travelled by boat to Liverpool, there I waited three days for my officer to come and take me to the camp. And then it started. After a while I was assigned to the chief transportation officer as his driver. There I served quite some time. I went through a parachutist course, three weeks with the English – that was a course where it was prohibited to walk slowly, everything had to be done in a trot, even when we went to get our meals - until we got fed up with it, then we went jumping, first a few jumps from a balloon and then from an airplane. Everything went just fine, no injuries, only one guy lost his watch, but we found that watch later, Then I was sent to a tank brigade, where I drove a tank. Until the time the armies landed in France, we drove – after the maneuvers – across England , Scotland and Wales. They didn’t let us sit in one place. After the landing of the armies, they sent us to France, where, in the occupied Dunkirque, we kept some German units in check.”

( From this period comes an interesting newspaper clipping – possibly from the Canadian sheets (Kanadské Listy) – with a picture of German soldiers surrendering to a group of other soldiers, with a caption: ” Towards the end of October,  the Czechoslovak armored brigade executed at Dunkirque, under the command of Gen. A. Liska, in honor of ’28.X.1918 , a carefully planned attack on a number of small farms occupied by Germans. Our forces succeeded in capturing around 100 enemy soldiers and that is the scene shwn in our photo. During the interrogation of the Germans good use was made of members of our brigade speaking Czech and German.  Materials about our soldiers at Dunkirque may be sent to Guz Rommelaere, 15, Vallée I’ Esquelbercq, France. They will be placed in the local museum”.)

“When peace was declared, our army started to move. Our column travelled accross France and Germany to Prague.

“As far as medals are concerned, I have six of them, nothing big such as Military Cross or things like that.” We saw three documents showing that Frantisek (Frank) Tesar received the following decorations:

1. The Memorial medal of the city of Dunkirque, bestowed on Frantisek Tesar for his participation in the battles to liberate Dunkirque in May 1945.

2. The Czechoslovak medal of merit of the second degree in recognition of his outstanding acts outside combat, whereby he made a contribution to the Czechoslovak army. This document, dated July 21, 1945, was signed by the president of the Czechoslovak Republic, gen. Ludvik Svoboda. ( I think that regardless of the resounding title of the man, who signed the document, the man on whom the medal was bestowed, is a greater man. Prof. Vaclav Cerny has this to say in his Memoirs about president Svoboda: “In contrast to the whole nation, I never placed even a minimum of national hope in the person of general Svoboda, I knew since February, that he lacked moral  uprightness, that he had  the intellectual horizon and potential of a subordinate commander of a mediun-sized military unit.  The national lack of information, living off the legends, transformed him into a symbol of national military ability, and he alone believed the collective mistake, took the medals on his jacket and the functions they  gradually hung him with, at their face value’).

3. The memorial medal issued to commemorate the 55th anniverary of the end of the second world war, for his participation in the struggle for the liberation of the nation in the years 1939 -1945. The granting document is dated in Prague, May 9, 2000 and was signed by the prime minister of the Czech Republic, Milos Zeman.

Frank’s comment: “Back home, you might have read, how the leagionaries are being promoted, first I was promoted to a lieutenant, and the next time around, I was a ‘second’ colonel.”(Here, Frank  – who, by the way, ended the war as staff-sergeant – got it wrong; we found among his papers an abstract No.244 of the Federal ministry of national defense of the Czech and Slovak Federated Republic, dated December 3, 1992, signed by the minister of national defense of the CSFR, Ing. Imrich Andrejcak, promoting Frantisek Tesar to the rank of first lieutenant, ret.). He was promoted to the rank of ‘second’ colonel on October 28, 1999 by the minister of the national defense of – now only the Czech Republic – Vladimir Vetchy).

But back to Frank’s narration: the war has ended, Frank returned to Czechoslovakia with the Czechoslovak army, still its member. He joined UNRA, went back to England to drive army trucks from the depot to Portsmouth and transport them to Ostende and then by road to Prague. While in England, he contacted the British Bata Shoe Co, in Tilbury about his re-employment in Nigeria. His request was granted and Frank arrived in Nigeria just before Christmas.

Back to Bataman

In January 1946, Frank took over from Mr. Svehlik the Rubber Buying Station and rubber plantations (leased from the natives) around Aba, as well as shoe stores in Aba, Port Harcourt and around Aba. In August he opened a shoe store in Onitscha and towards the end of the year, in Clabar. And it was in Aba, when…But let our hero tell the story. He actually already told it (in his pamphlet, A  journey to Nigeria and Canada), and here is a part of it: “ While wandering through the bush and plantations I remembered that before the war I exchanged  a letter with a girl from Brno, and when I found her address I decided to write to her, even if she should turn me down, but how do I start? Dear Miss? Dear Mrs? I don’t have to go on, she was still a Miss and we have been passing together through this world for full 53 years. But you know all this from the previous article. So just briefly: when I got a wire announcing the time of Svatava’s arrival (I was in Abu), I got an airplane and flew to Lagos” (our hero is beginning to sound again like Clark Gable in that famous movie). “There (the date was November 5, 1947) , at the airport , Svatava Kapounova waited for me with some Bata employee.” (This was the first time the groom and the bribe met..) “We shook hands, kissed and that was the beginning of our long happy life together “(a scenario, even a company as brilliantly organized as Bata, could learn from). “We often talk about it, and how wonderfully everything worked out.” In his pamphlet to his nephews, Frank forgot to mention that they were married in a small Catholic missionary church in Aba on November 8, 1947 (they had to move fast, Svatava’s visum was conditional on her  marrying within  72 hours of her arrival in Nigeria). “Reception was at the European Club (just behind my bungalow). All European residents were invited – all 30 of them. Immediately after the wedding I had to transfer everything to a new manager, as I was transferred to Benin City to take over the rubber station (no plantations) and the shoe stores in Sapele, Benin and Warri. Sapele was also a rubber station and port for transporting – shipping our rubber to Europe“. He didn’t stay there long.  In October he was transferred to Jos to manage Jos and Zaria shoe stores. (Zaria was 200 miles from Jos and Frank visited it every two weeks). Frank requested the transfer to Jos because his wife was expecting a child in December and Jos had the best climate in Nigeria. Their son Peter was born there on December 19. (They obviously knew how to arrange their Christmas presents). After a prolonged holiday towards the end of the year 1949 (they didn’t get to Lagos until January 5, 1950), Frank and his family moved to Kano, where Frank took over the Hides and skin buying station  with two collecting stations in Nguiru and Maiduguri, and two shoe stores jn Kano (one retail and the other wholesale) and one store in Zaria. The year 1950 was particularly good for the skin business. In one two-week period they bought 8,000 pieces of goat skins, 3,000 hides and many sheep skins, and reptiles (snakes and lizards). It was in Kano  that their second son, Paul, was born on October 29th (they missed the anniversary of the foundation of the Czechoslovak Republic by one day).
In 1956, when Mr. and Mrs. Bata visited Nigeria, Frank asked Mr. Bata to be transferred from Nigeria to Canada. The main reason for the request was the non-existence of schools for European children in Nigeria. But before Frank and his family left Nigeria, two interesting episodes took place: “On May 17, 1953, disturbances started in the Kano province between Hausas (Northerners – Mohammedans) and Southerners (Christians). I was appointed – with other Europeans – by the Resident of Cano a special constable for one year. Fortunately, the rioting was over in 10 days, some dead and casualties.” Two years later, Frank (and probably most of Bata Czech employees) received a letter from Tomas Bata, dated June 29, ” warning not to spend  any holiday in Czechoslovakia due to the political situation, as the company would not  guarantee my and my family’s return back to Nigeria.” The last paragraph of the letter  (written in Czech 7 years after the Communist coup d’état and 34 years before the collapse of the regime) commenced with this carefully grafted sentence: “I do not exclude the possibility that perhaps we may yet see what each of us is longing for, namely, a new organization of  Europe and the world, an organization in which the Czech and Slovak nation, too,  will be able to develop peacefully, and which will consider personal freedom as one of its basic rights.”

“In March (1957) we left Nigeria by air for good. We stopped in Lisbon and Paris, one week in each place. In East Tilbury, England (Bata factory and H.Q.) my request for transfer to Canada was granted.” (As previously mentioned, Frank asked for transfer to Canada when Mr. and Mrs. Bata visited Nigeria the previous year, Mr Bata – after returning to England – presented my request to the director in Tilbury, ” who gave me hell for going to Mr. Bata behind his back, something like that has never happened to him before, but would help me in spite of it. And he did, booking my passage for June 26th (and my family’s return by sea (on July 22), the company paying all expenses, including transportation of about two tons of luggage from Nigeria to England and to Canada. In Canada I started in a shoe store in Val d’Or in Quebec. In May was transferred to Toronto, where I managed stores till the end of 1979, when I retired after 45 years with the Company.” He did. But not quite. While Svatava continued working for a bank, Frank for some years from time to time lent his hand at one or another Bata store. For his 75th birtday , son Peter gave his parents a trip around the world. The trip lasted 18 days, and every day was worth it.

Frank is still slim and straight, even though the last year may have damaged him a little. He is looking forward to my returning to him – after completing this article – all the lovely letters he exchanged with Svatava before they were married, which he loaned to me (not too happily) for writing this story.

* * *

 Photographs Frank Tesař