CzechFolks.com PLUS

… mám ještě pár dní prázdnin před začátkem školního roku a jsem s pětiletým Markem u rodičů v Oslavanech, kde čekám na návrat dcery z letního tábora v Hrotovicích – 130 km od svého domova  v Gottwaldově. Ten den mne probudil otec, který se vrátil z noční směny v elektrárně. Vyděšený, oči navrch hlavy, hlas rozčílením chraplavý: „Manko, vstávej, začala třetí světová válka…“ a z okna kuchyně jsme se pak dívali, jak na necelých 50 metrů vzdálený most najíždí tank, zastaví se uprostřed a otáčí hlavní do všech světových stran...

 * * *

Tak vzpomíná na 21. srpen 1968 paní Marie Zieglerová, a já nemohu, než připojit, jak jsem ten den, na nějž mi paměť nedá do smrti zapomenout, zažil já.

To léto jsme s rodinou a několika přáteli tábořili, jako obvykle na řece Střele pod starodávným Rabštejnem v Plzeňském kraji. Dovolená mi končila v pátek, ale protože jsme chtěli ještě navštívit rodiče, sbalili jsme stany už v úterý. Do Vraného nad Vltavou jsme přijeli až navečer, a tak jsme tam zůstali na noc.

Ráno, byla středa jednadvacátého srpna, jsem vstal první, dokonce, nevím proč, už kolem šesté a zapnul radio, abych  zachytil časový signál a seřídil si hodinky. To, co jsem uslyšel, bylo ale znamením zcela jiného času – času konce všech snů na jaře tak nadějných. Zatím jsem si to ale v prvním šoku plně neuvědomoval.

Vzrušením se chvějící hlas redaktora oznamoval národu a světu, že na našem nebi hřmí již od noci motory sovětských bombardérů a na dlažbě našich měst řinčí pásy tanků pěti „bratrských“ zemí. V prvních vteřinách jsem nechápal – zdálo se to nesmyslné, byl přece mír, tak jaké tanky? Není to nějaká hra, jako kdysi v USA o invazi mimozemšťanů? Ne, uvědomil jsem si vzápětí – je to reakce Kremlu na naše demokratizační snahy a na potenciální nebezpečí vymknutí se ze vše objímající imperiální náruče Sovětů. Je to tvrdá rána pěstí a je třeba ihned podniknout nezbytná opatření.

Vzbudil jsem rodiče i manželku a trvalo několik minut, než pochopili, že nejde o žádný vtip, ale drsnou skutečnost. Přesto ale definitivně uvěřili až poté, co uslyšeli tu zprávu na vlastní uši. První reakcí rodičů bylo, že je třeba bezodkladně nakoupit potraviny na nejbližších několik dní, protože může dojít k válečné hysterii a lidé propadnou nákupní panice. Neměli nadarmo zkušenosti z obou světových válek. My jsme, pochopitelně, ihned chtěli odjet domů do Prahy, ale protože nádrž v mém autě byla téměř prázdná, bylo nutné ji co nejdříve doplnit u nejbližšího čerpadla, tedy na Zbraslavi.

Jenže tentýž nápad dostali i jiní, takže když jsme přijeli na místo, byli jsme ve frontě vozů už asi dvacátí. Byli jsme nervózní a netrpěliví nejen proto, že jsme toužili být co nejdříve doma, ale hlavně ze strachu, že se na nás už benzin nezbude. Lidé totiž neplnili jen nádrže aut, ale i množství kanystrů a nejrůznějších nádob, jak to už u lidí v panice bývá – uchvátit co nejvíce sám. Nu, nakonec jsme svých třicet litrů získali a kvapem odstartovali směr Praha.

Chtěl jsem se vyhnout hlavní pobřežní silnici, která bude jistě plná kolon vojenských vozidel, a namířil si to oklikou přes komořanský vrch. Projeli jsme kolem armaturky, a když jsme vyjížděli do zatáčky na malém návrší směrem k cukrovaru, dupl jsem jen tak tak na brzdy a zastavil na dva metry od šedozelené mnohatunové obludy s kanonem a postavami dvou rytířů smutné postavy v rubaškách a se samopaly v rukou.

Byly to první sovětské tanky, které jsem třiadvacet let po válce zase spatřil. Byly podstatně jiné a podstatně jiný byl i cíl, za jakým do naší země přijeli. Namíchlo mne, že se postavili tak blízko za ohbí silnice a já mohl při nejmenším pěkně pomačkat jen karoserii naší Škodovky. Toho jejich obra asi sotva. A tak jsem sebral své skromné znalosti jejich jazyka a, aniž jsem uvážil možné riziko, zařval: „Što vy dělájetě, továryšči, pačemu vy zapreščajetě nam v darogě?“

Manželka vedle mne se jen přikrčila a sykla: „Co blázníš? Jsou to vojáci, naštvaní, že tu musejí trčet a jistě mají hlad a žízeň. Víš co můžou klidně udělat? Prostě nás odprásknout a nikdo se jich  nebude ptát proč!“ Nu, neodpráskli, snad právě pojedli svůj příděl jistě kaloricky velmi vydatné pohankové kaše  a zapili vodkou, takže byli klidní. Jen ten starší řekl (pokud si to dobře pamatuji): „My ničevó nedělájem, abjechájtě krugom!“ a mávl rukou, abychom tu jejich železnou maringotku objeli. Což jsme s úlevou a radostí rychle učinili.

Bydlíme ve Vršovicích, tedy poněkud stranou centra města, takže se u nás žádná těžká ani jiná vojenská vozba neproducírovala a mohli jsme s ulehčením zakotvit před domem a vyložit bagáž. Ten den už jsem se nikam nedostal, ale hned nazítří jsem se pustil do města, abych byl těchto událostí alespoň svědkem, když ne přímým účastníkem.

Když jsem pak přišel v pondělí ráno zase do zaměstnání, nebylo na práci ani pomyšlení. Všude se jen nekonečně a vášnivě diskutovalo o současnosti a hlavně o tom, co nás asi čeká v nejbližší i vzdálenější budoucnosti.

Zaražení byli i někteří komunisté. Nevěděli, jak sobě i ostatním vysvětlit, že se jejich vzor, milovaný Sovětský svaz, dopustil něčeho, co dosud přisuzovali jen „západním imperialistům“, zapomínajíce, že jedním z největších imperialistických států v historii bylo právě carské a následně i sovětské Rusko, které si tím vysloužilo název žalář národů. Jeden z oněch  soudruhů se nás tehdy snažil utěšit, že je to přece jen dočasně a že až se soudruh Brežněv přesvědčí, že socializmus zde není ohrožen, sovětská armáda se stáhne. Nu, stáhla se, ale nikoliv domů, nýbrž do megakempů v Milovicích a podobných objektů rozmístěných po celé republice. Vzpomínám si na tehdejší smutnou prognózu našeho kolegy doktora Lachnita: „Pamatujte si, přátelé, že tahle dočasnost potrvá dvacet let!“ A zmýlil se jen o jeden jediný rok – bylo těch trpkých let jedenadvacet.

Moje pracoviště bylo tehdy na Václavském náměstí v prvním poschodí tehdejšího Domu potravin, takže jsem byl takříkajíc v samém středu událostí, a byl mimo jiné i svědkem jedné scénky před budovou České spořitelny, jejíž vchod střežil obrněný transportér pod velením mladého „lejtěnanta“. Tam ho vášnivě přesvědčovalo několik Pražáků o nesmyslu vpádu: „Vaši otcové a dědové nám v pětačtyřicátém přivezli svobodu a co nám vezete vy?“ A ten mladý oficír jen pokýval hlavou a poklepal na pancíř svého vozidla. Neřekl ani slovo, ale poznal jsem, že pochopil. Bylo mezi nimi možná víc těch, kterým brzy došlo, že jim vláda i jejich velitelé lhali, ale neodvážili se to dát najevo ani slovy, ani činy. Jen několik statečných sovětských občanů se tehdy dokázalo sejít na Rudém náměstí v Moskvě a celý zásah odsoudit. A také za to zaplatili.

Na druhé straně bylo mezi námi mnoho těch, kteří byli ochotni okupantům pomáhat. Druhý den jsem se náhodou stal svědkem, jak nějaký civilista uváděl skupinu sovětských důstojníků do Nové radnice a někdo z davu na něho zavolal: „Počkej, hajzle, budeš za tu zradu viset!“ Ale ten „hajzl“ se jen otočil a odplivl si: „Ne, pamatuj si, že dřív budeš viset ty a všichni podobní a já vás všechny přežiji!“ A v tu chvíli jsem si plně uvědomil, že je našim nadějím opravdu konec. 

Na další líčení všeho, co jsem viděl a slyšel, nemám dost místa, a tak alespoň připojuji pár obrázků, které nejsou příliš známé. Ostatně všem z nás, kdo to prožili, není dalšího líčení událostí, ani obrázků třeba. A těm, jež tuto část naší smutné historie znají jen z vyprávění, doporučuji, aby si o ní co nejvíce přečetli. Jen tak pochopí, proč nás dějiny nabádají a přesvědčují nezapomínat na to, že tahle malá zem byla, je a bohužel asi i v budoucnosti může být pro dravce z blízkého i vzdálenějšího okolí lákavým a chutným soustem.

Zatím to vypadá, že jsme v bezpečí, ale nenechme se mýlit! Pohleďme jen do nedávné minulosti a na zdánlivé ticho a klid, jenž předcházel tragickým bouřím, které stály desítky miliónů lidských životů. Braňme se, nebuďme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás a zatlačme zpět do děr ty znovu na světlo vylézající ďáblíky minulosti, ať se nazývají jakkoliv a opět  plánují uchvátit svět!

 Klikněte na obrázek pro spuštění prezentace

* * *

Tento vzpomínkový příspěvek na tragické dny roku 1968 byl původně autorem napsán k 21. srpnu, ale vzhledem k tomu, že v uvedený den má redakce CF dovolenou, byl vydán již o týden dříve. Panu Luďku Ťopkovi se tímto omlouváme.