CzechFolks.com PLUS

Už je tomu právě neuvěřitelných čtyřicet let, kdy se moje manželka psychicky zhroutila po krutém výslechu před komunistickým ideologem let šedesátých a sedmdesátých – Pavlem Auerspergem (1926 – 1987). Jak prý se chce bránit, když jako učitelka estetické, taneční a hudební výhovy v Domově dětí a mládeže, zůstává nadále ženou pravicového oportunisty, nepřítele strany a Sovětského svazu Miroslava Sígla?! A dokonce se ho snaží obhajovat! Neslýchané! To už jsem byl po srpnu 1968 propuštěn z Čs. televize a v roce 1970 z agentury ČTK, ocitl jsem se v seznamu – tzv. „černé listině“ (vedené podle „Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971“).

Přišla krátce nato do svého zaměstnání, její psací stůl stál na chodbě, a na něm výhružný lístek, psaný na stroji, nepodepsaný: „Pro ztrátu důvěry a politickou nespolehlivost jste ze služeb školství a výchovy mládeže propuštěna. Vykliďte si tento stůl a opusťte své pracoviště. Své příští zaměstnání nehledejte již ve školství anebo na úseku výchovy mládeže a dětí!“

Komu ještě dnes chtějí komunisté namluvit, že to jsou mírumilovní lidé! Dodnes žijí pamětníci, jsem jedním z nich! Nikomu nevyhrožuji, to není můj způsob jednání a chování, ale nikdo mi nezabrání, že k nim a k jejich učení, které vyznávají, mám odpor. Některé z nich mohu chápat, byli zabednění, jsou zabednění dosud.

Snad bych přece jen měl pár slov říci, co všechno si moje žena musela tehdy vytrpět. Vedla dětský taneční a hudební soubor „Kalamajky“, vítězila s nimi v mnoha soutěžích, zajížděli do obcí krajů českých, pobývali v národopisných oblastech, zapisovali do not starodávné písničky, které jim předzpěvovali starší lidé (baběnky a dědáčkové, jak jim říkali), anebo si kreslili jejich taneční prvky do svých záznamů, aby je potom v klidu choreograficky upravili, nacvičili a předvedli.

Tato činnost jí měla být navždy zakázána! Všichni ti její milovaní „souboráci“ chodívali za ní, dožadovali se další spolupráce (prý „na zapřenou“ – tajně), nosili jí květiny a bonboniéry, později se přicházeli pochlubit svými ratolestmi, které posléze končívaly jako jejich rodiče – v nějakém tom folklorním či národopisném souboru – nejvíce ve Vycpálkově souboru písní a tanců. Zde jsme se totiž také s manželkou – do té doby mou velkou láskou – scházívali. Ona tančila a moje účast spočívala v členství pěveckého sboru. Dodnes si rád zazpívám při dudácké kapele se štěbenci a husličkami.

Čtyřicet let je tomu, kdy přijeli se sanitkou z Psychiatrické léčebny v Bohnicích, a odváželi její chatrné tělo (s pevnýma tanečníma nohama ovšem) do péče lékařů. Vymodlil jsem pro ni pobyt ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, kde jistý pan primář v období před srpnem 1968 pobýval na stáži v USA. Vrátil sea říkal mi: „Pane redaktore, má u nás stejnou péči, s jakou jsem se setkal v Americe…“

Asi to byla pravda, tehdy jsem přečetl mnoho odborných knížek o této vědě, abych se částečně vyznal v tom, čím byl zasažen mozek a nervová centra mé ubohé ženy! Tolik jsem ji miloval! Vzdalovala se mi tou léčbou, vzdalovala se ode všeho, čím dříve žila. Prožívala cosi nového, upnula se k surealistickému a expresionistickému umění, nechtěla se bavit o dětech – a to i o našich vlastních třech potomcích, dvou dceruškách a jednom synkovi. Chodíval jsem s ní do polí a luk, které jsou rozprostřeny v okolí Bohnic, zejména vysoko nad Vltavou. Mnoho jsme nenamluvili. Více jsme mlčeli spolu, pozorovali přírodu, naslouchali ptačímu zpěvu, obdivovali poslední zajíce, koroptve a bažanty, vyplašené našimi kroky. Odcházel jsem z návštěv rozerván, smutný, ke svým dětem domů, abych jim nahradil nás oba. Co odpovím na otázku němých očí svých dětí: „Kdy se máma vrátí?“ Namísto toho jsem je poslal na nákup, abychom si uvařili něco k jídlu a podepsal jsem jejich žákovské knížky. Když už děti usínaly, sedal jsem s hlavou svěšenou u svého stolu v pokoji pod lampičkou a psal do svého deníku…

Tak vznikla i básnička, kterou dnes zveřejňuji. Kéž pochopí moji čtenáři tyto verše ve spojení s předchozími řádky. Musel jsem se vyzpovídat, opět ve chvílích, kdy je mi těžko, kdy z mého okolí odcházejí mí přátelé, přestože vím o nevyhnutelnosti každého takového odchodu navždy, přestože nejde o tragedii, ale jen o tiché rozloučení s milým člověkem, jehož život a dílo se zapsaly hluboko do mého srdce.

Kéž pochopíte, milí čtenáři, proč jsem sepsal a vydal populárně naučnou encyklopedii Co víme o smrti (vydala Epocha v roce 2006), proč je v ní uloženo tolik nádherných epitafů a náhrobních veršů… Toto vše patří k životu, protože život a smrt je pro mne dvojjediné téma, dvojjediný fenomén, jehož obě součásti patří nerozlučně k sobě. Ale také vím, že život je více než smrt, že není vyšších hodnot než život.

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Važme si svého života, važme si každé chvíle, ušlechtile prožité. Nedobře se odchází z tohoto světa těm, kteří se na svém životě – a nedej Bože, zvláště na životech jiných lidí – zle podepsali! O tom jsem přesvědčen. Páni Auersbergové a jim podobní, kteří kdy vstoupili do mého života, nelituji vás, a křesťansky jsem dávno odpustil. Hledám v životě krásu, lidskost, přátelství a úctu, také pokoru a něhu. Sám se pak snažím i druhým totéž rozdávat nebo tím působit, protože, jak pravil už dávno slavný myslitel a humanista Erasmus Rotterdamský (1467- 1536): „Sobě dobře činí, kdo činí dobře svým přátelům…!“

 * * *

Koláže pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová  http://evussa.wz.cz/index.html