CzechFolks.com PLUS

Každý má v životě nějakou zálibu. Jak se říká, někdo má rád holky, někdo vdolky. Osobně bych raději ty holky, než se cpát vdolkama, ale člověk v mém věku může na holky tak akorát zapomenout. Honění se za nimi je ztráta času, kterou člověk může využít mnohem lepším způsobem. Ale o tom později…  

To, že s holkama je nadosmrti konec, vím od té doby, kdy jsem si jednou plaše přisedl v pražské vinárně k jedné slečně s úmyslem zavést duchaplný rozhovor na nějaké zajímavé téma jako například co dělá večer. Dívka si mě nejprve pohrdlivě změřila a pak unuděně pronesla větu, která mně dodnes nedává spát: “Pane, co tu děláte, já vás tady nechci, vy jste hrozně starej!“ a vzápětí pohrozila, že jestliže okamžitě nezmizím, zavolá vrchního a bude si stěžovat, že ji obtěžuji. A to bylo, prosím, asi před patnácti lety! Od té osudné chvíle jsem si uvědomil, že mám odzvoněno a o děvčata jsem ztratil zájem. Přišel jsem ke zdravému názoru, že je mnohem lepší hříšné touhy rozchodit procházkou v lese, kde je klid a pokoj a kde navíc, když máte štěstí, můžete dokonce i zakopnout o hříbka. Nicméně, ještě větší zálibu než v chůzi mezi sosnami nacházím v restauracích.

Do hospod chodím neobyčejně rád nejenom kvůli pivu a dobré stravě. Ano, dám si uzenku s hořčicí a padne-li má návštěva na den výplaty starobního důchodu, praštím se přes kapsu a objednám si svíčkovou nebo dokonce husu s knedlíkem a se zelím. Avšak do hospod chodím ze zcela jiného, mnohem vznešenějšího důvodu než je bezuzdné požívání piva a nehorázné konzumování opeřenců.

Kde jinde si můžete v pohodlí dřepnout, dát si pivo jako křen a v klidu pozorovat, co se okolo vás děje. Jenom bezcitný opilec, který má před očima alkoholem způsobenou mázdru si nevšimne věcí, které mně, bystrému pozorovateli lidského chování, normálně neuniknou. Hospoda vám totiž podá život na dlani tak, jak ve skutečnosti je. Udělá to i přes hustou clonu cigaretového kouře, pravdivě a bez přetvářky.Taková příležitost se vám jen tak někde jinde nenaskytne.

Zkuste prosím jít třeba do kostela a snažte se proniknout do hlubin lidského chování. To zkrátka nemáte nárok. V kostele jsou všichni jako zařezaní, na tváři mají pokorné, dokonce oduševnělé výrazy. Neprůhledné masky. Ať se snažíte jak chcete, třebaže jste ve svatostánku, nemůžete se za živého Boha dopídit, jak to třeba chodí mezi starším párem na kolenou horečně mumlajícím modlitby. Zrovna tak nemáte potuchy, jestli se mladá, slušně a svatě vypadající dvojice oddává předmanželským hříšným radovánkám a zaskočila si do kostela jenom proto, aby si to nahoře vyžehlila.

Podobné je to v divadle nebo na koncertě, kde se sice lidé chovají vznešeně, ale kdo ví, jestli třeba zrovna ten jakoby ze žurnálu vystřižený pán v černých šatech a v bílé kravatě doma hrubě netluče svoji ženu, když mu nešťastnou náhodou připálí večeři. Pod slavnostními šaty se často skrývají lidé, kterých je lépe se stranit. Ne totiž každý, kdo se oddává kultuře, je jemně založený, kulturní člověk.

Na těchto několika příkladech si lze snadno uvědomit, že jenom hospoda člověku poskytne prostředí, kde nepřevládá přetvářka, kde se hosté chovají tak, jako se chovají v každodenním životě. A to je právě důvod, proč se do hospůdek tak rád uchyluji.

Usednu, popíjím svoje oblíbené pivo a zpod otevřených novin pozoruji hru života, která se před mýma očima odehrává. Poklidně zpytuji hosty kolem sebe, což mně přináší zábavu a notnou dávku uspokojení.

U stolku poblíž sedí zachmuřený stařec se ženou hubenou jako lunt. Nepadne mezi nimi ani slovo. Pouze prázdnýma očima hledí do talíře a pomalu konzumují nejlevnější oběd na jídelním lístku.Tak to jsou jistě penzisti chudí jako kostelní myš, kteří si jednou za čas vyrazí ho hospody, aby si zpestřili nudný život ve společném manželství. Ti si za dlouhá léta, co jsou spolu, řekli vše, co se říci dá, a proto teď beze slova sedí jako zařezaní a jenom pomalu debužírují kližkový guláš s knedlíkem. Smutně se usměji, protože podobné dvojice vidím v hospodě často. Mezi těmito lidmi konverzace vázne nebo se omezí na manželčino sekýrování manžela, že moc pije. Manžel hudrující ženu stejně většinou neposlouchá. Nanejvýš něco jedovatého odsekne a jde si koupit další pivo. Přestože si mají málo co říct a většinu času si lezou na nervy, dobře vědí, že až bude jednou zle, budou se na sebe moci spolehnout. Na mě však z těchto stařečků padá depka, protože mně připadá, že stáří je vlastně netrpělivé čekání na smrt…

Stůl opodál poskytuje docela jiný, radostnější pohled. Mladá dvojice, on uhrovitý mladík s dlouhými umaštěnými vlasy, ona přitažlivá, patřičně vyvinutá blondýnka s obrovskými slunečními brýlemi a pikantním tetováním na pravém prsu. Ukazují si fotky na mobilu a nahlas se smějí. Zřejmě si prohlížejí fotky ze společné dovolené. Tito mladí lidé nevnímají svět kolem sebe. Jsou pohrouženi v animovanou konverzaci a z jejich vlahých pohledů a z toho, jak se k sobě mají, je mně jasné, že si Amorek našel svůj cíl. Mají celý život před sebou a zurčí z nich optimismus. Co těm asi osud připraví do života?

Ohlédnu se přes rameno a všímám si muže středního věku s tváři porostlou šedivým strništěm, který si objednává pivo a panáka výčepní lihoviny, kterého vyleje do půllitru a dlouze pije. Potom si obratně ukroutí jednou rukou cigaretu a silně kouří. Sedí sám, občas něco nesrozumitelného pod vousy zahuhlá, ale většinu času kalným zrakem kouká do prázdna. Každou chvilku si čím dál tím víc vrávoravým krokem odskakuje na toaletu, aby potom pokračoval ve svém rituálu. Zřejmě osamělý alkoholik, kterému život uštědřil tvrdou ránu, a který svůj úděl utápí v koktailu drsné kořalky a piva.

A koukejme, támhle ten elegantní pán s prošedivělými skráněmi a precizně zastříhnutým knírkem. Co ten má asi za lubem, když napájí mladičkou brunetku becherovkou a při každé příležitosti ji bere za ruku, kterou přikládá k ústům a pokrývá ji polibky? Co ten jí asi šeptá do ouška za návrhy? Zřejmě to samé, co šeptal do ucha zrovna tak mladé holce minulý týden. Napadá mně, že bych měl snad ty ženy před jeho očividně nekalými úmysly varovat. Připadalo mně to jako taková občanská povinnost. Záhy mě však tato bláhová myšlenka přechází. Nebudu se přece vměšovat do věcí, do kterých mně nic není a kazit si tak dobrou náladu.

Pestrá paleta výjevů ze všedního života se dále rozprostírá před mými zraky. Skupina podnapilých, hlučných mladíků, kteří si vykládají pikantní, většinou vymyšlené, sexuální historky a hrubě se smějí, jde na nervy nejenom mně, ale i samotnému hospodskému. Nakonec mu dochází trpělivost a sprostě mluvícím klukům oslavujícím odvod na vojnu, odmítá nalít. Klukům se to samozřejmě nelíbí a břichatý hostinský je za jejich přidrzlé chování z lokálu vyhazuje.

Nakonec si všímám chlapíka v šatech s kravatou na půl žerdi, který se po pár dvanáctkách zdárně podnapil. Celé hospodě potom prozradil, že sice ztratil práci a nachytal ženu ve vlastní posteli s instalatérem, ale že mu je to stejně jedno, protože jí sám po léta zahýbal a už dávno se chtěl rozvést. A práce, ta se mu už dávno zajídala a teď alespoň bude mít čas chodit na ryby a na pivo. Pak se nonšalantně rozhodl nám všem zaplatit rundu, načež se hořce rozplakal. Takové hosty mám samozřejmě nejraději.

A jak tak usrkávám ze zaplaceného půllitříku, uvědomuji si, jak krásná je moje záliba chodit do hospody. Čím víc toho vypiji, tím se mi zdá život růžovější a tím více pracuje moje fantazie. Říkám si, že by stálo za to moje postřehy z hospodského prostředí popsat. Ale to se zkrátka dost dobře nedá.Takže zatím na zdraví!

* * *

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miroslav Šesták