Marie Zieglerová: Z babiččiny krabičky babibajky babičky (27)
24.08.2010
“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.





Představte si ale, že ještě i dnes zázraky existují a že redakce CzechFolks.com Plus jednu takovou kouzelnou babičku zná. Na dnešní přetechnizovanou dobu je to až neuvěřitelné, ale je tomu tak. Je naší blízkou spolupracovnicí – korektorkou i autorkou – a tato babička nejenže vyprávěla svým vnoučatům Filipovi a Vendulce pohádky, ale dokonce i sama pro ně psala a vnoučata si je pojmenovala “babibajky”.
Rádi bychom Vám, našim čtenářkám a čtenářům, tímto novým seriálem naší paní Marii Zieglerovou představili a tak i umožnili, aby zkusili svým ratolestem z nich před usnutím předčítat.
* * *
To už je na první pohled jasné, že tohle stvoření není z rodu hodných babiček, i když se zdá, že nám tu kouli přímo nabízí. Jen si všimněte toho poťouchlého pohledu, ten určitě nevěstí nic dobrého. Ledacos napovídají i bradavice! Tak kampak si to ta stará čarodějnice namířila? Co ji donutilo vydat se na cesty? A pročpak neletí na koštěti? Že by jí po těch staletích používání odmítlo svoje služby, nebo jí je snad někdo ukradl? No, rozhodně to bylo něco vážného, když ji to přinutilo jít pěšky a lidem nabízet pohled do křišťálové koule.
Jo, holenkové, myslete si co chcete, ale já bych se jí hodně rychle klidila z cesty. Copak vy nevíte, že stačí, aby se na vás upřeně zadívala nebo nedejbože se o vás otřela a vy se proměníte třeba v ropuchu nebo vrabce nebo hrocha nebo lasičku nebo… prostě v takového tvora, jakým ve své podstatě jste?! No, moc se nedivte, kdybyste četli pohádky, tak byste věděli, že přes duhovou kapku ranní rosy jsou na lidech vidět jejich špatné vlastnosti jako třeba lstivost, lhostejnost, hrabivost, závist, lenost, zrádnost, nespolehlivost, lživost… fuj fuj! To už by stačilo, že? Komu by se chtělo nořit do neprobádaných hlubin vlastní duše?! Ještě bychom se mohli polekat!
* * *
To je ale NULA! říkáme většinou o člověku, který je smolař, nic se mu nedaří, neoplývá inteligencí, majetkem, přáteli, kterého všichni přehlížejí a nanejvýš ho politují. Prostě jsme ochotni dívat se na nulu s despektem. JENŽE! Jenže není nula jako nula! Lidská nula je určitě politování hodná, ale zkusme si nulu znázornit graficky. Sama o sobě moc nenapovídá, že? Postavte ji však za nějakou číslici a uvidíte, jak zhodnotila její cenu! A čím víc nul za sebou, tím vyšší hodnota, to přece známe z hodin matematiky. Teď mne napadá, co by se stalo, kdyby se dala dohromady řada lidských nul?! Proboha, jen to ne, to už tady párkrát bylo a nikdy to nedopadlo dobře! Udělejme z číslice raději písmenko. Vysloveno patřičným tónem, je plné obdivu! ÓÓÓ!!!
* * *
Bývávalo kdysi, že lidi vůbec netušili, kam dojdou, když se vydali na cesty. Pak si někdo všiml, že ho ráno probudil šimravý sluneční paprsek na levé straně vchodu do jeskyně a večer tam svítil ze strany opačné, a tak byl objeven východ a západ. Z půlnoční strany zase fučel ledový severák, zatímco na straně opačné sníh jihl a tál. A to už jsme vlastně v jiném století, lidi se nestarají jen a pouze o to, aby je něco nesežralo, a co seženou k jídlu a na sebe, a někdo vymyslí kompas, aby všichni věděli, kam jdou, když už se vydali na cestu, protože kompas jim to ukáže, i když sám chodit neumí. Nutno ovšem podotknout, že stejně důležitý je pro člověka i jeho vnitřní kompas, který, je-li dobře nastaven, nám v nejtěžších chvílích ukazuje správnou cestu životem.
* * *
Mělo by to být o bublině, dokonce o velice specifické bublině, takové, co ji vídáme v kreslených komiksech, ale tahleta si svoje nitro sobecky brání a odpírá mi vstup. Její škoda, protože jinak bych do ní napsala něco veselého, nebo třeba taky poučného a jí by se to určitě líbilo. No nevadí, jsou přece i jiné bubliny, jen si to vemte, kolik jich skáče po kalužích, když je pořádný slejvák, nebo kolik jich vyletí z bublifuku, když se do něho umí správně fouknout. Ovšem na vrcholu všech bublin stojí ty, které sice nejsou vidět, ale o to větší mají váhu, což vypadá jako paradox, protože bubliny vlastně nic neváží. Pokud vám ještě nedošlo, které to jsou, tak si všimněte, jak se vám to jimi v hlavě hemží, když si jen tak pro sebe glosujete například řeč někoho jiného, zatímco mu se soustředěným výrazem v tváři a zavřenou pusou nasloucháte…
* * *
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zasloužil víc než jen sklenku vody! Já bych na něj použila aspoň tak pětilitrový kyblík a pěkně studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho přešel jednou provždy; aby si zapamatoval, že jídlo se nehází po zemi, ani když mu nechutná, aby se ponaučil, že dostane právě jen a jen tohle a žádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistě honem honem přispěchala, aby se to její nunátko křikem příliš nevysílilo, aby se nenaučil a do života si neodnesl přesvědčení, že všichni kolem něho budou skákat, jak on bude řvát! Nechejme je, však se děťátko vyčerpá, spálí plno energie a až utichne, ještě rádo spapá, co mu předtím nechutnalo.
Ale ne nejsem žádná zlá ježibaba, miluji svoje vnoučata (jejichž maminkám se do výchovy nepletu), však taky nepíšu o žádném z nich! To jenom, že takovíto vzteklounci určitě existují, když je nejspíš nějaký utýraný tatínek tak věrně vypodobnil. Jakoupak asi použil metodu?! Kdo ví, možná si právě plní kyblík studenou vodou…
* * *




















Marie Zieglerová má dar psát o lidech a věcech, které jsou, ale jakoby nebyly. Což by možná mohla být jedna definice pohádky.A píše o nich (a vlastně o nás a našich věcech)s řídkým porozuměním pro naše lidské slabosti. Začínám si myslit, že ona má s tím kouzelnickým svetem spojení a vidí věci,kteří jiní nevidí. Myslím, že o ní platí Nezvalovy verše:”A jestli viděl jsem, co neviděli jiní…” V každém případě je poklad