CzechFolks.com PLUS

Návrat na jih

Podle mého názoru je k zodpovězení otázky zapotřebí vrátit se na jih Francie. Právě zde leží klíč k objasnění záhady. Připusťme, že příčinou pádu Exupéryho letounu do moře mohlo být jeho sestřelení nepřátelskou stíhačkou, operující v těch místech ze základny v Aix-les-Milles. Vyzvednutý vrak vydal svědectví. Tím však přibyly nové otázky, aniž by zodpověděly dřívější. Pilot se mohl z postřeleného nebo jinak poškozeného letadla, nad nímž ztratil kontrolu, zachránit. Spojenečtí piloti byli k řešení nouzových situací dobře vycvičeni, včetně možnosti záchrany na moři. Nezapomeňme, že major Exupéry byl dobře vycvičeným a zkušeným pilotem.

Měl nalétáno přes 3 600 hodin! Ani rybáři z moře náhodně vylovený náramek se štítkem (na kterém byl vyryt nápis: Antoine de Saint-Exupéry (Consuelo) –c/o Reynal and Hitchcock Inc. 386 4 th Ave, N.Y. C. USA), který byl podle opakovaně provedené expertízy shledán pravým, nedokazuje, že se pilot s letadlem utopil v moři. Technicky bylo možné, aby Exupéry z porouchaného nebo nepřátelskými střelami poškozeného ,a tudíž neovladatelného, stroje včas vyskočil a zachránil se padákem. Ale co když letadlo nepadalo do moře jako svíčka? Co když s ním pilot ještě dokázal na hladině přistát a teprve pak se stroj potopil. Každopádně rybáři, hojně lovící v této oblasti, mohli pilota z vody a bez zbytečné pozornosti kohokoli ze břehu (viz členitý terén kolem souostroví Riou) vytáhnou a dopravit na břeh. O zbytek se už postarali Exupéryho přátelé. Dopravili druha do bezpečí a po zbytek války ho ukrývali. Exupéry to na jihu Francie dobře znal a měl zde četné kontakty. Ale kde by se schoval? Některé indicie ukazují na klášter benediktínů, ve kterém mohl zůstal ještě dlouho po válce. Ostatně – o svém přání uchýlit se po válce do kláštera se několikrát v dopise zmínil přátelům. 

Co jeho nejbližší?

Pro zdar záměru bylo důležité, aby o Exupéryho úkrytu vědělo co nejméně lidí. Válka dosud neskončila, Francie byla stále obsazena, kolaboranti aktivní, nebezpečí velké a neustále přítomné. Kdo byli Exupéryho nejbližší? Kromě několika věrných druhů, oddaných si vzájemně na život a na smrt, to byla jeho rodina. Z ní především matka a manželka. Manželka Consuela de Saint-Exupéry (roz. Suncin de Sandoval, nar. 1901 v Salvadoru) až do konce války žila v New Yorku v Beekman Place. Po válce se odtud chtěla přestěhovat do země, kde se hovoří španělsky. Uvažovala o Palma Mallorce. Svůj úmysl nečekaně přehodnotila a v roce 1946 se vrátila do Francie. Ovšem v Paříži, v evropské kulturní metropoli kupodivu ona, talentovaná malířka a sochařka s četnými a vybranými kontakty v uměleckých kruzích (Gide, Maurois, Breton, Picasso, Dalí, Miró a další), dlouho nepobyla. Koupila si starý dům nad Grasse, do kterého se brzy přestěhovala. Proč právě sem? Z jakého důvodu? Aby mohla častěji navštěvovat svoji tchýni Marii v nedaleké vesnici Cabris, nebo aby si v přímořském klimatu léčila astma? Možná obojí, možná ani jedno. Ale co když chtěla být na blízku svému manželovi, o kterém se dozvěděla, že žije a kde se nachází? Stále přitažlivá, snědá, štíhlá a charismatická Jihoameričana, přezdívaná „Malá sopka“, se už nikdy neprovdala přesto, že výhodných nabídek k sňatku obdržela několik. Zemřela v roce 1979. Z Grasse bylo její tělo převezeno do Paříže. Je pohřbeno na známém pařížském hřbitově Pére-Lachaise.

Exupéryho nejbližším člověkem byla především jeho matka hraběnka Marie de Saint-Exupéry (roz.de Foscolombe). Ze zámku La Mole a později ze zámku dcery Gabrielly v Agay se uchýlila do zapadlé jihofrancouzské vesnice Cabris nedaleko města Grasse. Usadila se zde přesto, že nebyla zdejší a věděla, že místní nemají „přistěhovalce“ rádi. Zprvu ji přijímali s nedůvěrou, později si zvykli. Hraběnka de Exupéry žila v malém domku pod strání obyčejný, prostý život. Obklopila se zde vzpomínkami na své nejbližší. Existuje spolehlivé svědectví, že před nejdůvěrnějšími přáteli, kteří ji čas od času navštívili, plaše a jakoby mimochodem naznačila, že její drahý Antoine žije. Neřekla kde, ale dodala, že se všeho vzdal, změnil identitu a uchýlil se do ústraní. Marie zemřela v roce 1972 v požehnaném věku 97let.

Pokud připustíme, že se Exupéry v moři u ostrova Riou neutopil, dobře se ukryl a ani po válce nevyšel z anonymity, čím se v klášteře nebo jinde zabýval? Chtěl pokračovat v úspěšné dráze spisovatele? A pod jakým jménem? V první řadě by zde asi dopsal rozpracovanou Citadelu (původně se měla jmenovat Berberský vládce). Dílo, které považoval za stěžejní. Říkal o ní: „Má báseň, moje posmrtné dílo, ta moje knížka, kterou jakživ nedokončím.“  Na Citadele pracoval od roku 1936  - v Paříži, u své sestry na zámku v jihofrancouzském Agay i v exilu v New Yorku. Po válce měl v úmyslu v práci na Citadele pokračovat. Domníval se, že ji nedokončí dříve než za deset let! V klášteře by měl k dopracování díla příznivé podmínky.

Všechny – až na jednu. Neměl přístup k rukopisu. 700 strojopisných stránek a mnohé rukopisné, často špatně čitelné poznámky a studie byly uloženy v kufru, který zůstal v USA. Po válce kufr se vzácným obsahem připadl Exupéryho přítelkyni Heleně Marii de Vogüe, která spolu s Exupéryho o dva roky starší sestrou Simonou torzo rukopisu uspořádala a připravila k vydání. První (z roku 1948) i další vydání obsahují nejen Exupérym dokončené kapitoly, ale i pasáže, které pouze načrtl nebo rozpracoval. Na takto vydané Citadele je znát, že spisovatel své životní dílo, na kterém mu neobyčejně záleželo, neredigoval. Exupéry měl ve zvyku své rukopisy „pročišťovat“. Tedy opravovat, škrtat, zkracovat, zpřehlednit, jedním slovem – podstatně zredukovat původní text. Proto jsou publikovaná a jím redigovaná díla co do rozsahu nevelká. Spisovatel k nedokončené Citadele neměl přístup a od Heleny ani od Simony si rukopis vyžádat nemohl, protože by se tím prozradil. Pokračoval v tvorbě nebo ne? Nevíme. Exupéry mohl po válce na dosavadní slibně se rozvíjející spisovatelkou kariéru rezignoval a věnovat se úplně jinému oboru. Ví se, že byl myslitelem, výtečným matematikem a vynálezcem (měl patentováno na 14 vynálezů, týkajících se radiogoniometrie a termodynamiky). V jednom odborném posudku se konstatuje: „Je pozoruhodné, že Saint-Exupéry mohl bez podpory jakékoliv laboratoře dojít k řešení a navrhnout realizaci v době, kdy významní technici a vědci nedošli dál než k přípravnému stádiu.“

Po válce mohl být nepohodlný

Odpovědi na otázky týkající se Exupéryho posledního letu a jeho zmizení je třeba hledat především na jihu Francie. Už proto, že hypotéza možného přežití, zmizení a poválečného života v ústraní pod změněnou totožností nebyla nikdy důkladně a systematicky prověřena. Názor, že záhada má zůstat neobjasněna, protože nejhorší, co se může legendě přihodit, je vzít jí její tajemství, neobstojí. Ale co když právě o tohle někomu šlo? O to, aby tajemství Exupéryho zmizení zůstalo neobjasněno? Možná o případné Saint – Exupéryho svědectví nebyl zájem. Kdyby byl policii nebo tajnými službami vypátrán, obviněn z kolaborace s vichistickým režimem (bál se, že bude fanatickými gaullisty obviněn z kolaborace a zastřelen) a postaven před soud, jistě by se dovedl obhájit. Jeho slovo, podpořené postavením šlechtice, katolíka, čestného muže, světoznámého spisovatele a nositele literární ceny Francouzské Akademie, důstojníka francouzské armády, aktivně bojujícího v řadách spojenců proti fašismu, vyznamenaného 3 válečnými kříži, by mělo neobyčejnou váhu. Pro mnohé by jeho svědectví mohlo znamenalo pád z piedestalu a konec slibně se rozvíjející poválečné kariéry. Jisté je jedno: Exupéry měl styky na nejvyšší úrovni a hodně toho věděl.

V ČR to bylo podobné

Pro názornost a lepší pochopení tehdejší situace můžeme zalistovat v našich dějinách. V ČSR byly těsně po válce (19. 6. 1945) prezidentem Benešem schváleny a  podepsány ústavní dekrety č. 16 a 17/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, o mimořádných lidových soudech a o Národním soudu. Nově vzniklé instituce se ještě před rokem 1948 opravdu činily. Nic neponechávaly náhodě. První na řadu přišli zrádci, kolaboranti a jejich pomahači a také mnozí představitelé protektorátní vlády a institucí. Mezi obviněnými bylo možné nalézt i ty, o jejichž spolupráci nebo kolaboraci s Němci bylo možné s úspěchem pochybovat. Někteří z odsouzených dokonce stanuli na popravišti pankrácké věznice (nejen zde, ale i jinde) dříve, než byli katu k vykonání práva předání skuteční brutální katani českého národa včetně nechvalně proslulého Obergruppenführerra K. H. Franka. Proč? Příliš mnoho věděli! Proto nebyl zájem na řádném a objektivním vyšetřování. Jejich následná obhajoba před soudem by pro mnohé „hrdiny“ znamenala katastrofu a definitivní konec jejich kariéry. Proto bylo třeba rychle zamést stopy. A rychlá poprava byla účelnějším trestem než arest. Z vězení musí být odsouzený jednou propuštěn, někdy předčasně, nebo může být omilostněn. To se oběšenému přihodit nemůže. Uvedu příklad. Jeden za všechny: V současnosti probíhá natáčení celovečerního filmu režiséra Petra Nikolajeva o Lidicích.

Věřím, že se tvůrcům povede. Kdo si však při promítání filmu v sále multikina uvědomí, že například jeden z přímých lidických vrahů, nacista Max Heinrich Rostock (nar. 29.9.1912 v Ludwigshafenu, zemřel 13. 9. 1986), v letech 1939 -1942 šéf SD v Kladně, v dubnu 1950 vydaný Francouzy do ČSR a zde v roce 1951 právem odsouzený k trestu smrti, dostane od prezidenta Zápotockého milost a za devět let bude dokonce z vězení propuštěn na svobodu! A to není jediný ani výjimečný případ neuvěřitelné benevolence státních orgánů ČSR k nacistickým zločincům, působících na území protektorátu Čechy a Morava. Na druhé straně také u nás, stejně jako ve Francii, se hned po válce bylo čeho bát. Nebezpečí nehrozilo jen od často zdivočelých příslušníků Rudých gard (RG). Jen v oblasti kultury byli za domnělou kolaboraci či nikdy neprokázanou spolupráci s okupační mocností souzeni, odsouzeni nebo alespoň šikanováni herci Vlasta Burian a Čeněk Šlégl, filmový podnikatel Miloš Havel, režiséři Václav Bínovec a Jan Sviták, herečky Lída Baarová, Adina Mandlová, Zora Babková -Janů a další. Nepodložená a neprokázaná obvinění však často znamenala konec jejich slibné umělecké kariéry.

Epilog

Obloukem – přes záhadu Exupéryho zmizení, přes jeho obavy z poválečných poměrů ve Francií i přes jeho nejistotu, jak bude přijat a jak s ním bude po válce zacházeno (mnozí na vlastní kůži poznali, jak tenká může být hranice mezi do nebe vynášeným hrdinou a podlým zrádcem), a přes malou exkurzi do našich poválečných poměrů – se vracíme na začátek tohoto příspěvku. K Jiřímu Kajínkovi a k jeho snaze o obnovení procesu, který by byl veden spravedlivě a s tolikrát proklamovaným stylem „padni komu padni“. V neposlední řadě tím přitakáváme úsilí mnoha odvážných a schopných jednotlivců i institucí  a fandíme jejich snaze o objasnění pozadí záhad, nad kterými dosud visí velký otazník.

Konec

* * * 

Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality.