Pavel Pávek: Praha ve společné péči obyvatel
28.08.2010
Znáte to asi také. Člověk se časně ráno probudí, nemusí na sebe ani vyplazovat jazyk do zrcadla a je mu již předem jasné, že celý den nebude stát za nic. Metabolizmus sice, zdá se, funguje normálně, tlak nepáchá žádné zločiny, tělesná teplota vypadá v normálu a žlučník pracuje ke spokojenosti zbytku těla. Leč celkově je nějaký vzdálený své vlastní pokožce. Nálada podivná a postižený se ani nerozeřve při zběžném prolistování denního tisku. Pouhý pohled na bílou košili či dokonce slušivé sáčko vyvolá dávivé pocity a představa byť povrchního kontaktu s civilizací je srovnatelná s bitvou u Sudoměře, kde stojíte v matném brnění s černým křížem na hrudi. Bloumáte bezcílně příbytkem a pracně vymýšlíte rozumné zdůvodnění skrytému odporu k sebemenší činnosti. Fyzické, duševní…
Kolem jedenácté hodiny se ozve odporně a vlezle pronikavý zvuk domovního zvonku, zvažujete, zda je nutné zjišťovat, kdo je tak smělý, či rovnou poštvat psa. Zbytky slušného vychování ale na malou chviličku zvítězí a vidíte před brankou postávající pošťačku. Ne, že by člověk očekával cokoli sebeméně příjemného. Předvolání k soudu, růžové psaníčko z berňáku, nebo nedoplatek zdravotní pojišťovny se zdají tou příjemnější verzí. Dostanete ale plochý balíček v šedém, nevýrazném papíře, adresa je vyvedena známým rukopisem. Netušíte, víte, že pod několika vrstvami papíru je ukrytá pečlivě zabalená knížka.
Neposkvrněná rukou nedočkavého čtenáře, vonící ještě tiskárnou, nabízející nekonečnou řadu těch nejkrásnějších vzpomínek i zážitků.
Jako žádný z mnoha vydaných titulů literáta, fotografa a člověka s osobitě laskavým pohledem na svět nezklamala. Nezbylo, než zapomenout na celodopolední skepsi a vrhnout se na nový přírůstek do knihovny, titul Praha ve společné péči obyvatel. Mnoho fotografií a méně slov. Některá ještě od Mistra Bohumila Hrabala, další od Františka Dostála. Slova vzácně doplňují obrazy v knize, fotografie, které obvykle jakékoli řeči nemohou zdokonalit ani pokazit. Fotografie Franty Dostála nahradí všechna slova, mají – pro člověka s darem vnímání – svůj vlastní a poetický jazyk.
Pokouším se také fotografovat a, ač nejsem závistivý, panu Dostálovi závidím. Jeho schopnost pozorovat, reagovat a zachytit. Kdysi, před roky jsme spolu kráčeli Žižkovem. Vyprávěl, vzpomínal na místa, která zná snad jen on. Okolo nás se prořítil mistr, ověšený technikou za desítky tisíc korun, a uštvaně se pachtil někam do neznáma, někam na lov neotřelých a originálních námětů. Pan Dostál, jen tak mezi řečí, vylovil z tašky přes rameno starý kinofilmový Pentax, přiložil ho k oku, cvakla spoušť a vznikla fotografie. Viděl, vnímal…
Praha ve společné péči obyvatel vychází s textem Bohumila Hrabala poprvé. Když vznikalo, ještě za vlády té jediné správné strany, první vydání slova slavného spisovatele ji provázet nesměla.
„Jo, fotka se musí vychodit…“ říkává fotograf občas.
Tak, pane Dostále, ať vám to ještě strašně dlouho chodí.
***
Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek
