Barbara Semenov: Praha a umění
29.08.2010
Praha – nejkrásnější z měst nejen pro Pražany, ale pro mnohé světoběžníky, se od nepaměti pyšnila sbírkou krásných soch. Jako živé. Tepající velkoměsto jde ovšem s dobou, nemůže zůstat zakleto v dávné minulosti, kdy umění vyznávalo jiná estetická měřítka a ideály. V relaci k současnému vývoji umění jsem možná staromódní, nemohu však zavírat oči před novými trendy a inspiracemi, které stojí za tvůrčí silou soudobých umělců jak českých tak světových.
Myslím, že jsem přišla na to, proč je dnešní umění tolik odlišné od umění minulých generací.
Dnešní umění si jako nejvyšší metu vytyčuje – konflikt. Čím větší konflikt, tím větší umění. Svět, alespoň ten náš civilizováný, se podstatně změnil. Život je lepší, snadnější, nová generace si nemůže stěžovat – nepociťuje hlad, bídu, strach z válek, diktatur, nesvobody. Neutíká se již k umění stejným způsobem jako ty předešlé. My a naši předci jsme se v nešťastných dobách upínali k umění jako k něčemu krásnému, nadpozemskému, oproštěnému od utrpení. Nastupující umělci zrají v relativně ideálním životním prostředí a múzou se jim tedy stává opak šťastného ideálu. A tím je právě konflikt, krize, kontroverze, někdy dokonce až zvrácená. Tento trend je celosvětový, psala jsem o podivném umělci Damien Hirstovi, kterého objevil a proslavil britský reklamní magnát a sběratel, bývalý poradce Margaret Thatcherové, Charles Saatchi. Vývoj australského moderního sochařství jsem měla z první ruky, když dcera vystudovala sochařinu na melbournské univerzitě. Nebyla jsem proto překvapena, když jsem zjistila, že podobným směrem se ubírá i současné umění v Čechách.
Praha se dnes může pochlubit slušnou řádkou kontroverzních moderních umělců – jmenujme například Davida Černého, Romana Týce, Jiřího Davida, Aleše Veselého, Olbrama Zoubka, Kurta Gebauera. Je tak potěšitelné, že Praha má i svou první prestižní sběratelskou galerii Dvorak Sec Gallery www.dvoraksec.com, kterou otevřela spolu se sběratelem Petrem Šecem Olga Dvořáková, úspěšná zakladatelka a kurátorka projektu Sculpture Grande Prague, open air festivalu soch v historickém centru Prahy.
V Praze zcela ojedinělá galerie se nachází v Dlouhé ulici číslo 5 na Starém Městě a soustředí svoji pozornost výhradně na významná díla současného umění a na velmi mladou nastupující generaci umělců z USA, Británie, Německa a České republiky. Slouží všem obdivovatelům moderních uměleckých trendů, zkoumá hranice médií, reprezentace a interpretace v současném umění tvorby a zároveň působí jako poradenská společnost. Dvorak Sec Gallery má již slušnou řádku svých důležitých sběratelů, kteří rozvíjejí vlastní, jedinečné a odlišné sbírky, kde hraje klíčovou roli, tak jako v ostatním světě, především investice a budoucí zhodnocení současných moderních děl.
Olga Dvořáková a kurátorka galerie Zora Carier aplikují své zkušenosti také z výstav galerií, které organizují ve Spojených státech i z exhibic a prezentací vlastní galerie na četných mezinárodních uměleckých festivalech. O vyhledávanou kontroverzi není nouze. Od 24. června do 2. září probíhá v galerii Dvorak Sec Contemporary výstava „Trouble with love“, zahrnující malbu, sochy, instalace, fotografie, kresby a nová média od současných předních umělců. Různorodost a rozporuplnost celé výstavy i paradoxní vyznění tématu výstavy posunuje hranice a mění dosud veškeré zavedené normy. Je na divákovi, zda vysloví svůj souhlas a na sběrateli, zda učiní tu správnou investici.
Galerie Dvorak Sec je sympatická i tím, že zaštítila české moderní sochaře v protestu proti dost nepochopitelné iniciativě spojené s již osudově problematickým pražským stěžejním místem, kde stál v padesátých letech Stalinův monstrózní pomník, nyní nahrazený metronomem. Fanoušci Michaela Jacksona zde chtějí v srpnu vztyčit dvoumetrový sloup s bustou Michaela Jacksona, fenomenálního zpěváka, který právě na Letné zahájil před čtrnácti lety své poslední světové turné. Finanční prostředky na stavbu má přinést veřejná sbírka.
Jako protiváhu k zamýšlené soše nabídla Galerie Dvorak Sec Contemporary pohotově pražskému magistrátu bezplatné umístění čtyř děl respektovaných českých umělců. Ty by měly být jen začátkem. “Máme připraven seznam dalších padesáti soch od českých umělců nejmladší generace i zasloužilých hvězd, kde je společným jmenovatelem vysoká kvalita,” říká Olga Dvořáková, podle které by na Letné mohl vzniknout celý park soch. “Česká moderní historie má významnější momenty, na které by mohla socha upomínat, než koncert popové hvězdy,” domnívá se dále galeristka a uvádí například masové demonstrace v listopadu 1989 nebo mše papeže Jana Pavla II. při jeho první návštěvě ČR
S tím nelze než souhlasit. Osobně mne zaujala zbrusu nová instalace stojící v této chvíli v srdci města na náměstí Franze Kafky, mezi Staroměstským náměstím a Kaprovou ulicí. Moderní sochu vytvořil Jiří David, který patří k našim předním umělcům a který u nás i v zahraničí vzbudil velký ohlas díly jako Srdce nad Pražským hradem či Záře nad Rudolfinem. Socha se nazývá „Klíčová“, je vysoká sedm metrů, váží přes 1 tunu, její podstavec pak 8 tun a je na ní použito 85 741 klíčů, které pochází z veřejné sbírky uspořádané u příležitosti dvacátého výročí 17. listopadu 1989. Klíčová socha má podobu slova „Revoluce“, jehož písmena jsou tvořena těmito fonty: Počáteční velké R: z novin – dobové Rudé právo, velké E – z tehdejšího toaletního papíru, malé v – z vaty, velké O – z obalu žvýkačky Pedro, velké L – z reklamy pana Vajíčka, velké U – z tuzexového poukazu (bonu), velké C – z loga cestovní kanceláře, velké E – z komunistické legitimace. Tato podoba představuje osobní polemiku Jiřího Davida s politickým a společenským vývojem v České republice za uplynulých dvacet let od sametové revoluce.
S takovou moderní sochou by neměl mít dnes problém ani sebevětší odpůrce současné moderny. S časem nabude jistě i své historické umělecké hodnoty. Ale socha Michaela Jacksona a Pražané? To už bych tam radši dala sochu Karla Hašlera nebo Karla Gotta.
***
Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com




















Podnětný článek paní Barbary. Jen na půl úst podotýkám: Konflikt (svár) mezi dvěma krajními póly, nepřesně vnímanými jako “dobro a zlo” či “krása a ošklivost” atd, je hnací energií lidstva. Přičemž žádný z těchto krajních pólů nemůže samostatně existovat. Současný trend “kultu ošklivosti” v umělecké tvorbě všech vyjadřovacích médií, je pouze periodicky se opakující etapa dějin umění. Je pouze na autorech a jejich publiku, co a jak chtějí vnímat a vyjadřovat svojí prací; čemu přitakat, co odmítat. Život není přec jednopólový. Jak říkali naša stařenka: “Všecko špatné je pro něco dobré”. Její hlas však do uměleckého centra Českopražské minirepubliky zcela jistě nedolehne. Avšak “kult ošklivosti” vyvolává zrcadlením touhu po harmonii, touhu po pojmenování pozitivních stránek života. V tom je “ošklivost” přínosem. Nutná rovnováha je hledána a zvažována. Vše v neustálém pohybu. // Dosti mudrování. Zdravím a přeji všem, co hledají a nacházejí. BK