CzechFolks.com PLUS

(Příběh bratří Mašínů a Milana Paumera)

Skupině bratří Mašínů se dostalo vysokých poct od skoro všech představitelů státní moci České republiky snad i proto, že se tvoří legenda třetího odboje, která vyžaduje oběti na životech. S výjimkou vyznamenání, které může udělit pouze prezident republiky. Neudělil je prezident Václav Havel a zatím ani prezident Václav Klaus (za zmínku stojí i to, že román Oty Rambouska “Jenom ne strach”, napsaný po Rambouskově setkání s bratry Mašíny v New Yorku 1984, byl odmítnut nejvýznamnějším exilovým nakladatelstvím 68 Publishers v Torontu). Ta skutečnost je pro mne jedním z nejvýraznějších náznaků, že Česká republika se dostává z fáze kovbojského kapitalizmu, tak zdatně pěstovaného komunisty (i jinými) a prodejného systému vládnutí, do oblasti, kde se alespoň někteří občané na chvíli zastaví a hledají prameny, které napájely vznešenější  období našich dějin. Je, myslím, důvodem k radosti, že mezi těmi občany jsou oba nejvyšší představitelé státu.

Fakta příběhu skupiny bratří Mašínů jsou obecně známa: bratři Mašínovi, kteří jako mladí chlapci byli v roce 1945 prezidentem Benešem vyznamenáni za pomoc svému otci v protifašistickém odboji, se stejně – jako jejich komplic Milan Paumer – chtěli dostat do vznikající zvláštní jednotky Československé armády, ale protože ani jeden z nich neprošel přijímacími testy, rozhodli se (aby mohli bojovat proti komunizmu) získat zbraně, prostřílet se na západ a vstoupit do amerických jednotek Rangers.

(Vladimír Kapal, Jak jsem poznal Milana Paumera já). A prostříleli. (Epizoda na území NDR – tedy už po útěku z Československa - je sympatická svou jánošíkovskou atmosférou: bylo proti nim zmobilizováno 20 000 příslušníků Volkspolizei a amády). Zanechali za sebou šest mrtvých. Do americké armády byli přijati a zúčastnili se války na Koreji. Část národa je považuje za národní hrdiny a druhá část (možná větší) za vrahy. Já bych je rád viděl jako hrdiny: jako oni, jsem považoval (a považuji) komunistický režim v Československu – zvlášť jeho prvních pět let – za zrůdnost; a jako oni jsem z komunistického Československa uprchl. Ale zabití Oldřicha Kašíka, Jaroslava Honzátka a Josefa Rošického je pro mne dost těžké nevidět jako vraždy -snad i proto, že jsem nikdy nevěřil v onu pohodlnou poučku, že účel světí prostředky.

Slyšel jsem jejich příběh srovnávat s případem parašutistů Kubiše a Gabčíka, kteří v květnu 1942 provedli atentát na Reinharda Heydricha. Jediná podobnost, kterou mezi oběma příběhy vidím, spočívá v tom, že obě skupiny zabily. Rozdíl je ovšem v důvodech zabíjení a v jejich obětech: zatímco Mašínové a Paumer přivodili smrt jednotlivců, kteří se provinili pouze tím, že se jim dostali do cesty a ještě častěji si je Mašínova skupina vyhlédla, aby se zmocnila zbraní nebo peněz, Kubiš a Gabčík sprovodili ze světa jednoho z nejzběsilejších a nejmocnějších představitelů nacistického režimu. Argument, že Mašínové a Paumer zbavili svět několika komunistů, je pochybné ceny. I kdyby všechny jejich oběti byly členy komunistické strany, nedělalo by to z nich nutně komunisty a ještě méně zločince hodné smrti. Nebyl členem komunistické strany i nedávný předseda české úřednické vlády? Prchaly nás statisíce, většinou bez zbraní. My utíkali z bojiště (stejně jako Mašínové a Paumer, kteří ovšem opouštěli pouze bojiště v Československu), oni se dali vysadit na bojišti (v Českoslovenku) skoro s jistotou, že i kdyby se jim podařilo Heydricha zabít, riskovali skoro určitou smrt. Přes obrovské oběti, které náš národ po zabití Heydricha byl odsouzen přinést, jeho smrt zasadila Hitlerově třetí říši nezhojitelnou ránu: i jeden z nejpřednějších nadlidí byl smrtelný, ani nejmocnější policejní aparát ho nemohl uchránit před hněvem ponížených. A smrt obětí bratří Mašínů a Milana Paumera?

A jestliže se argumentuje, že v době,.kdy Mašínové a Paumer prchali z Československa, země potřebovala povzbuzení a oni tím, že se prostříleli na západ, dokázali, že komunistům je možno vzdorovat, nebyl daleko kladnějším a výmluvnějším příkladem “vlak svobody”, který na pražském Wilsonově nádraží se zbraní v ruce (čtyři vůdci operace – Václav Trobl. jeho žena Vlasta, jejich syn a Karel Ruml – byli ozbrojeni – samo o sobě trestné popravou) komunistům “uloupili”, přejeli hranice a skončili ve Wildenau v západním Německu? Psaly o tom noviny po celém světě. The Toronto Telegram to nazval “jedním z nejvelkolepějších útěků z tyranie v moderní historii”. A ani jeden nevinný mrtvý.

Argumetuje se také tím, že zabití šesti osob při útěku je ospravedlnitelné Ženevským protokolem, i když někteří zastánci tohoto argumentu si nejsou docela jistí, zda by prošel i případ probodnutého pokladníka a podříznutého příslušníka SNB. Nevím. A konečně mně (víc než půl století později) ani nejde o to, zda technicky Mašínové spáchali šest vražd (vlastně mne zajímají jen ty tři v Československu). Spíš se snažím pochopit, co považujeme za hrdinství hodné úcty národa. Mašínové a Paumer nepostrádají odvahu, základní a nezbytnou přísadu hrdinství. Ale odvaha sama o sobě je morálně neutrální. Zdobí zločince stejně jako světce. Svoji odvahu vyplýtvali na akci (útěk za hranice), kterou statisíce jiných (a toto není nejpoctivější argument) úspěšně ukončily bez zbraní. Když se ho Vladimír Kapal zeptal, proč se nepokusili spáchat atentát na některého představitele komunistické moci, Paumer odpověděl, že o tom ani neuvažovali. Neuskutečněná třetí světová válka nebyla vybojována noži, revolvery, tanky a letadly. Sovětský systém se zhroutil vlastní neschopností přežít, třebaže byl ochoten – jako Mašínové a Paumer (ospravedlňuje je, že byli na naší straně argumentu?) – zabíjet své odpůrce. Byl poražen pravdou, oběťmi milionů svých otroků, svědectvím svých Solženicynů a Pasternaků. K pádu režimu u nás přispěli (vedle lidí jako Milada Horáková a generál Píka a statisíců vězněných) spisovatelé z rodu Zahradníčků, Škvoreckých (a co říct  o nakladatelství 68 Publishers, které v Torontu vydupali ze země Zdena a Josef Škvorečtí?) a Havlů a snad nad jiné muži tvrdošíjného vzdoru jako byli Václav Černý a Jan Zábrana, kteří odmítli opustit svoji fyzickou i duchovní výspu a neuhnuli ani o píď v nerovném zápasu s neurvalou totalitní mocí.

Tohle všechno jistě musí běžet hlavou nejvyššímu legitimnímu představiteli státu při rozhodování o udělení nejvýznamnější ceny, kterou stát může nabídnout. Myslím si, že v případě tak těhotném otázkou národního svědomí, jakým je příběh bratří Mašínů a Milana Paumera, jeho zamýšlení musí jít za sféru politiky i oblast národního vědomí, do ponorných štol problému nejbytostnějšího, systoly života a diastoly smrti, k dřeni člověčenství. Kdy máme právo vzít život, kdy máme právo zabít, a zabít tak brutálně? Biblické přikázání odpovídá imperativním zákazem: Nezabiješ! Ježíš dal svůj život za druhé. Člověk se během své celkem nedlouhé historie na zemi naučil obcházet božské i vlastní zákony a spojovat neslučitelné (kardinálové dvou válčících národů, každý žehnající zbraním svého národa) a postuloval, že ano, jsou okolnosti, za kterých máme právo zabít: ve válce, v sebeobraně, při obraně svých rodin a domovů… Ale nemyslím, že někdy šel tak daleko, aby vavřínem ověnčil někoho za to, že se vydal na cestu k uskutečnění svého osobního snu, porážce komunizmu (i když třeba sdíleného miliony), rozhodnut zabít každého, kdo by se mu postavil do cesty. (Kapal ve své vzpomínce zaznamenává rozhovor mezi sebou a Paumerem, který hlídal venku před strážnicí, když Mašínové vtrhli dovnitř pro samopaly a munici. “Nesměli existovat svědkové… Ptal jsem se (Paumera), co by dělal, kdyby k němu přišlo malé děcko a začalo by si ho prohlížet, jak děti u neznámých lidí dělají.” “To by mělo smůlu,” zněla lakonická odpověď. “Mám tomu rozumět tak, že byste třeba šestileté dítě zabil?” zněla má další otázka. “Mělo by prostě smůlu,” opakoval svou první odpověď.)”

Národ, ke kterému patříme, víc než kterýkoliv jiný, hledal svoji velikost v oblasti mravních hodnot – jeho válečníci, Žižka a legionáři, bojovali za víru nebo právo na vlastní stát Takto nás viděl americký historik, S. Harrison Thomson, který o nás v článku, uveřejněném v University of Toronto Quarterly  v červenci 1949, Thomas Garrigue Masaryk, Philosopher in action, napsal: “Češi a Slováci mají duchovní tradici jedinečnou mezi evropskými národy, slovanskými i neslovanskými. Zatímco hrdiny většiny evropských národů jsou jejich velcí dobyvatelé – Charlemagne, Napoleon, Bedřich Barbarosa, Bedřich Veliký, Gustav Adolphus, Petr Veliký – hrdiny Čechů a Slováků jsou muži citlivého srdce a ducha. Největším je Jan Hus, náboženský reformátor, milovník pravdy, nebo Chelčický, mystik a pacifista, nebo Kollár, který chtěl slovenský národ vést k slávě po stezce duchovní vznešenosti, nebo Palacký, historik, který život strávil tím, že svůj národ přesvědčoval, že byl veliký, když byl národem křesťanským, nebo Havlíček, vášnivý a statečný novinář, který svůj lid učil věřit, že velikost se mu vrátí jen tehdy, když si ji mravně zaslouží. Tato tradice byla Masarykovou inspirací…”

Snažil jsem se mezi hrdiny S.Harrisona Thomsona nalézt alespoň jednoho, který by, po mém soudu, Mašíny a Milana Paumera ověnčil vavřínem. Nenašel…

* * *

Josef Čermák: The presidential face-off with the fifth commandment

(The Mašin an Paumer story)

The Mašín brothers group received high honors from almost all representatives of the state power of the Czech Republic, one reason possibly being the development of a legend of ‘the third resistance’, which demands sacrifice of lives. With the exception of the honor, which can be granted only by the president of the republic. President Havel had not bestowed on them such honor; and - so far – neither did Václav Klaus (in this connection it is worth noting that the novel, “Just No Fear”, written by Ota Rambousek after he met the Mašín brothers in New York in 1984, was rejected by the most important expatriate publishing house 68 Publishers in Toronto). That fact is for me one of the most telling indications that the Czech republic is moving out of he cowboy capitalism so enthusiastically practiced by Communists (and others) and corrupt mode of governing to a plateau, where at least some citizens do occasionally stop to look for springs, which nourished the nobler periods of our history. I believe that the presence among them of both highest representatives of the state is a reason for rejoicing.

The facts of the Mašín story are well known: The Mašín brothers, who as young boys were in 1945 decorated by president Beneš for assisting their father in the anti-fascist struggle, were trying- just as their accomplice, Milan Paumer – to join a special unit of the Czechoslovak army, which was just being developed, but because none of them made it, they decided (in order to be able to fight Communism), to get weapons, shoot their way to the West through the border, and join the Rangers in the American army (Vladimír Kapal, How I knew Milan Paumer). And they did shoot themselves through the border. (The episode in the NDR – after the escape from Czechoslovakia – is attractive because of its Janošík atmosphere: NDR assembled 20,000 members of the Volkspolizei and the army). They left behind six dead. They joined the American army and fought in Korea. One part of the Czech public sees them as heroes, the other (possibly the bigger part) as murderers. I’d love to see them as heroes: I saw (and still do] the Communist regime in Czechoslovakia – especially in it first five years – as something monstrous; I, too, escaped from the Communist Czechoslovakia. Unfortunately, it is very difficult for me not to see the killing of Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko and Josef Rošický as anything but murder – possibly also because I never believed that comforting precept that the cause sanctifies the means.

I heard people compare their story to the engagement of the parachutists Kubiš and Gabčík, who in May of 1942 assassinated Rainhard Heydrich. The only similarity between the two episodes I can detect, is that both groups killed. The difference, of course, lies in the reason for the killing, and their victims: while the Mašín group

took life of people whose only offence was that they put themselves in their way and-even more often- were sought out by the Mašíns who were after their weapons and money, Kubiš and Gabčík removed from the earth one of the most frenzied and most powerful of the Nazi leaders. The argument that the Mašín brothers and Paumer relieved the world of a couple of Communists is of doubtful value. Even if all their victims were members of the Communist party, it doesn’t necessarily follow, that they were Communists and still less, criminals deserving of death. Wasn’t the prime minister of the recent caretaker cabinet previously a member of the Communist party? Hundreds of thousands of us crossed the border without weapons. We were running away from the battlefield {as were the Mašíns and Paumer, who, of course were abandoning only the battlefield in Czechoslovakia), while Kubiš and Gabčík deplaned into the battlefield in Czechoslovakia, knowing that even if they succeeded in assassinating Heydrich, they had only a slim chance to escape with their lives. In spite of the tremendous costs the nation paid for Heydrich’s death, his death inflicted on Hitler’s third Reich an un-healable wound: even one of its leading superman was mortal, even the most powerful police apparatus could not protect him against the just anger of the humble. And the death of the victims of the Mašín brothers and Milan Paumer?

Should it be argued that at the time when the Mašíns and Paumer were fleeing Czechoslovakia, the country needed a shot of encouragement and they, by shooting through the border to the West, have proved that it was possible to defy the Communists, one might offer one more positive and eloquent example of opposition to the Communist regime: ‘the freedom train’, seized at the Prague Wilson station by a group of anti-Communists (the four leaders, Vaclav Trobl, his wife Vlasta, son and Karel Ruml were armed – a crime punishable by death), who crashed the border barrier and ended in Wildenau in West Germany. The incident was covered by the media all over the world. The Toronto Telegram described it as one of the most spectacular escapes from tyranny in modern history. And no one died…

It is also argued that the killing of six people would be justifiable under the Geneva Convention, even though some of the proponents o this idea are not quite sure that the Convention would exculpate the slaying of an accountant or the killing of an unarmed policeman (they cut his throat). I don’t know. And - as all this happened more than half a century ago – I am not so much concerned about whether the Mašíns technically committed six murders (or rather just the three in Czechoslovakia). Rather I am trying to understand what in our collective view amounts to heroism worthy of the nation’s respect. The Mašín brothers and Paumer clearly do not lack courage, the basic and necessary ingredient of heroism. But courage by itself is morally neutral. It decorates equally the criminal and the saint. They wasted their courage on an act (escape to the West), which hundreds of thousands of others (and I realize that this not an entirely honest argument) completed without any weapons whatsoever. When Vladimir Kapal asked him why they did not attempt to assassinate a Communist leader, Paumer replied, that they did not think about it. The third world war, which wasn’t; was not fought with knives, guns, tanks, and planes. The Soviet system crumbled because it was incapable to survive, even though – like the Mašíns and Paumer (does the fact that they were on our side of the barricade, justify their actions?) it was more than eager to kill its enemies. It was defeated by the truth, by the sacrifice of its millions of slaves, by the testimony of its Solženicyns and Pasternaks. Among those who contributed to the demise of the regime in Czechoslovakia (beside people such as Milada Horáková and gen. Heliodor Píka and hundreds of thousands of imprisoned) were writers such as Zahradníček, Škvorecký (and what can one say about the 68 Publishers, which Zdena and Josef Škvorecký incredibly created from nothing in Toronto?) and Havel, and perhaps most of all men of stubborn defiance such as Václav Černý and Jan Zábrana, who refused to abandon their physical and spiritual outpost and did not bend aside even an inch in their unequal fight with the brutal totalitarian power.

All this must run through the head of the highest legitimate representative of the state, when deciding who is worthy of he most prestigious award, the state can bestow. I think that in a case as pregnant with the issue of national conscience as is the case of the Mašín brothers and Milan Paumer, he must go beyond the sphere of politics and even the territory of national consciousness, he must descend into the submersible galleries of the most essential problem, the systole of life and the diastole of death, the very marrow of humanity: When do we have the right to take another man’s life, when do we have the right to kill, and kill so brutally? The biblical commandment answers with an imperative prohibition: You shall not kill! Jesus gave his life for others. During his not particularly long history on this earth, man learned to circumvent both God’s and his own laws and join that which cannot be joined (a cardinal in one country blessing – in a war with a neighbor – the armies of his country, while a cardinal in the neighboring country blesses its armies) and postulated that - yes, there are circumstances which permit us to kill: the war, self-defense, defense of one’s family and home…I don’t believe that there ever was a case that the laurel was given to someone for trying to realize his dream, defeat of Communism (although that dream may be shared by millions), and in the process determined to kill anyone who might happen to stand in his way. (Kapal, in his article, reports the exchange he had with Paumer, who stood guard outside the police station, while the Mašín brothers barged into the police station to get the guns and ammunition . “Under no circumstances would they tolerate witnesses… I asked him (Paumer) what he would do, if a small child came to him and started to examine him, as children often do with people they don’t know.” “It would have bad luck” “came back the laconic answer.” “I asked: Should I understand that you would kill a six year old child?” “It would simply have bad luck.” “(Paumer) repeated his first answer.)”

The nation we belong to more than any other, sought its greatness in a realm of moral values – even its great soldiers, Žižka and the legionaries, fought for religious faith or for the right to have their own state. This is how an American historian, S. Harrison Thomson, saw us in his article, “Thomas Garrigue Masaryk, Philosopher in action”, published in the University of Toronto Quarterly in July 1949: “The Czech and Slovak peoples have a spiritual tradition which may be regarded as unique among the peoples of Europe, whether Slavic or non-Slavic. Whereas the heroes of most of the peoples of Europe are their great conquerors – Charlemagne, Napoleon, Frederick Barbarossa, Frederick the Great, Gustavus Adolphus, Peter the Great – the heroes of the Czechs and Slovaks are men of sensitive heart and mind. Their greatest is John Hus, a religious reformer, a lover of the truth, or Chelčický, a mystic and a pacifist, or Kollar, a poet who would fain have led the Slovak people to glory by the path of spiritual grandeur, or Palacký, the historian whose whole life was devoted to showing the Czech people that they had been great when they had been Christian, or Havlíček, a fervid and courageous journalist who taught his people to believe that they would regain their pristine greatness if they morally deserved it. This tradition was Masaryk’s inspiration…“

I tried to find among S. Harrison Thomson’s heroes at least one who would, in my judgment, bestow on the Mašín brothers and Milan Paumer the country’s highest honor. I failed.

* * *

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality.