CzechFolks.com PLUS

Malé vyznání u příležitosti zahájení nového školního roku 2010/2011

Zahálka je polštář Satanův.
Koho Satan nezaměstnaného najde,
toho sám zaměstná
nejprve myšlenkami špatnými,  
potom i skutky zlými. 

J. A. Komenský

V sobotu jsem pozval svého čtyřletého vnuka na zmrzlinu a věneček do příjemné všetatské cukrárny. Obojí můj vnuk tuze rád. A já mám zase tuze rád svého vnuka. Cestou z Ovčár do Všetat jsme minuli dvě základní školy, do kterých jsem kdysi chodil. Rychle to  uteklo. Kolik je to vlastně let?

Samovi jsem se pochlubil, že jsem měl na kantory štěstí. Díky jim jsem se mnohému naučil, mohl si je brát  za vzor a mít  je rád. Sama jsem se zeptal, zda i on má své paní učitelky v   mateřské škole rád? Přisvědčil. „Jsou moc hodné a je s nimi sranda,“ vysvětlil. „To je dobře,“ odpověděl jsem. A pak už jsme šli na slíbenou zmrzlinu se zákuskem.  

Základní

Na kantory (pod tímto oslovením pochopitelně myslím i paní učitelky) jsem měl štěstí. Až do páté třídy základní devítileté školy jsem docházel do sousedních Nedomic.   

Pamatuji se na paní učitelku Bílou a s láskou vzpomínám na jejího manžela, řídícího učitele pana Bílého. Byl to zlatý člověk. A moc hodný. Věnoval se nám i po škole. Až tak, že zapomněl na varování svého těla i svých přátel. Když ho z jeho služebního bytu sanitkou narychlo dopravili do brandýské nemocnice, bylo už pozdě. Diagnóza? Akutní zánět slepého střeva. Nikdy jsem nepochopil, jak mohl díky tak banálnímu zánětu, o kterém se říkalo, že ho operují na vrátnici každé lepší nemocnice, umřít. Jak nám to mohl udělat?

Na uvolněné místo přišla nová paní učitelka, čerstvá absolventka Pedagogické fakulty UK. Její jméno si dobře pamatuji, ale raději ho zde neuvedu. Pouze prozradím, že nám jejím příchodem nastal rázný přechod z ráje do pekla. Nevěděla si rady ani sama se sebou, natož pak s námi. Naštěstí svůj první a možná i poslední pokus o vstup do ctihodného kantorského povolání brzy vzdala. Nám se ulevilo a jí určitě také. Protože základní devítiletá škola byla v Nedomicích jen do páté třídy, musel jsem zbývající čtyři roky povinné školní docházky dojíždět za vzděláním do Všetat. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Škola jako škola. A navíc jsem zde mohl najít nové kamarády. Zato rodičům to zpočátku vadilo. Všetatská škola, dodnes nevím z jakého důvodu, měla špatnou pověst. Dokonce velmi špatnou. Prý se zde žákům nevěnují, nic pořádného je nenaučí a vůbec.

A dostat se odtud na střední školu je nepravděpodobné a na gymnázium zhola nemožné. Špatná pověst je špatná pověst. Šíří se rychleji a intenzivněji než pověst dobrá. Pověstem o špatné všetatské škole mnozí rodičové podlehli. Jejich bezmocná dítka, kterým bylo většinou jedno, do které školy chodí a co je tam naučí nebo nenaučí, pak musela dojíždět ne pět kilometrů, ale dvanáct kilometrů do Brandýsa nebo dokonce šestnáct kilometrů do Mělníka. A to k tomu nepočítám pořádný kus cesty z nádraží do školy a zpět. Pěšky, samozřejmě. Moji rodiče byli v tomto ohledu tolerantnější a všetatské škole dali – i když podmíněně – šanci. Nevím, zda svého rozhodnutí někdy litovali? Já nikdy. Dějepisář pan učitel doktor Miroslav Slach, jinak též moudrý zástupce paní ředitelky Červinkové a známý spisovatel, noblesní češtinář Václav Stránský, brilantní chemik František Pokorný, skvělý a anglickým humorem nadaný matematik a geometr Václav Budkovský, přísná, ale chápající třídní učitelka paní Marta Černá. Skvělí učitelé ve skvělé škole. Co jsem si mohl přát více?  

To, co jsem se zde naučil a co mi bylo dáno odnést si do života, později nepřekonala ani konzervatoř, ba ani universita. Ostatně i Jan Palach do všetatské školy pět let přede mnou docházel (1954 -1963) a pokud je mi známo, ani on si nestěžoval. Protože Všetaty získaly statut střediskové obce, s mnohými kantory jsem se neformálně setkával i dlouho po devítiletce. A vždy jsem dbal na to, abych je pozdravil pěkně nahlas a pokud možno co nejuctivěji. Jiné poděkování za jejich vklad jsem jim totiž dát nemohl nebo neuměl. Oni se zase na oplátku živě zajímali, jak mi to jde jinde, čeho jsem dosáhl a pokud vím, měli z mých úspěchů radost. Možná by je potěšilo, jak na ně dosud s láskou vzpomínám. Většina z nich si však už má slova přečíst nemůže.

Střední

V deváté třídě, kterou jsem nakonec v roce 1968 zdárně absolvoval, jsem byl bezradný. Netušil jsem, co bude dál? Do poslední chvíle jsem nevěděl, čím chci být a ani mne to, na rozdíl mých rodičů, z míry nevyvádělo. Chtěl jsem se vyučit jemným mechanikem, jako můj příbuzný Bohouš Pechar, ale neměl jsem k tomu předpoklady. Koketoval jsem s tím, že ze mne bude traktorista-opravář, možná proto, abych alespoň v tomto směru nakročil ve šlépějích mužských potomků naší rodiny. Nakonec i z toho sešlo, protože maminka si neuměla představit, že bych opustil domov a šel do internátu. Když už mi (abych použil příměru dekadentního básníka František Gellnera) opravdu „nastala vážná jízda“, vzpomněl jsem si, že stále chodím do „Lidušky“ a odvážně jsem se přihlásil na konzervatoř. Pravdou je, že můj učitel pan Zdeněk Kužel z Lidové školy umění v Brandýse nad Labem měl se mnou v přípravě ke zkouškám hodně práce a jeho choť, češtinářka paní učitelka Naďa Kuželová, ještě více, ale nakonec se, navzdory šibeničnímu termínu, dílo podařilo. U zkoušek jsem uspěl a na školu byl přijat. Jen nástroj mi zde změnili. K trubce totiž tehdy byly jako druhý povinný nástroj (vedle obligátního klavíru) „přifařeny“ housle. A ty jsem opravdu nemusel. Zapsal jsem se proto do třídy profesora Slavíka a „vyučil se“ pozounistou. A zase jsem tu měl štěstí na kantory. Profesoři Jiří Slavík, Jaroslav Valenta, Stanislav Jelínek, profesor „kolega“ Vochoč, mladý profesor František Eret, talentovaný dirigent Zdeněk Janda… skutečné osobnosti. Ale dobří byli také profesoři nehudebních oborů: Skvělý češtinář (a externí novinář Mladého světa) Mojmír Strachota, ruštinář a angličtinář Pavel Křivanec a další. Je zajímavé, že jsem se zde u některých kantorů, kromě povinného penza, naučil i něčemu jinému, než co předepisovaly školní osnovy. Něčemu, co se mi později v životě moc hodilo. Například profesor Slavík mne cílevědomě přivedl k fotografování a profesor Strachota, aniž si to možná uvědomil, mne naučil základům žurnalistiky. Všichni jmenovaní pak lásce k muzice, která mi zůstala i poté, co jsem ji kvůli vážným zdravotním komplikacím již aktivně vykonávat nemohl.

Vysoká

Obor, který jsem toužil studovat na fakultě v Praze, byl specifický. Asi proto se otevíral jen jednou za pět let. Tak dlouho jsem ovšem čekat nemohl. Bylo mi už čtyřiadvacet a byl tudíž nejvyšší čas někde něco začít, pokud jsem chtěl studovat řádně a mít ještě před třicítkou v ruce vysokoškolský diplom. Podotýkám, že červený být nemusel. Praha nevyšla, ale zato vyšla Bratislava:

365 kilometrů po silnici, šest a půl hodiny jízdy rychlíkem (neměl –li zpoždění, což tehdy bylo jevem zřídkavým) z pražského hlavního nádraží. Takhle daleko a nadlouho jsem dosud nikdy nikde nebyl. Odměnou mi bylo krásné město, oproti Praze volné, neformální a svobodné. A stejně krásné mi připadalo i celé Slovensko, které jsem měl možnost ve chvílích volna poznat. Ale vraťme se ke kantorům. I zde jsem měl na ně nebývalé štěstí: Estetik v posluchárně i v civilu doktor Pospíchal, kulturolog docent Pavol Orság a především mimořádná kapacita mezi všemi: filosof profesor doktor Květoň Holcr, doktor věd.

Přesto, že každý z jmenovaných měl ještě mnoho dalších vědeckých, pedagogických a já nevím jakých povinností, vždy se nám věnovali a v případě potřeby si na nás udělali čas třeba i v neděli. Jsem jim všem, i těm nejmenovaným, vděčen a až do konce života zavázán.

Škola života

Mám-li se zmínit o svých učitelích, nemohu vynechat ani ty stojící jaksi mimo školu. Zůstanu-li u posledního řemesla, pak chci v první řadě jmenovat svého prvního šéfredaktora v měsíčníku Interview Eduarda Pergnera (alias slavného textaře ještě slavnějších hudebních hvězd Borise Janíčka) nebo noblesního Václava Chadrabu z deníku Expres či sice ráznějšího, ale nadaného žurnalistu Františka Vonderku. Patří sem i obětavý vedoucí redaktor doktor Ivo Podskalský, syn známého režiséra a dnes vedoucí oddělení publicistiky v týdeníku Květy a šéfredaktoři populárního hobby magazínu Receptář Jaroslav Sisel (měkké i je správně) a Jindřich Spěvák (S je také správně). S jejich pomocí byla pro mne tvrdá škola života školou snesitelnou a poučnou.

Dovětek

Odjížděli jsme s malým Samuelem ze Všetat a oba jsme byli spokojeni.

On se zmrzlinou a se zákuskem, já s oprášenými vzpomínkami na školu a na mé vzácné kantory. Před zahájením nového školního roku 2010/2011 bych chtěl všem – jmenovaným i zde nejmenovaným – za jejich lásku, péči, ochotu, trpělivost a za to, co mi předali do života, ještě jednou poděkovat. Opravdu byli skvělí a dělali, co mohli. A že jsem to v životě nedotáhl někam dál a výš, už nebylo jejich chybou.

* * *

Foto pro Czech Folks Plus: Milan Richtermoc a jeho archív
Panorama Bratislavy z Googlu