CzechFolks.com PLUS

Mělnická obec Lobeč v Máchově kraji (s nedalekým Bezdězem) se v historii podle první zmínky objevuje už před 750 lety z roku 1260. Hlásí se k významným lidem, kteří s ní spojili své životy; byli to spisovatel Karel Sabina, tvůrce libret pro Smetanovy opery, světově uznávaný psychoterapeut Ferdinand Knobloch  který zde vedl psychiatrickou léčebnu a v roce 1970 emigroval do Kanady, odkud se po listopadu 1989 vrátil s mnoha mezinárodními poctami), dále zakladatel moderní české pantomimy Ladislav Fialka, který zde prožíval své mládí, vynikající učitel a malíř Alois Jech a posléze také muž, jemuž je především věnováno následující vyprávění.

Na místním hřbitově zde odpočívá se svou milovanou manželkou Boženkou průkopník první školy v přírodě, učitel reformátor, spisovatel knih o pravěku a historii českých zemí Eduard Štorch (1878-1956). Jeho život a nesmrtelné dílo připomíná od soboty 21. srpna 2010 zdejší muzeum, nesoucí jeho jméno. K slavnostnímu otevření do Lobče přijelo mnoho ctitelů i z míst, kde jako učitel působil (bylo jich celkem 21!), především z jeho rodiště Ostroměř ve východních Čechách, z Národního muzea v Praze, z jehož depozitáře byly zakoupeny četné exponáty, vstupní pásku zde přestřihl mělnický poslanec Marek Šnajdr a všechny další vzácné hosty a návštěvníky přivítal starosta obce a zároveň autor muzejního libreta Luděk Dohnalík.

Tady v Lobči v lesoparku s krásným výhledem na vesnici Libovice, odkud pocházela Štorchova manželka, zakoupil domek – spíše dřevěnou chatu s podezdívkou – v roce 1934, když byl krátce nato pensionován. Avšak jako důchodce zde mnoho neodpočíval. Naopak pokračoval ve svých archeologických nálezech, protože právě tady objevil pozůstatky osídlení z mladší doby kamenné a věnoval se jejich vykopávkám. Nashromáždil kolem 15 000 pravěkých archeologických nálezů. Praktická archeologie poskytovala tomuto vynikajícímu učiteli náměty k  mnoha jeho dílům.
Již v letech 1921 – 1930 vybudoval v Praze na Libeňském ostrově se svými žáky a skauty vlastnoručně dřevěnou budovu jako základ k první škole v přírodě v našich českých podmínkách. Neměl to ovšem snadné, neobešlo se to bez byrokratických průtahů a svízelně prosazovaných návrhů. Byl nucen se vzdát svých četných sbírek, které prodal Národnímu muzeu ve vzorně uspořádaných 100 bedničkách. Za utržené peníze zřídil koupaliště, vysazoval ovocné stromy, zveleboval pozemek, který do té doby ležel ladem. Jeho vysněnou Dětskou farmu přišel na Libeňský ostrov osobně podpořit prezident Osvoboditel T. G. Masaryk a věnoval mu velký finanční obnos. O zdejším novém, mladém a krásném životě školáků natočil tehdejší Elektro-Journal film Z dílny lidskosti, který se promítal v pražských kinech.   

Vedle jeho pedagogického působení, při němž realizoval letní tábory, lyžařské zájezdy, cesty do jugoslávské Dalmácie (a to vše většinou financoval sám), se věnoval spisovatelským dílům, která mu ilustroval  dnes již rovněž legendární Zdeněk Burian (1905-1981). Podle Štorchových představ vytvořil na 300 rekonstrukcí přírody, zvířat a pravěkých lidí od prvohor až po nejmladší geologické období holocén (začalo koncem doby ledové před 12 tisíci lety). Nejproslulejší knihou se stali Lovci mamutů, jejichž současná podoba pochází z roku 1937. Dále to byla Osada havranů a Volání rodu, Meč proti meči (z dob zakládání českého státu a pádu Polabských Slovanů), Hrdina Nik (junácké dobrodružné příběhy Sámovy říše) a také pro obec Lobeč sepsal přímo v jejím lůně knihu Minehava – o dívčí hrdince a životu dávných obyvatel, kteří si říkali Sokolové a sídlili právě zde na Pustém vrchu. Také román Zastavený příval, který napsal v Lobči za doby 2. světové války, čerpá děj ze zdejšího kraje pod Vrátenskou horou, kde je dnes známá rozhledna. V této knize pšovský kníže dokázal čelit vpádu franckého krále Karla Velikého do naší země v roce 805 nového letopočtu. Některá jeho díla byla zfilmována, bývají často reprizována i v televizi (Osada havranů, U veliké řeky a Minehava).

Štorchovy knihy si zamilovala velmi rychle česká mládež, protože jsou vyprávěna jí srozumitelným čtivým jazykem. Jejich autor rozuměl jak málokdo dětské duši a psychice mladých lidí, byl obdařen mimořádně nesporným vypravěčským talentem.

Navíc se svým tématům věnoval s náležitým vybavením, studoval etnografii, biologii a zejména archeologii významného profesora Lubora Niederleho (1895 – 1944), spolupracoval s dalším významným krasovým a jeskynním badatelem světového jména Karlem Absolónem (1877 – 1960).

V lobečském muzeu obdivují návštěvníci od soboty 21. srpna 2010 neobyčejně rozsáhlou archeologickou činnost, z níž jsou zde desítky pazourků, kamenný mlat a nástroje, klíny, neolitické střepy, lebka a ostatky pravěkého člověka. Pražská specializovaná instituce Geosvět obohatila muzeum postavami pravěkých lidí a pravěkým mamutem. Jsou zde k vidění knížky, které Eduard Štorch sepsal, mají zde jeho původní pracovní stůl a několik jeho rukopisů, promítají zde již vzpomenuté kopie filmů, po stěnách jsou slavné Burianovy obrazy a nákresy.

Celý život Eduard Štorch věřil, že jeho práce dojde jednou ocenění a významného zhodnocení. Pokoušeli se o to již „bláhoví“ předchůdci současné samosprávy  – ovšem za doby tuhé komunistické totality, jak o tom vypovídají zápisy z let padesátých. Tehdejší nevzdělaní, ale o to více mocní činitelé doporučovali „nasbíranou kořist (!) rozdat muzeím a školám!“

Teprve po 60 letech současný osvícený starosta Lobče a jeho spolupracovníci dokázali realizovat výstavní a muzejní expozici, za kterou sem budou putovat další a další návštěvníci, zájemci a obdivovatelé díla, které si obdiv skutečně zaslouží.

* * *