CzechFolks.com PLUS

Šli jsme každý jinou cestou a stopy zůstávaly dvoje. On kráčel horním kamenitým úvozem, já si vybrala dolní pěšinu po okraji louky. Plástve jemně zelených polí se táhly po obou stranách údolí až nahoru k lesům. Obilí se slabě vlnilo žárem a občasným vánkem, který přebíhal ve vlnách po klasech. Nebylo podstatné, o čem jsme hovořili, bylo důležité, že jsme cítili vzájemnou blízkost, která nás v budoucnu překvapí. Dva cizí lidé šlapali vedle sebe ve vzdálenosti několika metrů a nitky souznění se chvěly i místy potrhaly, jak ten či onen si s nimi pohrával. Ale ani jeden z nás si tím druhým nebyl jistý. Zase tak docela cizí jsme si nebyli. Znali jsme se už léta, aniž bychom o sobě věděli, aniž bychom tušili, že jednou k setkání skutečně dojde. Na počátku jsme byli vázáni každý v jiném svazku. Znali jsme jen svou tvorbu a tím do jisté míry myšlenky toho druhého se ocitaly vně. Ovšem i myšlenky dané na papír. Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

„Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné příběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“R. F.

A obrovské množství čtenářů zareagovalo, nelenili, sedli a napsali své milostné příběhy…vlastně tuto knihu napsali sami – napsal ji sám život, prožitá skutečnost, která je daleko nevyzpytatelnější než sebefantastičtější fikce…(z anotace)

* * *

“Láska je to, co jsi s někým prožil.“
Následuje úplné znění milostného dopisu zabaveného učitelkou ve druhé třídě. Učitelka to předala tatínkovi a ten to předal mně:
Čtěte více ZDE »

Když jsem začal v roce 1990 vydávat humoristický měsíčník Škrt, otiskl jsem v něm fiktivní polemiku s cimrmanology, neboť k ideovým patronům časopisu patřilo kongeniální společenství – znovuoživená Strana mírného pokroku v mezích zákona. Zde vizte, jak jsem si při pátrání po historických kořenech časopisu pohrál nejen s jeho názvem.

  ***

Byli jsme napadeni některými ortodoxními cimrmanology, že název našeho listu není původní. Časopis toho jména prý vydával dávno před námi Jára Cimrman a my ten název pouze ukradli. Čtěte více ZDE »

Slunce se už dávno směje za oknem a klepe na sklo. Paprsky prokličkují až k pevně zalepeným víčkům. S vrčením se po nich oženu jako po otravné mouše. „Dejte mně pokoj!“ Nedají. Hm. To je mi novinka. Podívám se na hodinky. „Vždyť je teprve jedenáct!“ vztekám se, jenže do říše snů se už nevrátím. Protáhnu obě ruce, nohy a nakonec celé zmožené tělo a jako medvěd se vyvalím z postele. Po čtyřech se dokolébám k ledničce a ulovím snídani… Když přece jen uvedu po mnoha restartech mozek do fungujícího provozu a společně s ním i zbytek chatrné tělesné schránky, přijde čas usednout před zrcadlo a… fintit se? Kdeže. Nejsem žádná barbína. Vždyť donedávna jsem považoval hřeben za drbátko zad. Tak co se zde tedy chystám spáchat?  Čtěte více ZDE »

Velkolepé hudební, světelné a vodní show pro Křižíkovu fontánu na pražském Výstavišti, umělecký program pro fontánu v Mariánských Lázních, účast na světové výstavě EXPO v Hannoveru v roce 2000, světová premiéra Missa Ecumenica, věnovaná vzpomínce 5. výročí teroristického útoku na USA, která se konala 11. září 2006 v Obecním domě v Praze – to jsou jen některé umělecké aktivity PhDr. Mgr. Zdeňky Čechové (* 1944), kterou bych rád představil také našim čtenářům. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Kam Studio Kyjov a Mezinárodní  český klub Praha právě  dokončují natáčení dokumentárního filmu, který  mapuje život krajanů ve Švýcarsku. Autoři projektu ČESKÉ KOŘENY oslovili několik osobností, které ve Švýcarsku působí v krajanských organizacích i mimo ně. Je mezi nimi například vnučka Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovskéhopaní Dana Seidlová, spoluzakladatelka legendárního skautského tábora pro české děti ve Švýcarsku, kamenosochař Josef Stehlík, který pracuje na záchraně památek v historické Basileji nebo paní Maria Cron – vede hudební vydavatelství s více než stoletou tradicí a je činná ve vedení Svazu českých spolků a v Sokolu Luzern. Celkem vznikne osm portrétů rodin nebo osobností. Dokument bude hotov začátkem ledna a bude uveden v předpremiéře na Švýcarských dnech v Brně. Premiéra pak proběhne krátce na to v pražské Městské knihovně. „Zaujala nás košatost aktivit českých krajanů a velmi hustá a dobře fungující struktura českých organizací, které ve Švýcarsku intenzivně vyvíjejí činnost,“ říká Martina Fialková z Mezinárodního českého klubu.  Čtěte více ZDE »

Povídky pana Duška zásadně nečtu v posteli. To tak, aby z každé vylezl vrah, přelezl můj plot a vyškrábal se temnou nocí na balkón, prošel nějakým zázrakem skleněnými dveřmi a usurpoval o můj život. Že mám čisté svědomí, by mi nepomohlo, neboť když se začtu do kterékoliv povídky této knížky, tak na nic jiného nemyslím, než na to, že mně někdo jde podřezat krk. Vždycky si vzpomenu na mého manžela, jak četl ve vlaku detektivky. A bylo mi divné, že po přečtení každou knihu vyhodil oknem ven. Když jsem se ho ptala proč, nikdy mi neodpověděl. Ale bylo to jistě tím, že měl strach. Strach z vraha.

Proto si Duškovy knihy čtu za jasného dne. Nejraději dopoledne. Nejprve si prohlédnu zahradu, zamknu branku i dům, naleju si panáka a otevřu si knihu. Tentokrát Mrtvý z nábřeží. My u nás ve městě žádnou řeku nemáme, tudíž ani nábřeží, proto se mohu soustředit. „Kráčela zvolna podle mlází a našla ještě několik čerstvých pančáků…“ Panebože, už jsem v tom. Čtěte více ZDE »

Každý  se může stát majitelem psa,
ne každý  se může stát dobrým psovodem.

Je hodně, hodně po půlnoci a já se svým parťákem nadskakujeme ve služebním autě po mizerných pohraničních silnicích. Vracíme se domů. Pracovní den nám začal už včera, vlastně skoro před dvaceti čtyřmi hodinami, když nás oba z klidného spánku vytrhl telefon. Šéf mi položil otázku, která měla navodit společenskou konverzaci s člověkem, jehož jste právě probudili: Spíš? Odpověděl jsem, že nespím, když konverzace, tak konverzace. Po zdvořilostním úvodu přišla strohá stať, totiž že máme „vozidlo ke státní hranici“. Šéfův hlas zněl unaveně. Věděl jsem, že je zbytečné se ptát na další, jen jsem si upřesnil místo nasazení. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

„S laskavou podporou Ministerstva kultury ČR jako dílčí výsledek projektu „Erotika v českém umění a kultuře“, řešeného v rámci Programu poskytování příspěvků na tvůrčí nebo studijní účely…“ vydalo nakladatelství Artes Liberales publikaci „Zůstaňtěž tudíž tajemstvím…“ ( autoři Radim Kopáč a Josef Schwarz, 128 stran, bez ilustrací, Praha 2010).

Teprve v závěru si kladou oba autoři otázku, zda můžeme hovořit o tradici české literární erotiky? Jistěže ne, protože teprve poslední dvacetiletí (1989-2009) otevřelo pro literární erotismus svobodný prostor, v němž je však nutné si položit přece jen některé otázky: Co definuje erotickou literaturu? V čem je jiná než pornografie? Kdo ji čte, kdo ji píše?

Projdeme-li naše literární časopisy i uměnovědné, dojdeme k zjištění, že tuto literaturu raději ignorují, u literárních kritiků nenachází pochopení, stydí se před ní¨, nebo co si o tom má čtenář myslet?

Čtěte více ZDE »

…dejž nám dnes, Pane“, modlí se denně křesťané na celém světě, ale zdá se, že pro mnohé to jsou jen slova, nad kterými se příliš nezamýšlejí. Jak pak chceme, aby význam té prosby pochopili ti, kteří ji nikdy neslyšeli. Dovolte ale, abych vysvětlil, proč jako úvod k článku používám právě tento úryvek z nejzákladnější křesťanské modlitby.

Nedávno jsem šel, jako obvykle, vysypat odpadky do kontejnerů naproti základní škole, jež jen přes ulici sousedí s naším domem. Rozdělil jsem obsah koše podle druhů do příslušných nádob a chtěl odejít, když jsem si všiml, že u jedné z nich leží nakousané jablko a napůl otevřený papírový sáček s dvoukrajícem bílého chleba namazaného máslem a proloženým šunkou. Jen jeden otisk malého chrupu naznačoval, kdo asi tady tu bohatou krmi tak marnotratně pohodil.

Čtěte více ZDE »

Kdybychom si položili otázku, zda cenzura ano, či ne, byli bychom asi s odpovědí brzy hotovi. Nejspíš bychom si řekli: Zaplať pánbůh, že už zmizela, že už žijeme více dvacet let bez ní!

Takový přístup se mi však zdá poněkud úzký. Kromě toho by byl zcela neproduktivní. Je třeba jej rozšířit, ale v tom nevidím žádný problém. Cenzura ostatně není něco, co existuje samo o sobě, cezura “an sich” prostě neexistuje. Je to jen nástroj v něčích rukou, jen ona pověstná špička ledovce, jehož důsledek a výraz hlubších, společenských, politických, náboženských a jiných.

Čtěte více ZDE »

Milý  pane Hábere, Váš článek pro mne znamenal krásné  vzpomínky na našeho pythona, pardon „pythonku“, tedy škrtičku.

Syn byl již tehdy ženatý, byl dokonce tatínkem dcerky Kelly a s manželkou, naší australskou snachou, bydleli zatím v prostorném domě jejích rodičů, než prý si ušetří na svůj vlastní.

Chodívali k nám pravidelně na večeře, při kterých se snacha učila poznávat česká jídla.

Jednou večer ale nečekaně zastavilo synovo auto před domem a syn vyšel na verandu s velikou krabicí. V krabici byl diamantový python značné velikosti.

Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Loni v říjnu zazvonil telefon. „Pane Fulghume, naše první třída by vás ráda zařadila do své exkurze.“ Je to předsedkyně Výboru pro terénní výuku prvňáčků v jediné základní škole v nedalekém městečku u nás v Utahu.

Exkurze! Ano! To je přece magické slovo! Když jsem chodil do školy, hned po hře Ukaž a vyprávěj jsem měl nejradši exkurze. Vlastně jsem o exkurzích přemýšlel úplně nedávno. Asi měsíc před tím telefonním hovorem jsem v městečku stál na chodníku a závistivě jsem přihlížel, jak kolem pomalu projíždí hasičské auto s kvílejícími houkačkami. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.   Čtěte více ZDE »

- musím se svěřit, že ač jsem v té okřídlené ocelové trubici strávila část svého života jako letuška u jisté americké letecké společnosti, v sedadle pasažéra se necítím moc valně. Turbulence mašiny otřásající se v základech někde mezi nebem a zemí vnímám jinak, než když jsem byla součástí posádky a mohla kdykoli otevřít dveře kokpitu, abych se familiárně zeptala kapitána, proč to s námi k čertu tak hází. Jako pasažér však sedím upoutaná v nejistotách spolu s davem natěsnaných cizích lidí a nad mongolskou stepí, kdy se zdá, že cíl cesty je zoufale v nedohlednu, uvažuji, zda stojí toto mučivé překonávání dálky 15 919 kilometrů za zážitky, které na mne čekají v milované staré vlasti.

Čtěte více ZDE »

Večer uléháme ke spánku a netušíme, na jakou pouť se vydáme. Možná pocestujeme po cizích zemích, známých i neznámých, navštívíme srdce deštných pralesů, rozpálené saharské písky, či zlezeme vršky himálajských hor. Třeba se ale vypravíme ještě mnohem dál až za hranice našeho světa a poletíme napříč vesmírem za dobrodružstvím… Kdoví, jestli zůstaneme sami sebou, nebo se proměníme ve vysněného hrdinu, svůdce žen, génia, či prohnaného padoucha. Možná se dokonce vysvlečeme z lidské kůže a vezmeme na sebe podobu zvířete, ať už známého, nebo zrozeného v naší fantazii. V říši snů je povoleno vše.

Tak nějak vypadají sny, co nás v noci navštěvují. Často absurdní, nesmyslné, odehrávající se mimo realitu a čas, nezřídka však i vstřícné, celkem rozumné a skoro až nudné. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Čtěte více ZDE »

Chvála spánku

Po několika chválách objektů a stavů více méně všeobecně uznávaně chvályhodných vracím se opět k těm – no jak bych to kulantně řekl – trochu diskutabilnějším. Pro mne však v tomto případě není o čem diskutovat! Každý máme přece nějakou tu libůstku a pro mne je to prostě spánek.

Už jsem kdysi kdesi napsal, že patřím k lidem, kteří sotvaže se probudí, ihned se těší, až si zase budou moci jít lehnout a usnou! A vůbec se za to nestydím. Naopak, myslím si, že stydět by se měli ti, kteří nás bohorovně matou tvrzením, že spánkem se člověk o něco okrádá. Docela rád bych se od nich dozvěděl, o co! Snad o pobyt tu na mrazu, tu v nedýchatelném vedru, nebo o nějaké to šikanování v práci? Vím, že jsem tu nyní za škarohlída, vím že jsou i přijatelnější povětrnostní podmínky a sympatičtější pracovní kolektivy, nakonec jsou i různá kulturní a sportovní vyžití, ale ruku na srdce, přátelé – čeho je více? I když to neříkám ale „pouze“ píši, prosím, aby to bylo považováno za řečnickou otázku! Čtěte více ZDE »

Tahle vesnička má šest chalup, slepou silnici a lišky tu dávají dobrou noc.

Byla jsem tu poprvé a hledala číslo čtyři. Zbýval mi poslední dům. Krčil se v zeleni ořešáků, pod kšiltem mohutné lípy. Přišla jsem k brance. Místo zámku rezatá obruč, místo psí boudy hromada plechovek. Chalupa podřimovala v pozdním odpoledni a stíny se protahovaly do poloviny dvorku. Zvedla jsem oči. Komín nakřivo, krytina porostlá mechem a v okapech bujely nadějné výhonky. Okna slepá, jedno dokonce pročísl kámen a zůstalo nezasklené. To není obydlí, ale tělo bez duše. Strašidlo na kuřích nožkách. Jistě nemá ruku, která by ho pohladila, upravila mu límeček, učísla ofinku. Někdo si tu jen seká a suší pro králíky. Čtěte více ZDE »

Musím se pochválit, že mi nedělá problém všelicos si doma opravit. Vyrobit či přizpůsobit. nic extra, žádný urychlovač částic ani kosmické plavidlo, jen předměty denní potřeby.

Přece jen však zůstaly třinácté komnaty, do kterých z rozličných příčin nevstupuji. Existují totiž hranice mojí „odbornosti“, a tak nerozebírám programátor pračky, nevrtám se v palubním počítači auta a nesnažím se pochopit katodovou trubici v televizoru, no a také jsem si vědom toho, že jakýkoliv zásah třeba jen do přívodního káblu zánovní žehličky mě automaticky vyloučí z kruhu zájemců o záruční opravu v servisu.

To jsou ty příčiny, kvůli kterým zvu do bytu kvalifikovaného odborníka. Málokdy to bývá akademik s tituly ze Sorbony. Mně však stačí, že je to člověk na svém místě. Čtěte více ZDE »

Vím, že zasvěcené a jaksi oficiální rozloučení s Tomášem Maškem, který zemřel v pátek, 23. července 2010 (narodil se v Praze 9.května 1941), píše Pavel Král. Tento medailonek je jen hrstí slov hozených do větru za vzdalujícím se Tomášovým stínem, možná  připomínkou, jak propletené jsou naše osudy, možná skromným přitakáním oné nesmrtelné Hamletově poznámce adresované  Horatiovi, že jsme uděláni ze stejné látky jako sny, možná jen doznívajícím echem Horovy otázky: Byla jsi? Byl jsem?

Nijak zvlášť jsem se s Tomášem neznal, i když jsem s ním hrál v řadě inscenací Nového divadla (sám hrál v nějakých 75 rolích – v češtině a angličtině). Jednou dokonce ve hře, kterou i režíroval (těch her režíroval jistě nejméně dvacet). Čtěte více ZDE »

Úvodem pro připomenutí: o činnosti našich krajanů jsme psali v CF.comPLUS 16. 5. a 11. 6. 2010. Dnes o zcela mimořádné akci, k níž došlo nyní v Praze.

Někteří naši senátoři (Marcel Chládek, ČSSD a Tomáš Grupách, ODS) prosazují, aby se v české vzdělávací soustavě počítalo i se školami, které vznikají dobrovolně už dva roky v zahraničí pro tamní české děti. Vždyť do ciziny odešlo po listopadu od nás na 100 000 lidí (podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí) se svými rodinami, další tisíce představují pracovníci diplomatických služeb a ostatních odvětví, kteří jsou v zahraničí rovněž se svými rodinami většinou na čtyři roky. Jak podchytit děti těchto rodin, vychovat v nich pocit příslušnosti k českému národu, zajistit jim vzdělání v oblastech, kterým se zahraniční školy nevěnují? Čtěte více ZDE »

Vyrastal som na dedine. Bývali sme však v centre mesta Košíc. Neďaleko námestia Osloboditeľov. Čiže absolútne centrum. Odtiaľ sme dochádzali do Krásnej nad Hornádom. Do tejto dediny dostala moja mama umiestnenku.

Dnes je to asi ťažko vysvetliť, čo bola umiestnenka. Jednoducho úrad rozhodol, kde mohla učiť. A tak učila na základnej škole v Krásnej nad Hornádom. A tam sme spolu s ňou dochádzali do školy aj my jej dve deti. Teda ja a moja staršia sestra.

Bolo to super. Detstvo som vlastne strávil na dedine. Na najkrajšej dedine na svete. Na dedine, ktorá sa ešte aj volá Krásna…

Čtěte více ZDE »

Přestože doma jsem žádného mít nesměla, psi mě provázeli odmala. Patřili nejrůznějším majitelům a nečinila jsem rozdílu mezi plemeny, ani charaktery. Jako dítě jsem si půjčovala snad každého čtyřnožce v okolí, později, když už jsem si prosadila a pořídila vlastní psy, jsem k nim přibírala ještě pejsky na výcvik. Často to byly feny, které potřebovaly jako jednu z podmínek k získání chovnosti složit zkoušku.

Jednou jsem měla na výcvik mladou žíhanou boxerku Ivku. Byli jsme venku, ve vysokou trávou a bodláčím zarostlé krajině nikoho, kde dnes stojí městská zástavba. Bezstarostně jsme se proplétali mezi šípkovými keři s Ivkou a mými dvěma německými ovčáky, Arkem a Terezou. Vlkošedý Arkoušek už byl tenkrát starý a rozumný psí pan profesor, černožlutá Tereza plná energie a síly. Čtěte více ZDE »

Studio Moving Pictures vypustilo do světa kouzelné video. Nečekejte však žádné digitální draky, pohádkovou říši za sedmero horami ani novou adaptaci Pána Prstenů. Stejně tak nevyhlížejte ani dvou a půl hodinový biják s dvou set milionovým rozpočtem a tlupou provařených tváří. V čem tedy spočívá kouzlo osmiminutového dílka? V tom, jak trefně, přesně a výstižně ukazuje jeden smutný fakt současnosti a dovede ho přitom zabalit do neuvěřitelně zábavné formy. Název Facebook vs. realita hovoří jasně. Video porovnává chování a komunikaci uživatelů FB, jsou-li ve „svém“ živlu (tedy ve víru sociální sítě) a musí-li potom čelit opravdovému světu. Ve třech krátkých příbězích se v plné nahotě odhaluje bizarnost, nesmyslnost a zároveň i nebezpečí toho, když člověk podlehne iluzi virtuálního života.

Když  jsem sledoval osudy tří „hrdinů“, bavil jsem se. Královsky. Ano, je to k smíchu. K popukání. Čtěte více ZDE »

Každý čtenář jich má jistě spoustu. Stejně je na tom i autor. Přece však některé z nich sehrají zvláštní roli, úlohu jakéhosi spouštěcího mechanismu, neboť ho zasáhnou ve chvíli, kdy v něm něco roste a zraje, cosi, co čeká na impuls, aby to dostalo tvar, smysl a potřebu vyjádření. Tuto roli nemusí vždy hrát díla největší a nejznámější, neboť nám prostě v danou  chvíli nepřijdou do ruky, a tak žádoucí efekt ochotně vyvolají knížky jiné.

Na mne tímto způsobem zapůsobily takřka současně dva romány dosti rozdílného charakteru: Kamarádi svobody od Jiřího Mahena a Rozhraní Václava Řezáče. Byl jsem přesně v tom období, kdy pubescent žasne nad šířkami světa a hlubinami své duše, kdy se mu zdá, že se s ním děje něco velkého a nevyslovitelného, čemu nemůže nikdo rozumět, ani on sám. A tu najednou otevře knihu, a ta je jako zrcadlo. Čtěte více ZDE »

Julinka měla to štěstí, že bydlela přímo u pramene, na malém rynečku proti kašně. Ne, že by vlastnila dům, to vůbec ne, ale z oken její nájemní komůrky byl rozhled jak z čapího hnízda a Julinka měla oči od Pánaboha. Viděly dál, než bylo zapotřebí a spatřily i to, co bylo nebylo. Však tenkrát byl Golčův Jeníkov jak prdýlka. Pár čísel sevřených v dlaň. A Julinka byla nad pana faráře, nad poklasního i nad starostu. Kdo ví, jestli tenkrát stál nynější kostel, ale je nabíledni, že ho postavili přes silnici: z jedné strany svatostánek, z druhé věž. Jen Julinka by vám dokázala odpovědět proč. Kdo ví, jestli nad Jeníkovem už dýmal pivovar, ale Julinka by na to dala krk, že ano. Jen jedno bylo jisté, že ve městečku nebyl vodovod. A všichni z městečka museli na rynek ke kašně a nejvíc vody měla zapotřebí právě Julinka. Od kuropění až do soumraku, jen aby jí nic neuteklo, neproklouzla ani myš. Čtěte více ZDE »

Kdo z nás tam někdy s pocitem nejvyšší nouze nevběhl na poslední chvíli!

Kdo z nás ještě neprožil ten hrůzný okamžik, kdy si tělo žádá své – okamžitě a neodkladně – a v  dosahu se nenachází nic, co by důstojně odpovědělo na danou potřebu?

Kdo ten prožitek nemáš, klidně hoď kamenem, ale i toto je téma.

V našich dávných časech nedostatku všeho, kdy jít si ve městě lidsky ulevit vyžadovalo dobrou orientaci, odvahu a ucpaný nos nebo velkokapacitní plíce, kdy se toaletního papíru nedostávalo ani v obchodech, v této době jsem se jednoho dne ocitla v drážďanském Zwingru. Cesta byla dlouhá, prozaická lidská potřeba se přihlásila. Čtěte více ZDE »