CzechFolks.com PLUS

Představa o Rimini prezentuje pro mnohé největší přímořské letovisko v Itálii s kilometry písčitých pláží v jednom z nejslavnějších lázeňských měst Evropy. Nekonečný pás písku při pobřeží, nekonečné řady lehátek a sytě barevných slunečníků vyrovnaných v pravidelných řadách od obzoru k obzoru. Nebe je nad nimi vysoké, tmavý proužek moře u země uzounký. Kontrastuje s ním po celé délce, jako by spolu neměly společný šev. V prolínání chladivých vln s břehem, stovky bosých nohou brouzdají tímto věčně živým korýtkem, aniž se ho nabaží. 

A zeptá se někdo, kde je Rimini, to jádro v kadlubu? V čem tkví jeho historie, která mu dala vzniknout? Na mapě znázorněný ostrůvek uprostřed nové zástavby. Přicházíte k němu parkem, podél opevnění, na jehož konci vás překvapí a uchvátí jedna z neslavnějších antických památek, Augustův oblouk. Dýchne na vás dva tisíce let Augustovy slávy, umění jeho velikosti, které přetrvalo do dnešních dnů.

Vejdete do města, jeho kamenné domy rozpaluje slunce a už Leonarda da Vinci okouzlila Piniová fontána na náměstí Pizza Cavour. Málokterá žena si všimne piniové šišky na jejím vrcholu, ani se nepozastaví nad překrásným palácem Palazzo del Podesta ze 14. století, který vévodí tomuto náměstí, a to jen proto, že tu momentálně sídlí trhy. Vyhlášené trhy. Jak pestré rajky se tlačí stánek na stánku, navršený všemožným zbožím. Ráj pro oči a peněženky od děvčátek po stařenky. Procházejí kolem, prohrabávají se kdečím a zručně rychle odhazují, co jim nepadlo do oka. Jsou mistrné v rozhodování a mají svůj vkus. Stojím opodál a pozoruji jejich ruce, zhodnotí v prstech kvalitu, rozepnou každý zipeček, proslídí každičkou kapsičku. Opouštím je šťastné, že nakoupila každá pět nejkrásnějších kabelek a závidím jim tiše jejich nádherné štěstí.

To mě provází až k mořské zátoce, přes niž se klene původní římský most Ponte di Tiberio. Musím se zastavit. Kochám se tím klenotem, jeho pěti oblouky, a žasnu nad počtem aut, které se po něm řítí tam i zpět. Pro pěší je po obou stranách uzounký chodníček z vyhlazených kamenů, které usazovaly pravděpodobně ruce otroků v letech 14 až 21 našeho letopočtu. Tentýž masivní, kdysi bílý kámen nahrazuje i zábradlí. Jdu co noha nohu mine a hladím ho jemně oběma rukama. Nelaskám jen kámen, ale vstřebávám i míru času, které nemohu uvěřit.

Ubírám se opačným směrem, mám namířeno k parku Felliniho. Doufám, že tam bude jeho socha nebo něco, co by připomínalo slavného rodáka. Nějakou náhodou jsem se dostala do přístavu, kde je možno obdivovat 27 metrů vysoký maják. Už od r. 1733 jeho světlo ukazovalo bezpečnou cestu lodím. Za 2. světové války byl zničen a nikdo, kdo není informovaný, by v něm nehledal repliku. Večer co večer se jeho světlo neúnavně zhasíná a rozsvěcí, i když si myslím, že už nenavádí do přístavu žádnou loď. Přesto nemohu jinak, než si pokaždé, když spatřím maják, připomenout Wolkerovu báseň a v duchu si šeptat jeho verše s očima upřenýma nahoru. „V útrobí jeho ocelovém jen pro jednoho místo je… buď mnoho síly musí mít, buď mnoho hoře musí mít, kdo dovede sám proti moři zvedat štít.“
V parku nenacházím po Fellinim ani jeho manželce žádnou památku. Nezbývá mi, než se vrátit k mostu a vydat se přes dvě zátoky na místní hřbitov.

Než se stačím zeptat, ochotný mladík opakuje po mně „Fellini“, přidá „tumba“ a ukáže před sebe. Zůstanu stát a klaním se. Nejen Fellinimu, ale i jeho ženě. Na zemi v mramoru čtu: Federico Fellini 20.1.1920 – 31.10.1993, Giulietta Masina 22.2.1921 – 23.3.1994 a Pierfederico Fellini 22.3.1945 – 2.4.1945. Málem mi vstoupily slzy do očí. Deset dnů starého synáčka vzali mezi sebe.

Blízko Rimini na statku byl jeho domov. Vyrostl tu jeho otec a Federico jako nejstarší ze tří dětí v něm trávil prázdniny. Po maturitě odešel do Florencie a na začátku války na univerzitu do Říma. Tam pracoval pro rozhlas, kde poznal svou ženu Giuliettu. Po válce se výhradně věnoval filmu. Připomenu jen ty nejznámější: Světla varieté, Silnice, Sladký život… Do mého srdce se zapsal film Cabiriiny noci, které vzbudily ostrou kritiku, a jak už to bývá, vzápětí sklidily velký úspěch. Příběh důvěřivé, oklamané prostitutky, kterou zahrála Giulietta Masina se mi hluboce vryl do paměti, že na něj nemohu zapomenout.

Italský režisér Fellini je pro naši generaci legenda. Prezentovali nám ho jako mystifikátora, klauna filmového plátna a blázna. Proto, že byl výjimečný, fascinující, dovedl uchopit obyčejný příběh a vložit do něj magickou sílu. Otevřít nám tehdy neznámý znuděný výstřední svět bohatých a slavných, aniž bychom tím utrpěli.

* * *