Zdeněk Reich: ….a do třetice…
01.09.2010
Psal se rok 1990 a krátce poté, kdy „čas oponou trhnul“ (prý sametovou), jsme se se ženou konečně, po více jak dvou dekádách, podívali do země předků, aniž bychom se museli podrobit zahanbující úpravě vztahů, jak tomu bylo před tím, za vlády Komančů. Chtěl jsem navštívit, mimo jiné, i moje rodné město – Hradec Králové, město, kam jsem jezdíval na prázdniny k babičce a dědečkovi a kde jsem stále měl jednu maminčinu starší sestru, dvě sestřenice a dva bratrance. Pověřil jsem jednoho z bratránků, aby nám zajistil v Hradci nějaký hotel, a tak jsme po příjezdu na hradecké nádraží pouze přešli jakési náměstí a už jsme procházeli honosnými dveřmi hotelu Černigov, postaveného během dob zářného socializmu. Jaká záře to musela být, jsme zjistili, když jsme přišli na náš pokoj a prohlédli si jeho zařízení. Budovatelé této socialistické lahůdky byli patrně natolik oslepeni tou září, že veškeré zařízení koupelny bylo instalováno jaksi nakřivo, umyvadlo směřovalo jedním směrem a zrcadlo nad ním opět směrem opačným. Byl, pokud si vzpomínám, dosti horký den, a tak jsme se po marném hledání klimatizace, nebo alespoň nějakého větráku rozhodli otevřít okno. Okno, které se vyklánělo směrem ven, se nám po delší době otevřít sice podařilo, ovšem v této poloze zůstalo, pouze dokud jste ho otevřené drželi, jinak se spolehlivě vrátilo do své polohy původní, tedy zavřené. Riskoval jsem ztrátu jednoho polštáře z gauče a vtěsnal ho mezi pootevřené okno a okenní rám. A potom jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.
Jak jsem se zmínil, hotel Černigov stojí naproti hradeckému nádraží, a tak jsme byli někdy po druhé hodině probuzeni milým hlášením nádražního rozhlasu, že souprava ta a ta se má přemístit na kolej tu a tu a zase jiná souprava, že se má přesunout atd atd. Protože jsme chtěli přespat v tomto hotelu ještě další noc, zašel jsem ráno do recepce a žádal o jiný pokoj, obrácený opačným směrem. Bylo mi promptně vyhověno, i když se to uklízečce, když nás viděla přenášet naše zavazadla z jednoho pokoje do druhého, hrubě nelíbilo. A tak jsme večer uléhali s blahým pocitem, že nám bude dopřáno nerušeného spánku po vyčerpávajícím dnu. Jak lichá však byla naše představa, když ještě před čtvrtou ranní, kdy i zpěvné ptactvo ještě spí ve větvích, začali pod naším oknem nakládat, za značného lomozu, na nákladní auta basy s mlékem pro ranní rozvoz.
A tak jsme se ženou jednohlasně rozhodli, už nikdy Černigov. Když jsme se chystali zůstat v mém rodišti při naší návštěvě v roce 2004, vyhledal jsem si na internetu jiný hotel, tehdy snad nejdražší v Hradci, hotel u Královny Elišky, stojící na malém náměstíčku, které navazuje na hlavní, staré hradecké náměstí. (Vzpomínám si, že někde tam býval obchod pana Šolce, hodináře, kam jsem s dědečkem velice rád chodíval, neboť pan mistr vlastnil barevného papouška a maličkého psíka – ratlíka). Hotel byl neporovnatelně lepší, nežli již zmíněný Černigov, pokoje odpovídající inzerovanému počtu hvězdiček, obsluhující personál vlídný a přátelský a v koupelně bylo vše připevněno pěkně, jako podle pravítka a vodováhy. Šikovné bylo také osvětlené parkování před hotelem, kde bystré oko kamery sledovalo ve dne v noci, zda nikdo nezbavuje zaparkovaná auta stíračů a či nehodlá dokonce s vozidlem odjet. Ale i tam jsme narazili na malý, ale ne právě zanedbatelný problém. Při vstupu do nám určeného pokoje jste měli čichový vjem, že jste právě vstoupili do stoky. Na naše dotazy, proč je tomu tak a zda bychom nemohli dostat jiný pokoj, jsme byli zdvořile informováni, že je to vinou staré kanalizace a že se s tím nedá nic dělat. Nevím, zda tato informace byla zcela pravdivá, či zda bylo obtížné nás přesunout do jiného pokoje. Nakoupili jsme tedy několik tlakových „sprejů“ a nežli jsme se do zmíněného pokoje odvážili vstoupit, tak jsme ho pěkně vystříkali.
Nevím, možná, že od té doby došlo k úpravě zmíněné kanalizace, ale stejně jsem při naší letošní návštěvě Hradce Králové raději vybral jiné ubytování, a to penzion „U České koruny“.
A tentokrát, jak se ukázalo, jsem měl při výběru ubytování mnohem, mnohem šťastnější ruku. Penzion, který je v úzké uličce, souběžné se starým náměstím, je v domě se sklepením ze čtrnáctého století a nemá, jak se zdálo, žádný problém s kanalizací, pokoje jsou skvěle připraveny, personál velice nápomocný a kuchyně výtečná. Jak šťastnou ruku jsem pří výběru měl, jsme se přesvědčili, když jsme dorazili do Hradce a uhodila (na pár dní pouze, bylo to okolo 12.června), tropická vedra. Kromě malé restaurace na úrovni ulice využívá penzion mnohem větších prostor v již zmíněném sklepení ze čtrnáctého století, které jsou pěkně upravené a slouží jako perfektní, „klimatizovaná“ restaurace, kam jsme se se ženou a přáteli uchylovali před vedrem, které panovalo venku. Se sklenkou dobře vychlazeného Veltlínského vína se to dalo docela dobře přežít.
Když jsme po dvou dnech tento útulný penzión opouštěli a loučili se s jeho příjemným a vstřícným personálem, chtěli jsme se dozvědět něco víc o historii tohoto domu. Z knihy Zdeňka Doubka a Heleny Rezkové „Starý Hradec Králové dům od domu“ jsme se dozvěděli, že
Dům čp.180 v Tomkově ulici je v řadě pevně spojen s domy čp. 179 a 181. Měl právo várečné a staré číslo popisné 160 a patřil do III. Městské čtvrti. Části stěn jsou gotického stáří, poté prošel renesančními úpravami. V minulosti měl stejně jako sousední domy podloubí, klasicistní úpravy pocházejí z počátku 19.století.
Průčelí domu nechal majitel upravit v roce 1905. Na jednopatrovém domě s asymetrickým štítem do ulice jsou ve štuku vyvedeni dva andílci, nesoucí královskou (vévodskou) korunu. Na štítových výstupcích umístili stavitelé čučky, ve štítu dvě slepá okna. Štít domu doplňuje balustráda zakončená čučkami. Je tu hostinec „U České koruny“.
Prvním majitelem domu, o kterém se kniha zmiňuje (rozhodně však nebyl prvním majitelem tohoto domu Z.R.), byl roku 1790 pan Jan Šchiffner a to až do roku 1826, kdy nemovitost připadla vdově Schiffnerové.
Přístup k materiálům o historii domu laskavě poskytl pan Ing.arch Jan Falta vedoucí odboru památkové péče Městského úřadu Hradce Králové.
* * *
Fotografie pro CzechFolks.com © Zdeněk Reich
