CzechFolks.com PLUS

Jsou lidé, kteří by ji nazvali ozdobou své komunity. A právem: má vkus a elegantně se obléká. Ale Blanka je daleko víc, než jen ozdoba čehokoliv. Je také bojovnice a duše soucitná (ale musíte si to zasloužit). A možná, že ani není tak moc soucitná. Možná, že i o ní platí, co (myslím Verlaine – nebo to byl Apolinaire?- napsal už dost dávno o ženách všeobecně): “Tys nikdy nebyla však milosrdnou, ženo, ó ženo, soucite, hromádko něžných krás..” Hromádka něžných krás? To bych si asi Blance do očí říct nedovolil. Jak vidíte, mám s portrétem této pozoruhodné ženy potíže. Bezpečně mohu říci jen tolik, že Blanka má řadu zajímavých vlastnosti a ačkoliv ji znám tak dlouho, že už si ani nepamatuji, kdy jsem ji neznal, většinu jich ještě pořád asi neznám. (Mimochodem, narodila se 15. září  1930 v Praze – ale to není vlastnost, to je životopisné datum). O Blančině dětství a mládí bych nevěděl vůbec nic, kdyby ji její rodina nedonutila napsat alespoň pár poznámek o svém životě, a já měl příležitost si její poznámky přečíst. A ty jsou korektní až hrůza, jak se konečně u Blanky musí předpokládat ( tady ale musím specifikovat – jinak bych dostal vynadáno: Blanka odmítá být korektní politicky – prostě si od nikoho nedá předpisovat, co je správné a co ne. Ani od prezidenta Václava Klause, s nímž se – jak mně připomněl Aleš Březina – dostala do křížku na Masaryktownu pri prezidentově torontské návštěvě.” 

Blanka o svém dětství: “Léto strávené na chatě, parta kamarádek, s kterými jsem trávila většinu času u řeky, na lodičkách a hrály jsme různé hry. Výlety s rodiči, při kterých se muselo většinou “pracovat”: sbírat houby, jahody a dříví, šišky a pod. To všem nám zkazil příchod německé okupace. Jelikož v blízkosti byla zbrojovka, kterou Němci zabrali, do jejího okolí směli jen místní obyvatelé… Také si pamatuji to časné ráno po zavraždění Heydricha, kdy na naše dveře zabušili dva muži a odvedli moji sestru k výslechu, Podle výpovědi svědka do skupiny, která měla být za vraždu zodpovědná, patřila i mladá dívka, která vedla kolo, které snad vzala a nebo předala jednomu z mužů té skupiny. A tak z blízkého okolí byly dívky v podobném věku sebrány a musely chodit s kolem před osobou, od které se čekalo, že pozná tu, kterou viděla”.

Blanka o Vánocích:”Vánoce, to opravdové kouzlo mohou mít jen v dětství. Na Štědrý den odpoledne jsme musely se sestrou ven. Buď jsme šly bruslit a nebo sáňkovat. Tehdy jsem netušila, že rodiče potřebovali ten čas na ozdobení stromečku, který zůstal skrytý za dveřmi pokoje. Na štědrovečerního kapra přišla také babička a maminčina sestra s manželem. Večeře trvala věčnost a já z celého napětí nemohla pořádně jíst. Konečně přišel ten nezapomenutelný okamžik, kdy jsme byli zavolány do ztemnělého pokoje, ve kterém stál ozdobený stromeček, ozářený svíčkami a prskavkami. A pod ním vytoužené dárky. Jen jednou jsem byla nesmírně zklamaná – a to jsem musela být hodně malá, jelikož jsem si přála šlapací auto – které jsem pod stromečkem nenašla.

Nevím, zda důvod byla cena auta a nebo to rodiče pokládali za dárek pro kluka. Dostala jsem jen asi 20cm autíčko.” V této epizodě je možná zakleta jedna z odpovědí na otázku: Kdo je Blanka? Bylo její zklamání tak veliké, že v její duši vytvořilo protilátky, které jí pomohly, aby se v budoucnosti snadněji vyrovnala s úklady, které jí život přichystal, že se zdá být vždycky ve střehu připravena odrazit i jen náznak útoku (s tím mám osobní zkušenosti ze schůzí Českého a Slovenského sdružení v Kanadě), ale dělá to způsobem, který jí získává všeobecný respekt. Bylo její zklamání tak veliké, že zpochybnilo příští očekávání, že skoro všechna budoucí zklamání (kromě těch nejtěžších) se zdála snesitelnější, že se naučila nést bolest zklamání? Našeptalo toto velké rané zklamání jejímu dětskému podvědomí, že všecka její očekávání nebudou splněna, že osud je frajer, na kterého není možno se spolehnout a že je moudré přijímat život se značnou dávkou stoicizmu?

Blanka o konci války: “Válka konečně skončila, ale naděje na pokojný život nevydržela dlouho. Maminka krátce po válce, po ročním utrpení, zemřela. Starost o moji mladší sestru, tehdy tříletou, padla na několik měsíců na mne. Tak i fronty na nákupy a domácnost. Ale brala jsem to jako samozřejmost a byla jsem velice nešťastná, když někdo z příbuzných rozhodl, že o sestru se bude starat teta, tatínkova sestra, která žila v Poděbradech. Ale byly v té době chvíle, na které jsou krásné vzpomínky. Taneční, Sokol, kamarádi.”

Blanka o komunizmu:” Na sokolském sletu jako dorostenka v roce 1948″ (tak Blanka i sokolovala, to jsou novinky! A jak to, že jsem ji tam neviděl?) “jsem pozorovala první příznaky, jak bude naše budoucnost vypadat. Po dokončení naší části průvodu jsme se postavily mezi diváky lemující průvod a vyvolávaly hesla jako: ‘Ať si kdo chce co chce říká, my jsme děti Beneše a Masaryka! Ať žije prezident Beneš!’ Po chvíli k nám přišel muž v tmavém kabátu a řekl, že bychom také měly volat ‘Ať žije prezident Gottwald!’. My na to odpověděly, že my ale jsme děti Beneše a Masaryka” (Skvostná odpověď, Blanko!). “A on nás varoval, ať si dáme pozor, co říkáme. Po dokončení prostného cvičení jsme při pochodu pod tribunou odvrátily hlavy a opět vyvolávaly hesla.” (Jan Waldauf, já a hromada jiných dnes Toronťanů dělala totéž. Jak to, že jsme se tam neviděli?). “Když jsme vycházely ze stadionu, naše vedoucí byly odvedené pryč… Přišly doby znárodňování, zatýkání, týrání lidí jen proto, že jejich názory a myšlení nesouhlasilo s ideologií nových pánů. Můj budoucí švagr (Bedřich) byl jeden z postižených, na výběr měl jen vězení a nebo odchod za hranice. Rozhodl se pro druhé a my se sestrou (Libuší) jsme odešly s ním. Povedlo se nám to až při třetím pokusu.”

Blanka o uprchlickém táboru v Německu: “Po přechodu náš život začal ve vězení v prvním, malém městečku. Jelikož jsme hranice přešli na velikonoční pondělí, americké úřady byly zavřené a německé peníze na hotel jsme neměli. Bylo to poprvé za tu nebezpečnou, napjatou dobu, co mi povolily nervy. Bránu otevřel válečný veterán, kterému chyběla hnedle půlka levé strany obličeje. To samo o sobě bylo otřesné a špinavá cela, kýbl místo záchodu a deky, ze kterých se špína nechala škrábat nehtem, mne přivedly do zpupného breku “(to je moc pěkný obrat, ten si budu pamatovat).” Během záchvatu Blančina breku vešel do cely pán, který se dozvěděl, že přešli hranice Pražáci a chtěl vědět, jestli neznají jeho známého z Prahy. Neznali, ale když se ptal, proč Blanka pláče, a ona mu to řekla, dal jim peníze na pokoj v místní hospodě. Blančin komentář: “Nikdy jsem nebyla nikomu tak vděčná. Byl to první zážitek laskavosti v západním světě.” Pak Blančinu skupinu poslali do sběrného tábora v Lechfeldu u Augsburgu, kde jim Libušina schopnost mluvit anglicky (a učit druhé uprchlíky anglicky) dopomohla k lepšímu ubytování. Jediný problém: na oknech nebyly záclony. Blanka: “Vzala jsem tedy roli toaletního papíru, natrhala na pruhy výšky okna, nakreslila na ně rtěnkou červené puntíky, přilepila na zeď nad oknem a bylo po problému. První ukázka mé budoucí kariéry.”

Za nějaký čas Bedřich dostal místo šoféra u filmové společnosti a Blanka a Libuše si v Mnichově najmuly místnost a začaly šít na zakázku. To dělaly do doby, než všichni tři dostali povolení vycestovat do Kanady. Začátkem června nastoupili v Bremenhafenu na “starou, námořní loď Nelly. Bylo to k večeru” (a tady objevujeme další Blančin talent – mazlit se s rodnou řečí) “slunce se blížilo k hladině moře a zapadlo nad Evropou. Bude to trvat několik let, než na ni opět přistaneme a 41 let, než stoupneme na naši rodnou půdu.”

Nelly byla statečná, oceán přeplula a svůj vzácný náklad vyložila v Halifaxu. A potom vlakem přes celou Kanadu do Vancouvru. Blanka: “Věděla jsem, že Kanada je veliká země, ale mít tu zkušenost poznat ji od Atlantiku až k Pacifiku při prvním vstupu na její půdu, byla nezapomenutelná zkušenost” Ve Vancouveru Blanka žila 41/2 roku,poznala tam Jiřího Rohna, vzali se (před časem Blanka s něžnou ironií poznamenala: “Musela jsem přeplout oceán a přejet Kanadu do Vancouveru, abych si vzala Čecha”). Jiří dokončil univerzitu a dostal místo ředitele saskatchewanské odbočky Canadian Mental Health Association (CMHA) v Regině, po dvou letech přesídlili do Toronta, kde se Jiří stal ředitelem programů v hlavní kanceláři CMHA a později generálním ředitelem celé organizace (první generální ředitel, který neměl doktorát v medicíně). Narodily se jim tři děti, dva synové a dcera (k nimž dnes přibyla 4 vnoučata). Hodně cestovali – cestování je Blančina velká láska (navštívili pět kontinentů).

Dokud byly děti malé, Blanka byla doma. Jak odrůstaly, začala pracovat v obchodech, mimo jiné pro velkoobchod se sportovním zbožím. V 54 letech se vrátila do školy. Vzala si tři roky večerních kurzů v oboru ‘interior design’, což jí umožnilo dělat práci, kterou miluje a kterou dělá dodnes.

To je všecko hezké, ale tahle zdravice měla spíš být ódou na její zásluhy o krajanský život. 35 roků byla členkou Dámského Odboru Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě (ČSSK). A teď začnu opisovat – v překladu - co o ní napsali (anglicky) v knížce It All Began With Prince Rupert : ”Obrovský kus neopěvované práce byl vykonán Dámským Odborem Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě, založeného na podzim 1960. Za účinného vůdcovství jeho předsedkyň, Ruth Petříčkové, Ericy Vieznerové a Blanky Rohnové, členky Odboru sbíraly peníze a oblečení pro české a slovenské uprchlíky v táborech v Německu, Rakousku a Itálii, se zvláštním zřetelem na uprchlíky, kteří buď pro stáří nebo nezpůsobilost měli malou naději na emigraci. Také poskytovali pomoc a radu uprchlíkům, kteří byli Kanadou přijati a hledali práci nebo ubytování. Mezi jejich nejúspěšnější projekty sbírání peněz a šatstva byl každoroční bazar v Masarykově hale a kuchařská kniha oblíbených národních jídel, která vyšla v roce 1965. V roce 1964 byla činnost Dámského Odboru poctěna za službu komunitě cenou “Chatelaine Award”. 

Blanka by měla dostat osobní medaili za mimořádné zásluhy při sbírce pro postižené povodněmi v České republice v roce 1997 i za charitativní práci, kterou spolu s Jiřím dělali v České republice (jestliže se nemýlím, pomáhali i na jednom z projektů A .K. Velana). Blanka velmi  elegantně dvě volební období seděla v křesle předsedkyně ČSSK a v roce 2002 byla – spolu s Janem Waldaufem, Milošem Šuchmou a Josefem Dobrovolným, členkou panelu, který se na winnipegském kongresu zabýval problémem “electronic virtual office and its web page’ (důvod, proč používám anglický text: neumím to přeložit). Za svoji práci pro českou a slovenskou komunitu v Kanadě byla vyznamenána Masarykovou cenou ČSSK a Cenou Jana Masaryka, kterou jí udělil Generální konzulát České republiky v Torontu. A nesmím zapomenout, že také byla – s několika dalšími – ‘poctěna’ žalobou, kterou na ČSSK podal George Kubeš, ’inspirovaný’ k žalobě  dopisem Sdružení tehdejší ministryní občanství a imigrace.

Blanka – a to ovšem neplatí jen o ní – je víc, než součet svých funkcí a životopisných dat. Vlastnost, které si u ní vážím nejvíce, je otevřenost a přímost. Jestliže u mnohých z nás alespoň část naší veřejné reakce je diktována dojmem, jaký si myslíme, že vyvoláváme, Blance jde snad výhradně jen o věc. Tušíte v ní jistotu vlastní hodnoty a své pravdy – poněvadž jí nebyl dán dar útěchy víry, nese vesmír na vlastních ramenou. V závěru svého vyprávění o svém životě cituje hrst slov ze slavné písně:” …what’s too painful to remember, we simply choose to forget..” Písničku proslavila Barbara Streisand. Jméno písničky? “The way we were”. We still are, Blanka, we still are… 

Nevšední žena, jejímž osmdesátinám můžeme jen z povzdálí tleskat (bude asi na zahrádce plít trávu).

* * *

Josef Čermák: Blanka Rohn, a lady of uncommon virtues, celebrates her 80th birthday
 

There are people, who would call her an ornament of their community. She is that – she has great taste and dresses elegantly. But Blanka is most definitely more than that, much more than an ornament of anything. She is also a fighter and a merciful soul (but you have to deserve it). It is even possible that she isn’t particularly merciful. Perhaps, she, too, might be included in that famous Verlaine’s (or was it Apolinaire’s) verse about women generally:” You have never been merciful, woman, oh woman, compassion, a small heap of tender beauties…” A small heap of tender beauties? I don’t think I would dare to call Blanka that to her face. As you can see, I am having problems with painting a verbal portrait of this remarkable woman. I might be able to safely say this much: Blanka has a number of interesting qualities and even though I know her so long that I don’t remember when I didn’t know her, I am pobably still quite ignorant of most of them. (By the way, she was born on September 15, 1930 in Prague – but that, of course, is not a quality, that is a biographical information). I wouldn’t know anything about her early life either, if her family hadn’t forced her to write at least a few notes about it, and I had a chance to read them. Are they correct! Of course, that’s something one would expect from Blanka, except that she refuses to be correct politically – she just won’t let anyone decree for her, what is right and what is not. (Not even president Klaus with whom she clashed /as Ales Brezina reminds me/ at Masaryktown during the president’s Toronto visit.)

Blanka on her childhood: “Summer spent at the cottage, a group of girlfriends, all of us spending most of the time at the river, on small boats, playing games. Outings with parents, we had to “to work”, most of the time: pick mushrooms, berries, wood, cones and such. All that was ruined by the German occupation: in the neighborhood was an ammunition factory, which of course the Germans took over and only locals were allowed to enter the area….I also remember that early morning after the assassination of Heydrich, when two men banged on our door and took away my sister. According to a witness, one of the participants in the group accused of being responsible for Heydrich’s murder was a young girl, who either took a bicycle from one of the men or handed it over to him. And so every girl of that age group in the area was forced to walk with a bicycle in front of the person, who was supposed to identify the girl she has seen.

Blanka on Christmas: ” Christmas, only children can really appreciate the magic of Christmas. The afternoon before the Christmas Eve, my sister and I had to leave the house. We would go either skating or tobogganing. I didn’t suspect that my parents needed the time to decorate the tree, hidden behind the living room door. At the Christmas Eve dinner, we were usually joined by our grandmother and my mother’s sister and her husband. The dinner was as long as eternity and I was so tense that I hardly ate anything. Finally, the unforgettable moment arrived, we were invited into the darkened living room, where stood the tree, illuminated by candles and crackers. And under the tree, the longed-for gifts. Only once was I terribly disappointed – I must have been very small, because what I wanted was a pedal car – and I didn’t find it under the Christmas tree. I don’t know whether it was because of the pedal car’s price or because my parents thought that a pedal car was a gift for a boy. All I got was a 20cm car toy.”

This episode may possibly hide one of the replies to the question: Who is Blanka? Was her disappointment so great, that it created in her antimatters, which later made it possible for her to deal more easily with the plots life prepared for her, that she always seemed ready to repulse even a hint of an attack (I experienced this personally in meetings of the Czech and Slovak Association of Canada (CSSK), but she does it in a way which brings her almost universal respect. Was her disappointment so painful that it may have made future expectations somehow uncertain, that all her future disappointments (except those truly overwhelming) seemed more endurable, that she learned to live with the pain of disappointment? Has this great early disappointment whispered to her childish sub consciousness that not all of her expectations would come true, that fate was a masher one could not rely on, that it was wise to see life with a substantial dose of stoicism?

Blanka on the end of the war: “The war finally came to an end, but the hope that life would become more pleasant, didn’t last. Shortly after the end of the war, following a year of suffering, my mother died. My sister Libuse was then three years old, and it became my responsibility to look after her. I also had to stand in the lineups at stores and do the housekeeping. But I accepted it as a matter of course and was very unhappy, when the family decided that my sister would live with my aunt, my father’s sister, living in Podebrady. But there also were, at that time, moments I love to remember. Dancing lessons, Sokol, friends.”

Blanka on Communism: “As a junior attending the Sokol Festival in 1948″ ( Blanka was a member of Sokol! Who would have guessed it! And how come, I didn’t see her at the Festival?) “I noticed the first indications of how our future might look. After we finished our exercise, we joined the spectators shouting slogans such as: “No matter what anybody says, we are the children of Benes and Masaryk.” After a while, we were approached by a man in a dark coat who told us that we should also shout: ‘Long live president Gottwald!’ We answered that we couldn’t, because we were the children of Benes and Masaryk.”(A lovely answer, Blanka!). “And he warned us to be careful about what we say. After the main Festival performance, as we marched, we turned our heads away from the stand with the Communist dignitaries and again shouted slogans.” (Jan Waldauf, myself and many future Torontonians, did exactly the same. How come we didn’t see you?). “As we were leaving the stadium, our leaders were taken away… Then came the time of expropriations, arrests, tortures of people only because they had different views than the new masters. My future brother-in-law (Bedrich) was one of the victims. He had a choice between jail and leaving the country. He decided to leave and I and Libuse left with him. We didn’t succeed until the third try.”

Blanka on the refugee camps in Germany: “After crossing the border, we ended in jail i a small town. We crossed the border on the Easter Monday, the US offices were closed and we didn’t have German funds to go to a hotel. This was the first time during this dangerous, tense period that I lost my nerves. The prison gate was opened by a war veteran, who was missing almost a half of his left cheek. That alone was a shattering experience and the dirty cell, a pail instead of a water closet and blankets so awful you could peel the dirt from them with your nails, brought me to a fit of arrogant blubbering.”(Lovely phrase, Blanka, must remember it). While Blanka was arrogantly blubbering, a man who heard that people who just came from Prague were in the jail, came to find out if they knew his friend in Prague. They didn’t. Then he asked why Blanka was crying and when she told him, he gave them money to spend the night at a hotel. Blanka’s comment: ” I have never been so grateful to anyone. It was the first touch of kindness in the western world.” Then the authorities sent them to a collection camp in Lehfeld by Augsburg, where Libuse’s mastery of English (she was hired to teach other refugees) helped them to get a more decent accommodation. There was one problem though: no curtains on the windows. Blanka’s solution:

„I took a roll of toilet paper, tore it into strips of the windows’ height, used the lipstick to paint red dots on them, pasted the strips on the wall above the windows and the problem was solved. The first example of my future career.“
A little later Bedrich got a job as driver for a film company and Blanka and Libuše rented a room in Munich and started a business of their own: sewing on order! (When did they learn it? Some people are simply irrepressible!) They kept sewing until all three of them received Canadian visa. At the beginning of June they embarked in Bremenhafen „an old ocean ship called Nelly. It was an early evening (and here we have discovered another Blanka’s talent – caressing her native tongue),“ the sun was nearing the ocean’s surface and then set down over Europe. It would take several years before we land in Europe again, and 41 years before we step on our narive land.“

Nelly was brave, crossed the ocean and deposited its precious cargo in Halifax. And then the precious cargo took a train to Vancouver. Blanka’s comment: “I knew that Canada was a huge country, but to cross it from the Atlantic to the Pacific Ocean the very first time you stepped on its soil was an unforgettable experience.” Blanka lived in Vancouver 41/2 years, during which time she met Jiri Rohn and married him (some time ago she remarked – with a touch of tender irony: “I had to cross an ocean, and the whole of Canada, to marry a Czech”). Jiri graduated from the University of British Columbia and found employment as director of the Saskatchewan branch of the Canadian Mental Health Association (CMHA) in Regina. Two years later the family moved to Toronto, where Jiri became director of programming in the head office of CMHA and later the president of the organization (its first president without a medical degree). They had three children, two sons and a daughter, who were now joined by four grandchildren. The family travelled a great deal (Blanka loves travelling), visiting all five continents (unless more continents were discovered since I left school). While the children were small, Blanka looked after the home. As they grew up, she began to work in business, for example in sporting goods, wholesale. At the ripe age of 54 she decided to go back to school, taking three years of night courses in interior design. That equipped her to do the work she loves and is doing to this day.

That’s all very nice, but this piece was planned as an ode on her activities in the Czech and Slovak community. She concentrated mainly on the Czech and Slovak Association of Canada (CSAC) and did an extraordinary job: for thirty-five years she was a member of the Women’s Council of CSAC. And here I’ll start copying what they wrote about her in a book called It All Began With Prince Rupert: “A huge amount of unsung work was done by the Women’s Council of CSAC, founded in the fall of 1960. Under the effective leadership of its successive presidents, Ruth Petricek, Erica Viezner and Blanka Rohn (this is the Blanka we are writing about) , its members collected funds and clothing for the Czech and Slovak refugees in the Displaced Persons Camps in Germany, Austria and Italy, especially for those who, because of age or physical disability, had little chance to emigrate. They also provided help and advice to those who made it to Canada and were looking for work or a place to live. Among their most successful fundraising activities were the yearly bazaar in the Masaryk Hall, and a cookbook of the national dishes published in 1965. In 1964, The Women’s Council’s work was honored by the Chatelaine Award for Service to the Community. Blanka and her husband also did a substantial amount of charitable work in the Czech republic, particularly helping the victims of the 1997 and 2002 floods, and, if I am not mistaken, they also assisted in one of the many A.K. Velan’s projects. Blanka very elegantly sat – for two terms – in the CSAC presidential chair and in 2002 was a member – together with Jan Waldauf, Milos Suhma and Josef Dobrovolny – of a panel, which at the Winnipeg Congress tried to decide the usefulness of the electronic virtual office for the CSAC. For her work for the community, Blanka was honored with the Masaryk Award of the CSAC and the Jan Masaryk Award she received from the Consulate General of the Czech Republic in Toronto. And yes, she was also “honored” by being named one of the defendants in the legal proceedings commenced against CSAC and others by George Kubes…

Blanka – and that is equally true of all of us – is more than the sum total of the offices she held and the biographical information. The quality I value in her most is her openness and directness. If it can be argued about most of us, that at least part of our public reaction is dictated by the impression we think we maybe making, I believe that Blanka is concerned only about the solution to the problem at hand. You sense her self-confidence, the steadfastness of her truth – because she was not granted the comfort of faith, she carries the universe on her shoulders. At the end of the notes about her life, she quotes a fistful of words from a beloved song: “what’s too painful to remember, we simply choose to forget.” The song was made famous by Barbara Streisand. The name of the song-as you all well know- is “The way we were.” We still are, Blanka. We still are…

An uncommon woman, Blanka, whose 80th birthday we can only from a distance applaud (she will most likely weed her garden).

* * *