CzechFolks.com PLUS

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Byl jsem překvapený, když jsem v jedné „banánové“ krabici nalezl poznámkový notes a v něm zápisky z dlouhého nemocničního pobytu v květnu a červnu 1946. Přivezli mne sem sanitkou, protože rodiče měli obavy o moje zdraví. Po návratu z velikonoční dovolené, kterou jsem trávil v Bílině u bratrů Bohouše a Jardy Ungermannových a kde nám vařila dobroty jejich vlídná maminka, jsem pociťoval bolesti a poznenáhlu stoupaly i teploty.

Nastydl jsem při brzkém jarním opalování na vrchu Bořeň u Bíliny, kde jsme jako někdejší členové válečné ilegální Masarykovy kulturní generace spřádali své další plány. Po návratu do Prahy a do redakční práce v Mladé frontě, kde se stále ještě netopilo, jsem nastuzení „přikrmil“, stejně tak v mém pražském podnájmu ve studeném domě na Kampě, kam jsem odcházel denně z nočních směn.

Čtěte více ZDE »

Nikdy jsem nepočítala počet obětí válek, nikdy jsem si neuvědomila tu hrůzu válečného běsnění, ten pláč matek, milenek a sourozenců, tu tichou bolest otců jako u památníků ve Washingtonu.

Národní památník 2. světové války, nejkrvavější války v dějinách, byl otevřen tady, ve Washingtonu za účasti tří amerických prezidentů. 16 miliónů Američanů obléklo na začátku války americké uniformy a jen zbytek z nich se dočkal otevření památníku po 60ti letech. Kdykoliv některý ze zbylých veteránů přijde do těchto míst, jistě se neubrání tomu, aby své oči plné slz neskryl v dlaních. Podíl USA na porážce Hitlera byl značný. Bez tisíců amerických lodí by se Rusko nikdy neubránilo, natož aby Němce porazilo. Rovněž dodávky amerických letadel do Anglie byly velmi důležitou podmínkou toho, aby se Anglie náletům ubránila. Bez zázemí a pomoci USA by Evropa vypadala zcela jinak. Čtěte více ZDE »

Za třicetileté války byla Andělská Hora vypálena Švédy, záhy však byla obnovena. Znovu hrad lehl popelem roku 1718, po tomto neštěstí už nebylo sídlo obnoveno. Nejstarší zmínka o Andělské Hoře, jinak též Engelsburg zvané, pochází z roku 1402, kdy hrad patřil k Bečovskému panství.

Z vyhlídky hradu uvidíte vrcholy Krušných hor Plešivec, Božídarský Špičák, Klínovec, na východě Doupovské hory, na jihu Tepelskou vrchovinu a na jihozápadě nejvyšší vrcholky Slavkovského lesa.

Zřícenina zůstala díky své dominantní poloze s dalekým výhledem po okolní krajině oblíbeným výletním místem. Pustý hrad si také oblíbily poetické duše, v roce 1786 sem dokonce z nedalekých Karlových Varů pozval své přátele Johann Wolfgang Goethe a oslavil s nimi své sedmatřicáté narozeniny. Goethe rád pobýval v západočeských lázních a podnikal výlety do okolí.

Čtěte více ZDE »

„Není hezčích pohádek,  než jsou ty,
které píše sám život.“ 
( Hans Christian Andersen) 

Hledej…

Nedávno mi zemřel kamarád. Bylo mu sedmapadesát let. Závan smutku čas dosud neodvál. Šlo to dolů rychle, přímočaře a bez odvolání, jako s hrdiny nejlepších Shakespearových dramat. Ve čtvrtek kolem poledne Vláďu sanitka rychlé záchranné služby odvezla do nemocnice. Následujícího týdne se už nedožil. Dvě sedmičky v datumu toho dne mu štěstí nepřinesly.

Vzpomínka

Vláďa byl vzdělaný, moudrý, citlivý a hodný člověk. Vlastnil dva vysokoškolské diplomy (z toho jeden červený) a dva akademické tituly. Své vzdělání, podepřené přirozenou inteligencí, ani druhdy atraktivní povolání a z něj vyplývající společenské postavení nikdy nedával na odiv. Čtěte více ZDE »

Sú zážitky na celý život. Jeden mi urobila mama, keď sme sa vybrali spolu so setrou na ďalekú niekoľkotisíc kilometrov vzdialenú cestu zo Slovenska až na turecké hranice z kaukazskej strany. V Gruzínsku som videl úžasné predstavenie. V meste Batumi mali delfinárium. Druhé podobné na svete bolo vtedy len na Floride. Šlo o sivú budovu, akých sú u nás tisícky panelákov. Ale bez okien. Museli ste si vyšlapať niekoľko poschodí na strechu. Tam bolo hľadisko. A celá tá sivá budova bol bazén pre delfíny, ktoré preskakovali obruče a maznali sa s chovateľmi. Parádne boli aj cvičené mrože.

Na každom rohu ponúkali chačapuri. Horúcu chlebovú placku, ktorá bola v letných teplotách dosahujúcich 40 stupňové výšky ešte teplejšia. Pri mori ste si mohli kúpiť sušené ryby z mora na kameni, ktoré sa jedli celé aj s chvostom a kosťami. Čtěte více ZDE »

Chvála zlaté střední cesty

Někdo považuje třináctku za číslo velmi nešťastné, já jsem ale jiného mínění a za chvíli poznáte proč. V této chvále bych si opět dovolil pochlubit se cizím peřím a to hned na počátku: Oslův děd svému vnuku/ Naposled podal ruku/ Zafuněl a pak děl – cválej za nevěstou!/ Strejček vůl, teta kráva/ Každý půl rady dává/ Hochu můj, postupuj – jen zlatou střední cestou!/

Doufám, že pamětníci poznali nádherný text Voskovce a Wericha, z jejich hry Osel a stín. Je to vlastně zhudebněná bajka o Buridanovu oslovi, který uposlechl rady starého osla a na vyšlapané cestě, kde všude vůkol byla všechna tráva sežraná, zcepeněl, protože se nemohl rozhodnout, zda a na kterou stranu se má odchýlit. Čtěte více ZDE »

Moju najnovšiu knižku Mäkké F sme privítali do života v Krištáľovej čajovni fantastického českého maliara Zdeňka Hajného. Majster Hajný vo vlastnej Galérii Cesty ku svetlu šokuje návštevníkov nielen obrazovým, ale aj slovným posolstvom.

Po prehliadke galérie s množstvom duchovných motívov, s dobrom ponúkaným na stenách, vám hore pod strechou premietnu film so zábermi tajomného Vesmíru, ktorý sa prelína s imaginatívnym majstrovstvom Zdeňka Hajného. A ten podfarbuje doprovodné slovo, dobré slovo ponúkané ľuďom – všetkým, dobrým aj zlým, lebo každý skrývame v sebe odvrátenú stranu človeka.  Čtěte více ZDE »

Jsou lidé, kteří by ji nazvali ozdobou své komunity. A právem: má vkus a elegantně se obléká. Ale Blanka je daleko víc, než jen ozdoba čehokoliv. Je také bojovnice a duše soucitná (ale musíte si to zasloužit). A možná, že ani není tak moc soucitná. Možná, že i o ní platí, co (myslím Verlaine – nebo to byl Apolinaire?- napsal už dost dávno o ženách všeobecně): “Tys nikdy nebyla však milosrdnou, ženo, ó ženo, soucite, hromádko něžných krás..” Hromádka něžných krás? To bych si asi Blance do očí říct nedovolil. Jak vidíte, mám s portrétem této pozoruhodné ženy potíže. Bezpečně mohu říci jen tolik, že Blanka má řadu zajímavých vlastnosti a ačkoliv ji znám tak dlouho, že už si ani nepamatuji, kdy jsem ji neznal, většinu jich ještě pořád asi neznám. (Mimochodem, narodila se 15. září  1930 v Praze – ale to není vlastnost, to je životopisné datum). Čtěte více ZDE »

Já už, milí přátelé, opravdu nevím, kde to žijeme. Jací jsme, a zda nám vůbec záleží na této zemi, státu a její/jeho současné situaci a budoucnosti.

Je nám opravdu všechno tak lhostejné, hlavně že máme své pelíšky a každý měsíc dost na nejnovější mobily pro děti, kožíšky a nějaký ten zlatý šperk pro manželky a milenky? Na skromnou rodinnou dovolenou na Kanárech či Bahamách? Na nového Medáka, Jaguára či Hummra pro sebe, a přitom ještě zbude něco do prasátka na zítřek? Inu asi ano, soudě podle událostí a povyku kolem úspor státních výdajů. Je nám opravdu jedno, skončíme-li bankrotem? Ovšemže nemluvím o těch, jejichž příjmy se pohybují kolem průměrné celostátní výše, nebo dokonce jejich minima. Je ale pozoruhodné, že právě ti s platy nejvyššími protestují nejvíce.

Čtěte více ZDE »

Před delší dobou jsem si koupila velmi zajímavou knihu „The Falling Leaves“ (Padající listí). Autorka je původem Číňanka, žijící již dlouhá léta v Americe, kde má rodinu a kde také dostudovala medicínu a pracovala jako lékařka.

Adeline Yen Mah napsala skutečnou historii své rodiny, tak jak ji prožívala v různých politických změnách v Číně. Podtitul knihy je – Pravdivý příběh nechtěné čínské dcery.

Přečetla jsem o Číně dnešní i minulé dosti knih, tato bere dech.

Protože nedokáži ani já ani manžel jen tak přejít knihkupectví a nenahlédnout a většinou také nekoupit, asi před měsícem jsem zahlédla knihu stejné autorky s titulem „Čínská Popelka“ (Chinese Cinderella). V této knize, určené spíše mládeži, popisuje autorka svůj život v rodině, kde první čtyři sourozenci vyrůstají s macechou. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

S lítostí musím konstatovat, že jsem si dlouho myslela, že havran je „manžel vrány.“ Ta jejich podobnost i podobnost jejich jmen ha-vran = vrán-a mi připadala naprosto samozřejmá. Že krásné černé vlasy bývají barvy havraní, nikoli však vraní, tato skutečnost mne nepřiměla k přemýšlení ani k lehké úvaze. Nad slovem vraník jsem nepřemýšlela, to mi bylo jasné, a jméno vranka jsem naštěstí nikdy neslyšela, protože bych možná tuto malou, chráněnou rybku podezřívala s příbuzenství s koněm.

Dnes už vím, jak jsem se mýlila, poučila jsem se.

Čtěte více ZDE »

V Rybné nad Zdobicí, obci mezi Vamberkem a Žamberkem, byla odcizena bronzová deska o velikosti 51 cm x 52 cm z památníku třiceti obětem první světové války, osazená v roce 1925 u příležitosti sjezdu rodáků.  Za 2. světové války byla německými okupanty odstraněna, po ní byla, jak potvrdila starostka obce Marie Valášková, nalezena na šrotišti v nedaleké Javornici a znovu osazena. Je to smutný osud dalšího artefaktu na Rychnovsku, ať to jsou busty, pamětní desky či reliéf.

Rychnov nad Kněžnou
30. října 1918 byl T. G. Masaryk zvolen jeho čestným občanem a Rychnov se tak stal prvním městem u nás, které mu je udělilo. 15. října 1918 se usnesla jednomyslně městská rada doporučit zastupitelstvu, aby byl zvolen za čestného občana, a 30. října zastupitelstvo tento návrh s nadšením schválilo. Čtěte více ZDE »

Kameny se mi drolí pod nohama a s lomozem se kutálí dolů. Těžce oddechuju. Zastavím se a otočím. Konec cesty se ztrácí kdesi v nedohlednu za mnou. Tone v mlze. Putuju přes horský masiv, vyšší, než jsem si dokázal kdy představit. Kolem mě jen zmrzlá zem, sníh a led. Ostrý vítr fičí mezi skalisky, bodá mě do tváří a cuchá vlasy. Mezi dlouhými vousy se mi uhnízdily sněhové vločky, prsty dávno zmodraly a ztuhly mrazem. Zima se mi zahryzla až do morku kostí a div mě tak nepřipravila o život. Ale vydržel jsem. Došel jsem až na konec cesty. Na vrchol hory, kde se střetává země s nebem, na místo zasvěcené bohům.

Čtěte více ZDE »

„Tenhle kotel už oddělal hezkou řádku kotelníků,“ usmíval se lišácky Honza. Opíral se o lopatu a přitom zálibně laskal očima svého miláčka.

Plamencový kotel Alfons s dvěma plamenci, postavený roku 1912, dvanáct metrů dlouhý. Pod rošty je dmychadlo – větrák. Z kotle jde hlavní rozvod páry do flaškovny, na vašhaus a na celý pivovar. Vodu do kotle čerpají čerpadla.

Honza svého miláčka krmil rád, každou směnu mu do pusinky naházel padesát metráků uhlí.

„Od té doby co je násypka, je to paráda, ale když jsme museli kolečkovat uhlí z placu, to byla fuška tak na zabití. Uhlí bylo pod sněhem a zmrzlý na kost. Nejdřív jsme ho museli nakopat krumpáčem, naložit a padesát metrákových koleček odvozit. A naházet do pece šest lopat po pěti minutách. A přesto někdo sem tam přišel s tím, že tam mám málo páry.“

Čtěte více ZDE »

„Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumum,“ zazpívali jsme ještě, dopili modrého portugala a naposledy se objali. Je to zvláštní pocit, sedět s někým čtyři roky v jedné budově, v jedné třídě, v jedné lavici, a najednou spadne klec. Čau… ahoj… nazdar. Někdy a někde po prázdninách…

Ale po prázdninách jsme měli všichni jiné starosti. Nové školy, nová zaměstnání, nové vztahy, nový život.

Jen s Ivanem Klatovským, který byl bráchou mé nejlepší kamarádky Lindy, jsme zůstaly i nadále v kontaktu. Studoval v Praze medicínu – a jak říkával – stýskalo se mu po zlatých časech ve Spessartu, čímž myslel rodný Rakovník.

Čtěte více ZDE »

Literárních soutěží je u nás dost, a to velmi různorodých: žánrových, tematických, celostátních, regionálních… Sejdou se moudří porotci a zhodnotí kvalitu předloženého rukopisu, někdy vědí, kdo je autorem, jindy se to k většímu či menšímu překvapení dozvědí až po určení výsledku a otevření zalepené obálky. To vše je jistě záslužné i zajímavé, ale přece jen tu cosi chybí, cosi, nač neupozorňuji poprvé.

Proč spolu autoři nesoupeří přímo a živě, v klasickém turnaji? V starověkém Řecku zápolili poeti na olympijských hrách, ve středověku se konala klání minnesängrů na hradech a jistě by se i v novověku našla místa, kde se básníci utkávali o přízeň a hlasy publika. Dnes jsou ale tyto tradice zapomenuty. Buď se autoři rekrutují z introvertů a trémistů, jimž dělá přímá komunikace s lidmi potíže, nebo zpohodlněli a nechtějí se školit v rétorice. Že by se dokonce učili na nějaký hudební nástroj, aby se mohli doprovázet – o tom už vůbec není řeč. Pole autorského syntetického projevu přenechali písničkářům, a ti je velmi rychle a úspěšně ovládli.

Čtěte více ZDE »

Vidieť Igora a Kristínku Slovákovcov naživo je zážitok, ktorý len tak ľahko diváci nevypudia zo spomienok. Títo dvaja mladí slovenskí fakíri vystupujúci pod menom Duo Aratron Aspis vyvolávajú úžas vystúpeniami, pri ktorých sa človeku tají dych. Najmä rozsekávanie jablka položeného na prsiach ženy obrovským oceľovým mečom, ktorý na milimeter zastane v Igorových rukách tak, aby jeho krehkú partnerku nerozpolil. Ale sú to aj ďalšie kúsky. Od ohňovej, či elektrickej show, po bláznivé chodenie bosými nohami po ostrí mečov, ktoré tvoria rebrík a iné kúsky vyplavujúce do žíl adrenalín.

Rozprávali sme sa s fakírom Igorom Slovákom:

Z akých fakírskych tradícií vychádzate pri tvorbe vystúpení a sú také aj na Slovensku, ktoré vás inšpirovali?
Všeobecne sa inšpirujeme v zahraničí, keďže sa snažíme predviesť divákom niečo exotické, čo nemajú možnosť bežne vidieť. Čtěte více ZDE »

K mému zamyšlení nad školou mne přivedl článek pana Milana Richtermoce „Škola základ života“

Článek je kouzelný a vzpomínky burcující. Díky pane Richtermoci. Potom se na téma škola a učitelé objevilo více článků i v jiných internetových novinách. No však, v České republice začal nový školní rok. U nás na druhém konci světa školní rok začíná koncem ledna a končí v prosinci, ale já jsem do školy chodila v mém jediném domově, v Čechách, v Praze.

Školní docházku jsem začínala v první třídě obecné školy na Zlíchově, hned naproti vršku, na kterém stojí kostel sv. Filipa a Jakuba. Stojí tam už velmi dlouho. Původně románská svatyně ze 13. století, která byla potom v roce 1713 přestavěna v barokním stylu.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

 “Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné
– aby slušní lidé nedělali nic.”

Edmund Burke, britský politik

Josef Čermák napsal do č. 15 Satellitu článek “Prezidentské zastavení u pátého přikázání”, který byl také uveřejněn v internetovém časopise CzechFolks.com PLUS.

Rád bych komentoval článek Josefa Čermáka ve sledu jeho argumentů.

Josef Čermák píše, že vyznamenání Mašínově skupině “Neudělil je prezident Václav Havel a zatím ani prezident Václav Klaus (za zmínku stojí i to, že román Oty Rambouska “Jenom ne strach”, napsaný po Rambouskově setkání s bratry Mašíny v New Yorku 1984, byl odmítnut nejvýznamnějším exilovým nakladatelstvím 68 Publishers v Torontu). Ta skutečnost je pro mne jedním z nejvýraznějších náznaků, že Česká republika se dostává z fáze kovbojského kapitalizmu.”

Čtěte více ZDE »

Ten zájezd byl zaplacen už před půl rokem. Nabízel cestu přes Cáchy, Rotterdam, Gent do Brugg – města-konzervy, jedinečné ukázky zachovalé gotické architektury, která dosud žije a slouží, i návštěvu chrámů a galerií, kde je možno spatřit pozoruhodná díla holandských mistrů vrcholné gotiky, to všechno s odborným výkladem.

V příslušný den jsem vstala před ranním kuropěním, dostavila se na místo odjezdu a usedla vedle své přítelkyně, se kterou jsme se už dávno na této akci smluvily.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

V dávných dobách se táhly kolem Doubravky hluboké lesy. Bylo snadné v nich zabloudit. Kdo nemusel na pych, daleko se do nich neodvážil. Zvláště ne v noci. Říkalo se, že v nich straší. Nikomu ani na mysl nepřišlo, že by si to panstvo vymyslelo, aby zloděje odradilo. Nikdo nevěděl, kdo straší, nikdo nikoho neviděl, neslyšel, ale každý se dušoval, že je to pravda a že na to dá krk. Předávali si tu historku o strašidlech z generace na generaci, až jí uvěřili. A na jednom se všichni shodli. Jsou to hejkalové. Nikdo nevěděl, mají-li tělo nebo jen duši, jsou-li malí nebo velcí, ale každý by odpřísáhl, že je slyšel.

Bylo právě před sopotskou poutí, a když už byli všichni v hospodě v ráži, dávali k lepšímu historky o hejkalech. Jak takový hejkal vlastně vypadá, na to měl každý jinou historku. Čtěte více ZDE »

Okřídlený kůň Pegas – symbol básnictví – je dostatečně znám i připomínán. Méně se už mluví o hrdinovi, který ho zkrotil a osedlal. Jmenoval se Bellerofontés a byl synem korintského krále Glauka. Podle řeckých bájí byl neobyčejně krásný a statečný. Nešťastnou náhodou však v Korintu kohosi zabil a musel uprchnout. Útočiště mu poskytl tíryntský král Proitos. Bellerofontés se mu líbil, ale ještě více se líbil jeho ženě. Protože však její milostné návrhy odmítal, královna se urazila, obvinila ho z pokusu o znásilnění a žádala svého muže, aby ho zabil.

Čtěte více ZDE »

Právě v těchto dnech 6. a 7. září se koná v Praze v nové budově Národního muzea (bývalého Federálního shromáždění) Mezinárodní konference s názvem Krajané a kultura, kterou pořádá Koordinační výbor zahraničních Čechů.

Šéfrektorka Českého dialogu Eva Střížovská dnešního dne v 11.15 hodin přednáší o tom, jak českou kulturu našich krajanů na Velkých pláních v USA, především v Texasu, poznala.

Paní Eva byla tak laskavá a na požádání redakce CzechFolks com Plus poskytla pro naše čtenáře svůj referát k otištění, za což jí redakce velmi děkuje.

* * *

  Čtěte více ZDE »

Každý má miesta, ktoré sú spojené s jeho detstvom. K tým mojim patrí Poľsko. Teda konkrétna časť tejto krajiny. Koronowo. Je to mestečko neďaleko Bydgošče. V Koronowe na námestí sme si kupovali gofry. To sú poľské wafle. Palacinky s jogurtom a inými dobrotami z ovocných džemov.

Do Koronowa som chodieval s mamou. Robila tam cez leto vedúcu detského tábora. A potom poľské deti chodili na výmenu k nám. Do Krásnej nad Hornádom. Nemohli sme im ponúknuť stanový tábor v lese. Tak bývali v triedach na základnej škole. My sme bývali v poľských lesoch pri jazerách. Piesok a borovice. Nádhera. Tam sme našli malú sovičku vypadnutú z hniezda. Slovenčina má na toto zvierace mláďatko zvláštne slovo. Asi sa nedá ľahko preložiť do iného jazyka. Čtěte více ZDE »

Po subtropických vedrech jsme se opět topili – ale v kalužích a s obavami sledovali zvyšování hladiny našich potoků, říček i obou našich největších vodních toků, protínajících Mělnicko. S tímto počasím nemohli počítat organizátoři (Občanské sdružení Mělnický košt) velkolepě nachystaných Svatovavřineckých slavností mělnických vín s jejich ochutnávkou, které se konaly v onu deštivou sobotu. Byla to předpremiéra tradičních zářijových oslav  mělnického vinobraní.

Čtěte více ZDE »

Mary Heimann, Czechoslovakia: The State That Failed  (New Haven and London: Yale University Press, 2009; XXII & 406 pages) – ČESKOSLOVENSKO: STÁT, KTERÝ SELHAL

Kniha vydaná významnou univerzitou, která navíc na obálce tvrdí, že jde o „definitivní dějiny Československa“, vzbudila značný zájem svým pokusem dokázat, že dosavadní obdivný pohled na náš stát byl mylný, protože byl založen na tradiční české sebelásce.

Autorka s americkým a také přijatým britským občanstvím, vyučující na jedné skotské univerzitě, provdaná za Čecha, strávila léta svého stipendia studiem češtiny a dokumentů v Praze i v Bratislavě, nyní pracuje už na druhém vydání knihy. Mnozí Češi byli pobouřeni její knihou, a tak je s podivem, že ji dosud značně kritizovali pouze cizinci, hlavně Američané a Němci.

Čtěte více ZDE »