CzechFolks.com PLUS

Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, v nichž se zmýlili mocní

Vzpomínám si na první setkání s filosofií na vysoké škole. Při té památné dvouhodinovce se řešila zdánlivě jednoduchá otázka: „Co je to pravda?“ Do té doby mě ani nenapadlo o něčem podobném přemýšlet. Naivně jsem věřil, že vím, co pravda znamená. Jak se však ukázalo, ani za hodinu a půl se nám nepodařilo společnými silami nalézt uspokojivou odpověď. Ne snad proto, že bychom se nesnažili, což je jinak docela obvyklý jev. Ale filosofie – jak jsem záhy zjistil – si prostě libuje v kladení otázek a následném vyvracení všech tezí, co na ně reagují. „Co je dobré?“ „A co správné?“ „Co je to spravedlnost?“ „Co je to ctnost?“ atd. Za začátku to vypadá jako zábava, jenže když si uvědomíte, že se stejně nikdy nic nedozvíte, filosofické nadšení kvapem opadá (pokud kdy existovalo).

Pravda… Je skutečně možné nevědět, co tenhle pojem znamená? Doufám, že ne. Nejsnazší je zřejmě říct, že se jedná o výrok shodný (přiměřený, reflektující…) s realitou. V moudrých knihách narazíte třeba i na takové krásné označení jako „nerozporuplnost“. Kdybyste ovšem toužili dopřát filosofům požitek, jak si na vás smlsnout, odpovězte: „Pravda je opakem lži.“ Nepochybně již tušíte, co by následovalo („A co je to lež?“). Snad budete souhlasit s tím, že mluvit pravdu či „žít život v pravdě“, je správné. (Ach ano, už zase. „A proč? A co je správné?“) Taky už vám to leze na nervy? Utěšujte se, že vás z toho nečeká zkouška.

Věřím, že každý slušný člověk ví, co pravda znamená a že se snaží jednat v jejím duchu. Oni to vědí i ti druzí, kteří jí nastavují záda (napsal bych něco jiného, ale…) Jenže! Vědět nerovná se konat. Proto mi tane na mysli znepokojující otázka – Proč se jí také neřídí? Proč pravda nepatří mezi společný jmenovatel všech lidí, když lhaní je morálně špatné a odsouzeníhodné?

Pravda je i hodnota. Morální, duchovní, jedna z nejvyšších. Přesto se spolu s dalšími tolik důležitými a potřebnými z dnešní společnosti děsivě rychle vytrácí. Samozřejmě, lidé lhali už od nepaměti. Od doby, co si osvojili řeč. Představa našich prapředků sedících kolem ohně, jak klamou, kdo toho kolik ulovil a kdo má větší kyj (čti kyj, ne nic jiného!), nemusí být zase tak vzdálená skutečně. Stejně jako se jistě našli dobráci, co svému sokovi v lásce našeptávali: „Neboj, v té jeskyni určitě nečíhá šavlozubý tygr.“ Nebo: „Tady jsme vůbec nenastražili past na mamuta.“ Lidé prostě lžou. Kořeny toho zřejmě tkví už v samotné jejich podstatě.

Lhaní však vždy platilo za špatné a nezřídka si vysloužilo tvrdý trest. Ostatně jedno z desatera přikázání odsuzuje lež a evropskou civilizaci formovala dlouhou dobu právě křesťanská víra (ať vůči ní zastáváme jakýkoliv názor), která se poté ještě značně rozšířila do celého světa. A nelze opomenout, že i řada dalších náboženství nechová ke lži sympatie. Do zajímavé situace bychom upadli připustit názor, že náboženství jako takové představuje jednu velkou lež. Tím se ale už dostáváme někam úplně jinam, proto honem zpátky k tématu.

Nese tedy vinu za situaci na počátku 21. století ústup víry, která byla nositelem „tradičních hodnot“? (To samozřejmě nelze brát globálně, jelikož některá náboženství naopak posilují, jiná stagnují, další se propadají. Nezanedbatelnou roli hraje též otázka regionu.) Nemyslím si, že by se jednalo o stěžejní bod tragédie. Proměňuje se totiž mentalita společnosti a to zásadním způsobem. Právě dějiny mentalit se pohybují z hlediska času na hraně nehybnosti a jejich změna proto znamená velice závažný krok. A při vnímání podnětů z okolního světa se neubráním dojmu, že lidstvo vstupuje do nové epochy své historie, která může přinést stejně dramatické zvraty, jaké znamenala neolitická revoluce, budování prvních říší či nástup již zmiňovaného křesťanství. Dlouho trvající morálka náhle nerozhodně přešlapuje na křižovatce, jakoby se ptala, kam dál a jestli je tu pro ni ještě vůbec místo.

Mizející pravda je akorát jedním symptomem celého procesu. Můžeme ovšem namítnout, že pravda se nikam nevytrácí. Pouze se proměňuje její obsah. Dnes se totiž pod pravdou neskrývá to, „co je pravdivé“, nýbrž „co je užitečné“. Pravda je to, co se hodí. To, z čeho plyne osobní prospěch. Co se osvědčilo. Opět se nejedná o novátorský přístup. Tahle rétorika nese duch pragmatismu, nestyděl se za ni Machiavelli a už sofisté v antickém Řecku učili řečnickému ne umění ne pro obhajobu pravdy, nýbrž pro schopnost úspěšně hájit své zájmy (ať jsou jakékoliv). Tato relativizace morálky nezůstala bez odezvy. Brojil proti ní Sokrates i jiní. Dnes? Nikdo. Relativita pravdy se stala běžnou součástí života.

Ocitáme se v situaci, kdy „skutečná pravda“ nikoho nezajímá. Co nezajímá, naopak se bezmála považuje za něco škodlivého! Někdo za všech okolností pravdomluvný? Blázen. Znát pravdu a nebát se ji říct nahlas? To se může kolikrát vymstít. Aneb jak řekl Voltaire: „Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, v nichž se zmýlili mocní.“ Pravda a čest se dneska prostě nenosí. Jak by se nad tímhle přístupem podivili etikové ctnosti, kteří hlásali, že dosažení blaženosti je možné pouze ctnostným životem, životem spravedlivým a pravdivým? Že je lepší mluvit pravdu, i když nám samým uškodí v prospěchu, než lhát a škodit tím své duši? Když se pokusíte něco podobného vyložit dnes, vysloužíte si posměch, v lepším případě nepochopení.

Kdyby platilo, že lež má krátké nohy, dozajista by ohromné množství lidí chodilo po zadku. Nevím, jestli mi je z toho smutno, nebo spíš cítím vztek. Asi obojí. Je to ještě horší, když si vzpomenu na Mistra Jana Husa. Na člověka, který neváhal pro své přesvědčení, že pravda stojí na jeho straně, položit život. Nemusíme zde zabředávat do bezmála teologické polemiky, abychom uznali, že na Husově straně stála přinejmenším pravda morální. Jeho osobní statečnost, s kterou ji hájil až do poslední chvíle, s kterou se postavil obludnému monopolu církve a s níž vykročil vstříc kruté smrti, je hodna uznání a obdivu. Právě osoba Husova formátu vysoce morálně převyšující své současníky by se měla stát vzorem i lidem 21. století, nejen generacím bezprostředně následujícím.

V roce 2015 si připomeneme 600 let od upálení velikána našich dějin. Den, kdy k tomu došlo, je v kalendáři poznačen jako svátek. Žel, pro mnoho lidí to neznamená víc než volný den. A kolikrát ani netuší, co a kdy se vlastně přihodilo. A ani trochu je to nezajímá… Školáci? Vězte, že se v jejich sešitech můžete dočíst tak otřesné zápisy jako: „6. 7. 1415 – škvarky z Husa“ či na vás vychrlí moudro, že „Hus se prý strašně potil“. Proč? „Protože mu bylo teplo, když ho opékali.“ Přijde vám to vtipné? Mně ne.

Přitom 600 let nepředstavuje v běhu času nijak významný úsek. Možná tolik, co jedno naše mrknutí oka. Pro přírodu to nic neznamená. Ani pro člověka se nejedná o nepředstavitelně dlouhou dobu na rozdíl třeba od takové jepice, která za svůj jednodenní život stihne nanejvýš tak vystudovat práva na jisté nejmenované fakultě. A kam se za těch šest staletí dopracoval národ Mistra Jana? Kdo by teď následoval jeho příkladu? Jaké pocity by zakoušel on sám, kdyby spatřil, kam jsme mezitím dospěli? Určitě stojí za povšimnutí i fakt, že pro mnoho dnešních lidí je jeho oběť nepochopitelná a zbytečná. A takové smýšlení by nemělo zůstávat lhostejno, protože jasně dokládá měnící se mentalitu.

Že pravda – jakkoliv nepříjemná a bolestná – je víc než prospěch plynoucí z vědomého klamu, věděl i T. G. Masaryk, když neváhal se svými druhy zpochybnit pravost údajných starobylých českých literárních památek – Rukopisu zelenohorského a královédvorského i přes ohromnou negativní reakci, kterou to přineslo a s níž musel počítat. A ani během hilsneriády se nezalekl opačného a nepřátelsky laděného veřejného mínění.

Podobné osobnosti však dnešní době palčivě chybí, ačkoliv jsou právě tolik potřeba. A vyskytnou-li se přec takoví, bývají zpravidla rychle umlčeni a zašlapáni stádem. A i když by se jich našlo dostatečné množství, dokázali by něco změnit? Stěží. K tak radikální změně je nutné vnitřní chtění. Chtít věci změnit těmi, kterých se týkají. A tahle vůle zde chybí.

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“ Tak pravil Jan Hus. Dnes najdeme jedině na prezidentské standartě, že PRAVDA VÍTĚZÍ. Vskutku? Člověku nezbývá, než se nad tím hořce pousmát. Tak se, lidé, snažme, ať skutečně zvítězí.

* * *

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl