CzechFolks.com PLUS

Konec října začal oslavami památného dne.

24. října - první část oslav se konala v kostele sv. Václava. Na oslavě, při níž generální konzul České republiky udělil cenu Jana Masaryka Richradu Bradshaw (in Memoriam), který jako umělecký ředitel a dirigent Canadian Opera Company v Torontu uvedl téměř všechny Janáčkovy opery, Dr. Miloši Krajnému, který má mimořádné zásluhy o českou hudbu (a hudbu vůbec) v Torontu. Za činnost pro krajanskou komunitu byla vyznamenána Radmila Locherová, která je aktivní ve třech organizacích, Sokolu, MMI a ČSSK, a P. Libor Švorčík, který si za 11 let činnosti v kostele sv. Václava získal úctu a lásku snad všech krajanů. V hudební části vystoupili Milan Brunner (flétna) a Marta Laurincová (klavír), kteří provedli skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Víězslava Nováka a slovenského skladatele Gejzy Dusíka.

28.říjen - v poledne byla z iniciativy generálního konzula české republiky Richarda Krpače a za účasti předsedy ontarijské konzervativní strany, krajana slovenského původu v třetí generaci, Tima Hudáka před ontarijským parlamentem vztyčena česká (a československá) vlajka. Program zahájil Josef Čermák. Hymny zpíval operní zpěvák Jan Vaculík. Vlajku vztyčovali dva vysoce vážení krajané: legionář druhé světové války (bojoval u Dunkerque) Frank Tesař a  Jan Waldauf, vůdčí sokolská osobnost a autor nedávno vyšlé sokolské kroniky.  Stáli vedle sebe (95letý Frank a 80letý Jan) v pozoru během celé ceremonie. Ten den byl větrný, studený a nevlídný. Ti dva stáli bez hnutí, jako dvě sochy.

Česká serenáda – koncert, na kterém vystoupili dva solisté z Prahy- Jan Řezníček (viola) a Eduard Spáčil (klavír)  – v klasických i moderních skladbách, se konal ve Walter Hall (Edward Johnson Building) - Iniciátorem i tohoto koncertu byl generální konzul ČR v Torontu, Richard Krpač. Já se zvlášť zaposlouchal do flétny Milana Brunnera.

30. října - Hlasy ve stěnách (Celebration of Voices) a koncert George Grossmana – Krásný večer v restauraci na Masaryktownu, až na to, že si zasloužil daleko více diváků a posluchačů. Film Zuzany Hahnové Voices within Walls jsem tento večer viděl nejméně potřetí. A pokaždé se mi zdá lepší a pozoruhodnější. Je založen na programu, který před dvěma léty režírovala Elley-Ray Hennessy a v níž podala nezapomenutelný výkon tanečnice na provaze Brandy Leary. Slyšíme svědectví obětí komunismu a jejich žen a dětí z půl tuctu zemí. Před promítáním filmu – i po něm – jsme měli potěšení poslouchat kytaru George Grossmana, piano Josefa Musila a hlasy Lenky Novákové, Majky Frankové a George Grossmana.

31. října - Pamietka Reformácie – Slovenská upomínka na Martina Luthera v Torontu se jako jiná léta konala v kostele sv. ‘Pavla Evanjelickej a.v. církvi’. Začala sváteční mší (kázání pastora Ladislava P. Kozáka bylo věnováno životu a učení Martina Luthera) a pokračovala bohatým slavnostním banketem, na němž o Lutherovi promluvila vedoucí torontské Slovenské televize, Katarina Homolová a vystoupilo Collegium Musicum. Velmi úspěšná událost.

- Návštěva Vladimíra Galušky, zástupce ministra zahraničních věcí v Kanadě - večeře na jeho počest na Masaryktownu se zúčastnila Blanka Rohnová za České s Slovenské sdružení v Kanadě, Frank Ječmen za Masarykův ústav a já za Kanadský Sokol. Večer, na němž byli také přítomni velvyslanec České republiky v Kanadě, Karel Zebrákovský a Kateřina Gregorová a Jana Brázdová z oddělení pro americké státy na ministerstvu zahraničních věcí, řídil generální konzul České republiky v Torontě, Richard Krpač. 

Hned první  věta pana náměstka, velmi sympatického muže, na nějž  všichni torontští krajané, kteří se s ním setkali, pěli chválu, jako by přede mnou otevřela propast v prostoru a čase a zanesla mne do února 1948 (vášnivý projev Vladimíra Krajiny, pochod na Hrad, demonstrace) a let, jež následovala. Ta věta měla 5  slov: “Můj otec byl levicový intelektuál.” Levicoví intelektuálové mi nevadí o nic víc než pravicoví intelektuálové. Co mi vždycky vadilo, jsou lidé, kteří se podílí na výkonu moci, jež umenšuje to nejcennější v nás, svobodu hledat pravdu a žít v pravdě, a soucitnost s křehkostí našeho člověčenství. Pan náměstek ovšem začátkem padesátých let nebyl na světě. Jeho otec byl. Nevím, do jaké míry se v těch hrozných dnech a letech podílel na moci. Vím, že byl ministrem v Dubčekově vládě a komisařem pro skvostný československý pavilon na Expo v Montrealu i jinde. Dnes už mě zajímá jenom to (a to je zvědavost, již ve mně pět páně náměstkových slov vyvolalo), co jeho otec a jiní levicoví intelektuálové cítili (a jak reagovali), když jejich režim soudil Miladu Horákovou a ulicemi táhly zástupy jejich soudruhů (hlavně soudružek) zuřivě vymáhajících smrt jedné z největších žen českých dějin. A snažím se pochopit, jak lidé, narození ve stejném hnízdě a dědici stejného dějinného příběhu, se rozdělili do dvou mocných skupin a příslušníci jedné prchali za hranice nebo skončili v pracovních táborech a kriminálech a někdy na popravišti, a příslušníci té druhé pomáhali (jakkoli nepřímo) v naší společné rodné zemi budovat sovětský ráj, včetně šibenic a koncentráků, pro příslušníky té první…

2. listopadu - Americké volby - I když si demokratická strana udržela většinu v senátu, v těchto volbách utrpěla citelnou porážku (prezident Obama to nazval ‘shellacking’). Na politické dění a politiky je užitečnější dívat se z dálky (v tomto případě tak padesát let po Obamově smrti), ale poněvadž v té době – i když přežiju konec světa v prosinci 2011 – tu už asi nebudu, pokusím si své dojmy v hlavě docela subjektivně srovnat teď. Před dvěma roky, v posledních měsících Bushova druhého mandátu, USA (stát, který pro mnohé z nás dlouho byl zárukou blahobytu a svobody na světě) stály na pokraji hospodářské katastrofy, která hrozila zachvátit celý svět. Bojovaly dvě války, které stály závratné částky a tisíce životů. Byly jedinou zemí s evropskou civilizací (a k tomu nejbohatší na světě) bez všeobecného nemocenského pojištění - 40 milionů Američanů žilo bez pojištění). Výroba množství spotřebních artiklů se přesunula do Číny (kde komunistický režim umně – i když v brutálním rozporu s jedním hlavních dogmat komunizmu ['nebudeš vlastnit půdu ani výrobní prostředky']- si vypůjčil kapitalistický hospodářský systém), jejíž banky se začaly plnit americkými dolary za laciné výrobky, které Američané (i jiní) masově nakupovali, zatímco americké továrny propouštěly miliony lidí; majetkové rozpětí mezi hořejšími pěti procenty a dolejší polovinou obyvatelstva se zvětšovalo; kvalita veřejného školství stejně jako infrastruktury měst upadala. 

V prezidentských volbách proti všemu očekávání zvítězil Obama, jehož matka byla běloška a otec černoch (a k tomu, než se stal agnostikem, muslim). Prvního černošského (alespoň na polovic) amerického prezidenta jsem tehdy pozdravil – a zatím jsem neměl důvod svůj názor měnit – jako největší naději USA. Imponovala (a imponuje) mi jeho inteligence, intelektuální ponor, řečnický talent, jeho paměť, jeho schopnost (také díky tomu, že je dítětem dvou ras) vidět život v širší perspektivě, jeho vědomí sounáležitosti i s vyděděnci tohoto světa. Během dvou roků svého prezidentství ukončil válku v Iráku, významně přispěl k zastavení ekonomické laviny, podařilo se mu uzákonit skoro všeobecné nemocenské pojištění (něco, oč se marně pokoušeli američtí vůdci posledních šedesáti let) a reformu bankovního systému. Letošní volby byly v podstatě docela pochopitelně na jedno téma: práce, jobs, jobs – a daně. Kromě toho se obchodníkům s pochybným zbožím navzdory faktům podařilo přesvědčit čtvrtinu Američanů, že Obama je muslim a skoro stejné množství, že se nenarodil v USA a tudíž ústavně vlastně není prezidentem.A snad tu hrál roli i zatím neartikulovaný pocit, že těžiště hospodářské moci se začíná přesouvat do Asie a kontradikční iluze že, vrátíme-li se k systému, který nás do dnešní krize přivedl, nastane ráj. Obama udělal (pokud jde o výsledek voleb) jednu vážnou chybu: slíbil, jak mu jeho poradci radili. že k ekonomické obnově dojde daleko rychleji, než jak se stalo. Z mého hlediska pozorovatele na druhé straně plotu, příští dva roky budou nesmírně zajímavé. Myslím si totiž, že nejlíp poznáme, z jakého materiálu je kdo udělán, když ho vidíme  v porážce. Skoro na kolenou…

6.listopadu - Sokolské hroby 2010 - Tuto krásnou tradici (návštěvu hrobů torontských bratří a sester, kteří již ze svých střevíců setřásli pozemský prach) někde před deseti lety inspiroval Jan Waldauf. Letos jsme navštívili symbolické sokolské hroby na Masaryktownu. Cestou jsme se zastavili na hřbitově vedle St. Augustyn Seminary u hrobů českých kněží, P. Jaroslava Jandy a P. Rudolfa Neumanna, u nichž zástupci farnosti sv. Václava v Torontu umístnili pamětní věnečky na hřbitově a kde jsme se zúčastnili modlitby za mrtvé, kterou vedl P. Libor Švorčík.

Na Masaryktownu jsme umístnili pamětní věneček před památníkem obětem komunizmu mezi deskami na paměť br. Miroslava Pliškeho a sokolských obětí nacismu (urnu s jejich popelem a dalších československých vězňů umučených v Osvětimi do Toronta v roku 1947 přivezla delegace Československé obce sokolské). Jak urna s jejich popelem, tak urna s popelem br. Pliškeho, byla bohužel koncem roku 1988 při stavbě obytných domů a stržení Masarykova, v jehož blízkosti byly obě urny uloženy, odhozena. Uctili jsme také památku Jana Trávníčka, dlouholetého sokolského pracovníka a předsedy Masarykova ústavu a jeho ženy Drucilly. Br. Waldauf vzpomenul všech členů torontské jednoty, kteří nás letos opustili: vedle Drucilly Trávníčkové to byli Ivan Prock, Anna Rezková a Mary Pavelková. Spolu s br. Waldaufem se letošní pouti k sokolským hrobům zúčastnili starostka torontské sokolské jednoty, s. Hana Jurásková, předsedkyně torontské pobočky Českého a slovenského sdružení v Torontu, s.Radmila Locherová, jednatelka jednoty, s. Marie Crháková s manželem, s. Krajbichová a br. Josef Čermák.

10.-18. listopadu - oslava slovanské (samozřejmě i české) hudby v Torontu – Torontský symfonický orchestr uvede v listopadu slovanskou hudbu ve třech koncertech. Poněvadž dnes je teprve 7. listopadu, těchto pár slov je více méně pozvánka. V prvním – 10. a 11. listopadu, vedle Čajkovského, Maratky a Prokofjeva, a jako ústřední skladbu koncertu, Janáčkovu Glagolskou mši, s nejlepším Torontským sborem, Toronto Mendelssohn Choir, v němž zpívá náš Karel Tamchyna. V druhém programu slovanské hudby uslyšíme Dvořákův Klavírní koncert a ve třetím, Smetanovu Mou Vlast a Taras Bulba Leoše Janáčka. Máme se na co těšit.

* * *

Josef Čermák: The remainder of October, the beginning of November

The end of October was marked by celebration of the birth of Czechoslovakia

0ctober 24 - The first part of the celebration took place at the St. Wenceslaus Church in Toronto. On this occasion – as in previous years – the Consul General of the Czech Republic in Toronto, Richard Krpač, conferred the Jan Masaryk Prize on a number of distinguished persons: the late Richard Bradshaw, the music director and conductor of the Canadian Opera Company, who staged in Toronto almost all Janáček’s operas, Dr. Miloš Krajný, the founder of the Nocturnes Association in Toronto, who has a remarkable record of service to Czech (and not only Czech) music in Toronto. For her service to the Czech and Slovak community (she was (and is) active in all three leading organizations, Czech and Slovak Association of Canada, Sokol and Masaryk Memorial Institute, Inc.) Radmila Locher; and last (hough certainly not least) Father Libor Švorčík of the St. Wenceslaus Church, who in his 11 years of service to R.C. congregations in six cities in Canada from Toronto to Vancouver earned the respet and love of all his countrymen. As on so many other occasions of this nature, Milan Brunner (flute) and Marta Laurincová (piano) performed for us the music of Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Vítězslav Novák, and Slovak composer Gejza Dusík.

October 28 - Exactly at noon (this too is an initiative of the Consul General of the Czech Republic in Toronto, Richarf Krpač) was in the presence of the Leader of the Conservative Party of Ontario, Tim Hudak (his grandparents came from Slovakia before the second world war) raised the Czech (and also Czechoslovak) flag. The program was introduced by Josef Čermák. Jan Vaculík, a member of the Canadian Opera Company, sang the national anthems. (I am sad to hear that Mr. Vaculík will spend the next year in Slovakia. He was – and I hope, will be again – both as a singer and a human being, an incredible asset to both the Slovak and Czech communities).Mr. Hudák delivered a moving speech. The flag was raised by two highly regarded members of our community: the man who fought at Dunkerque during the Second World War, Frank Tesař and Jan Waldauf, a leading figure of the Sokol movement, whose Malé dějiny velké myšlenky, an amazing chronicle of the Sokol movement, has just been published. They stood there at attention (95 years old Frank and 80 years old Jan), without a slightest movement, as two statutes.

- Czech Serenade – this concert of Toronto Sinfonietta (in cooperation with the Consulate General of the Czech Consulate in Toronto and the Nocturnes in the City Association) at Walter Hall, Edward Johnson Building, showcased traditional and new music inspired by Czech culture: Mozart’s Overture to Don Giovanni, Dvořák’s Czech Suite, Rapoport’s By the Mill: Fantasia on a Czech Tune, McConnell’s Czechmates for Viola, Piano and Orchestra, and Kreuz’s Atmospheric Bridges for Viola and Strings. The concert featured two soloists from the Czech Republic, Jan Řezníček (viola) and Eduard Spáčil (piano). I was particularly captivated by the flute of Milan Brunner.

October 30 - Celebration o Voices (Voices within Walls), George Grossman’s concert. This was a truly beautiful evening at the Masaryktown Restaurant – too bad more people didn’t come to enjoy it. This was the third time I saw Zuzana Hahn’s film Voices within Walls. Each time I see it, it affects me more profoundly. The film is based on a live performance directed two years ago by Elley-Ray Hennessy, which featured an unforgettable performance by a ballet dancer on the rope, Brandy Leary. While we watch her breathtaking performance, we listen to the voices of the victims of communism, their wives and children from half a dozen countries. And before – and after the film – we had the pleasure of listening to the guitar (and voice) of George Grossman, the piano of Josef Musil, and the voices of Lenka Nováková and Majka Franková.

October 31 - Commemorating the Reformation – this annual event – as in other years – took place at the Slovak Evangelical Lutheran Church in St. Paul in Toronto. The commemoration began with a mass served by pastor Rev. Ladislav P. Kozák, who delivered a deeply informed sermon on the life and teaching of Martin Luther. A lecture on Matin Luther was also given during the banquet following the mass, by the director of the Slovak television in Toronto, Katarina Homolová. As on many other occasions, we also had the pleasure of listening to a concert by the members of Collegium Musicum, A highly successful event.

- a visit by Vladimír Galuška, a deputy of the Minister of external affairs of he Czech Republic, Karel Schwarzenberg. The dinner in his honor at the Masaryktown restaurant was attended  by the ambassador of the Czech Republic to Canada, Karel Žebrákovský, Kateřina Gregorová a Jana Brázdová from the department for American states at the Ministry of external affairs, Blanca Rohn (representing the Czech and Slovak Association of Canada), Frank Ječmen (on behalf of Masaryk Memorial Institute) and myself (representing Sokola Canada). Prior to he dinner Mr. Galuška – with the ambassador of the Czech Republic to Canada, Karel Žebrakovský and others laid flowers at the monument to the victims of communism, Crucified Again. The proceedings at the dinner were moderated by the Consul General of the Czech Republic in Toronto, Richard Krpač.

The first sentence of the speech of Mr. Galuška, a very likeable man, hugely admired by all Toronto countrymen who met him, opened in my mind an abyss in time and space and threw me back to February, 1948 (the passionate Vladimír Krajina’s speech to the students at the Municipal House, the march to the Castle, the demonstrations). These were the opening words in Mr. Galuška’s speech: ” My father was a left-wing intellectual.” Left-wing intellectuals don’t bother me any more than right-wing intellectuals. What bothers me is people, who participate in the exercise of power which diminishes in us that which is most precious, freedom to seek truth and live in truth, and compassion with the fragility of our humanity. Our visitor of course was not alive at that time. His father was. I don’t know to what extent he may have participated in that horror-filled days in exercise of power. I know that he wrote for Rudé Právo, that he was a member of the Dubček government, that he was the Commissioner (and that should weigh heavily on the good side of the scales) of the brilliant Czechoslovak pavilion at the Montreal Expo. Today, all I am really interested in (and it is a curiosity awakened in my mind by Mr. Galuška’s opening words and it is a curiosity without malice) is this: ‘What did his father and other left-wing intellectuals feel (and how they reacted) when the government they helped to seize power, put on trial Milada Horáková and the streets were filled by their marching comrades ( mostly women!) violently demanding execution of one of the greatest women of  Czech history? And I try to understand how people born in the same nest and inheritors of the same historical episode, divided into two mighty groups and the members of one of them had to flee for their lives across the border, or end in forced labor camps, jails and sometimes on the gallows, and the members of the other helped (however indirectly) to build in our common homeland the Soviet paradise, including gallows and concentration camps, for the members of the first group…

November 2 - the U.S. elections – Although the Democratic party still has majority in the Senate, it suffered a painful defeat (President Obama called it ‘shellacking’). In my view, the most useful time to judge political events and politicians is far in the future (in this case about 50 years after Obama’s death) but because – even if I survive the end of the world in December 1911 – it’s unlikely that I will still be alive, I’ll try to arrange my impressions in my head, quite subjectively, now. Two years ago, in the last days of the Bush’s second term, United States (a country which for many of us for a long time represented the guarantee of security and prosperity in the world), stood at the brim of economic catastrophe, which threatened to engulf the whole world. The country fought two wars, costing it huge sums of money and thousands of lives. The United States were the only country which inherited the European civilization (and in addition the richest country in the world) which didn’t have universal health insurance (40 millions Americans lived without health insurance). The manufacture of a huge number of articles of daily use moved to China ( where the communist regime – although in brutal disrespect to one of its most important dogmas (“You will not own land nor means of production”), whose banks began to fill with American dollars for its cheap products, massively bought by the Americans and others, while at the same time the American factories had to let go millions of their employees; the distance between the top 5% of the richest Americans and the poorest Americans grew; the quality of American public education and the infrastructure of the American cities was falling behind that of many European countries. And, of course, this is the bitter fruit of not only of Bush’s years in power, but also of the preceding administrations, both Republican and Democrat.

The presidential election was - against all expectations – won by Obama. At that time I greeted the first black (or rather half/black) American president – and so far I see no reason to change my assessment -as the greatest hope of the USA. I was (and am) impressed by his intelligence, intellectual depth, the oratorical skill, his memory, his ability (thanks at least partly to his being a child of two races) to see the world in a broader perspective, his consciousness of affinity with even the disinherited of this world. During the two years of his presidency Obama ended the war in Iraq, significantly contributed to stopping the economic avalanche, succeeded in having enacted almost universal health insurance (something US political leaders attempted /and failed/ for the last sixty years), as well as a reform of the banking system which played such a inglorious role in the economic failure of two years ago. This year’s election was fought basically (and understandably) on the issue of jobs, jobs and taxes. In addition, the merchants purveying doubtful goods succeeded in convincing one quarter of the Americans that – contrary to all facts, including the refusal of Obama’s election rivals to use this factual obscenity in the election that Obama was a Muslim - and almost the same percentage that Obama wasn’t born in the USA and therefore – constitutionally really wasn’t president of the country. And another factor may have been an so far unarticulated feeling that the economic centre of gravity is moving to Asia; and the contradictory illusion that if we return to the system, which landed us in this mess, all will be well. Obama made (as far as the election goes) one serious mistake: he was promising – as the experts advised him – that the economic recovery would come much earlier than it really did. From my point of view of an observer on the other side of the fence, the next two years should be interesting. I feel that the best way to find what a man is made of is seeing him in defeat, almost on his knees. 

November 6 - Sokol graves 2010 – This beautiful tradition (visiting the graves of our Sokol brothers and sisters who shook off their shoes the earthly dust) was started sometimes ten years ago by Jan Waldauf. This year we visited symbolic Sokol graves at Masaryktown. On the way we stopped at a cemetery close to St. Augustyn Seminary at the graves of two Czech priests, P. Jaroslav Janda and P. Rudolf Neumann, where members of the St. Wenceslaus Church placed wreaths and all of us joined in prayer, led by P. Libor Švorčík. At Masaryktown, we placed wreaths at the slabs commemorating br. Miroslav Pliške and Sokol victims of Nazism (the urn with their ashes and the ashes of other Czechoslovak victims tortured to death at Auschwitz, was brought to Toronto in 1947 by a delegation of the Czechoslovak Sokol Organization. Both this urn, and the urn with he ashes of br. Pliške, which were both located close to the monument to President Masaryk, were, unfortunately, at the time of the building of the residences, when the Masaryk monument was torn down, thrown away. We also honored the memory of Jan Trávníček, a long-time Sokol member and long-time president of the Masaryk Memorial Institute, and his wife Drucilla. Br. Waldauf mentioned the names (and brief stories of their lives) of the members of the Toronto Sokol unit, who left us this year: in addition to Drucilla Távníček, Ivan Prock, Anna Rezková and Mary Pavelková. The following Sokol members – in addition to Jan Waldauf - visited the Sokol graves this year: Hana Jurásková, president of the Toronto Sokol unit, Radmila Locherová, president of the Toronto branch of the Czech and Slovak Association of Canada, Marie Crháková, secretary of the Toronto unit with her husband, Zdenka Krajbichová and Josef Čermák.

November 10.-18. - Celebration of the Slavic (and naturally Czech) music – The Toronto Symphony Orchestra this November introduced the Slavic Music in three concerts. In the fist concert (November 10, and 11.), the central piece (in addition to music by Tchaikovsky, Krystof Mařatka and Prokofiev), was Janáček’s Glagolitic Mass. The concert on November 13th and 14th, featured – in addition to music by Glinka, Lutoslawski and Stravinsky, Antonín Dvořák’s Piano Concerto in G Minor, Op. 33; and in the third concert (November 17. and 18.), featuring music by Glinka and Chopin, the Czech music was represented by Smetana’s Vltava (Moldau) a Janáček’s (Taras Bulba).

* * *