Přiměl jsem se jk sepsání té knihy po mozkové příhodě, kdy jsem byl na pokraji života a smrti, včasným zákrokem z okamžitého rozhodnutí mé manželky mne odvezla Rychlá záchranná služba a lékaři mne zachrnákli život – mám voperovanu v tepně-krkavici jakousi trubičku, která tu tepnmu rozšiřuje, aby bránila kornatění cév, zejména té hlavní, která vyživuje mozek.

Po rekonvalescenci jsem doma přemítal nad kniha své rozsáhklé knihovny, copak píší různí autoři o těchto otázkách života a smrti? Vše příliš filozofické, teologická pojednání – nic populárně naučného. Nabídl jsem téma nakladateli a kniha vyšla. Smrtí jsem se dostal znovu k životu.

Můj spolužák, stejně starý, byl postižen něčím podobným, ale otálel jít k lékaři, až teprve po 6 hodinách se odhodlal na neustále naléhání své maželky, ale už bylo pozdě. Ztratil paměť, nikoho nepoznával, postupně mu vypověděly službu všechny jeho orgány a po půlročním martýriu zemřel. Bylo to vysvobození pro něho i jeho nejbližší, kteří ho chodili do nemocnici ošetřovat, protože zdravotní personál na vše nestačí, podobní pacienti leží bezvládně na lůžku, odmítají stravu, pití, je nutno je převlékat, umývat. O to se starali rodinní příslušníci mého spolužáka, a to denně…

Vypůjčte si, vážení, tu encyklopedii Co víme o smrti, určitě nebudete litovat, jak nedávno mi sdělil reportér Standa Motl, že se mi kniha povedla a že ji prostudoval celou…