CzechFolks.com PLUS

Zemřel člověk, a že byl veliký,
svět se zapotácel jako lodička,
když plavec vyskočí z ní na břeh.
(Karel Toman na Leninovu smrt)

Taková je v tomto světě podivná spojitost všeho se vším, že první slova, která mě napadla, když jsem uslyšel o smrti Edušky Ottové, byly verše Karla Tomana, napsané na smrt Lenina, muže, který stál na počátku té ničivé smršti, jež proletěla v minulém století Evropou a zanechala za sebou smrt a spoušť a rozmetané sny milionů. Také sny generace narozené v Masarykově republice. Také sny rodiny Jarošovy a Ottovy. Té smršti, kterou na počátku tak velká část evropských intelektuálů viděla jako vznešený experiment s lidským osudem.

Byl Lenin veliký? Snad  v očích  vyděděnců starých režimů, jimž  napsal role tvůrců ráje na zemi a obdařil mocí faraónů. Snad v očích historiků, kteří měří velikost rozsahem změny ve stylu vládnutí a počtem zabitých protivníků. Snad v očích básníků, snících o ráji na zemi, než-li se probudí do skutečnosti mnohem ošklivější než ta, z které chtěli uniknout.

Byla Eduška Ottová velkým člověkem?  V poslední době se mi mozkem dost drze potloukala otázka, co je nejvznešenější lidská vlastnost, definující ostřeji než cokoliv jiného to nejcennější v  nás. Dělal jsem sám sobě různé návrhy. Navrhoval jsem odvahu: Jan Hus v Kostnici, Winston Churchill (nebo Douglas MacArthur ) vysmívající se smrti uprostřed bitvy, parašutisti, kteří zavraždili Heydricha, vzdor Karla Hašlera, Milada Horáková před soudem… Navrhoval jsem věrnost. Navrhoval jsem obětavost. Nakonec jsem došel k ctnosti docela nekřiklavé, zastrčené někde v almaře, ke které se hosté nevodí: schopnost odmítnout v sobě nenávist, ať zločiny spáchané na nás a na našich drahých, na naší zemi, jsou ohavné mimo představivost, ať jsme vbiti do bahna, popliváni, ať věší naše nejbližší…Tuto skromnou, na pohled obyčejnou ctnost, jsem občas tušil ještě v době, než se mi sama definovala v duši. Nalézáme ji v bibli, v příkazu milovat i své nepřátele, v Husově poselství k domovu, byla domovem v srdci sv. Františka z Asisi, vyzařovala z Milady Horákové v onom snad nejostudnějším procesu našich dějin. Ale ti všichni žili buď v jiném čase nebo mimo můj blízký okruh. Edušku Ottovou jsem znal blíže, zvláště v posledních několika letech. A byla to Eduška, v níž po mém soudu pulzovala nejsilněji ta na pohled obyčejná ctnost nedovolit ani brutalitě ani nejodpornější zhovadilosti, aby se nenávist zahnízdila v jejím srdci.

Eduška se manželům Jarošovým narodila 2.dubna 1931 v Praze, studovala na Dívčím reálném gymnáziu na Vinohradech a po jeho zavření dokončila studium ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde maturovala v r. 1950. Se svým bratrem Aloisem (Alkem) a maminkou Marií (tatínek zatčení unikl smrtí v březnu) byla zatčena 26.června 1951. V procesu od 12. do 14. února 1952 Eduška byla odsouzena k deseti letům žaláře, její maminka k dvanácti letům a bratr Alek odsouzen k smrti. Byl popraven 17. května téhož roku. Během svého věznění (další ukázka spojitosti všech věcí) se Alek setkal s Františkem Ottou (jeho rodina – až do znárodnění, ve skutečnosti ukradení, komunistickým režimem, vlastnila továrnu na mýdlo, jedlé tuky a kosmetiku v Rakovníku). František Alekovi slíbil, že jestliže vězení přežije, Edušce pomůže. František byl propuštěn na amnestii v květnu 1960. Eduška byla propuštěna 28.června 1961. Našla dočasný domov u tety Hany. Ten den večer, kdy se vrátila, někdo zaklepal na dveře tetina domku. Ve dveřích – jak to Eduška později popisovala – “stál hnědooký, opálený, kudrnatý František Otta”.

Po třech měsících se stali manželi. V roce 1966 se rozhodli odejít. V Mariboru se rozdělili do dvou skupin. František měl 3,5letého syna Františka, Eduška 2,5letou Michaelu (Miu). Edušce se podařilo překročit hranice do Rakouska (jak později vyprávěla Zuzaně Hahnové, v okamžiku, kdy přecházela hranici měla pocit, že je neviditelná) a před koncem roku dorazit do Kanady, kde na ně již čekala Františkova sestra Marie Hanušová. František byl chycen, vrácen do Prahy a odsouzen na jeden rok do vězení (o jeho syna se starala Františkova sestra, Dagmar Rydlová). Ale i on, o dva roky později, zásluhou mimo jiných i kanadského ministerského předsedy Pierra Elliota Trudeau, emigroval do Kanady. V Kanadě manželé vstoupili do Masarykova ústavu a v r. 1985 inspirovali založení Klubu K-231 v exilu, jehož členstvo zvolilo předsedkyní Edušku Ottovou. Z podnětu Otty byl na Masaryktownu Klubem K-231 postaven památník obětem komunizmu, Znovuukřižovaný, dílo sochaře Josefa Randy z Winnipegu. Eduška Ottová vedle toho po celou dobu existence Klubu organizovala sbírky na pomoc sociálně slabým politickým vězňům. Za osobní hrdinství a četné zásluhy byla Eduška Ottová v r. 2002 vyznamenána prezidentem Havlem medailí Za zásluhy II.stupně. Svou úctu k životu a dílu Edy Ottové vyjádřili Daniela a Jan Řeřichovi, zakladatelé a organizátoři Mene Tekel  dopisem ze 17. listopadu 2010: “Dovolujeme si Vás pozdravit jménem vedení Mene Tekel – festivalu proti totalitě a násilí, pro paměť národa, a předat Vám touto cestou upřímné poděkování za Vaše neutuchající úsilí o nápravu věcí lidských, řečeno slovy J.A. Komenského… V rámci našeho festivalového programu jsme také uvedli dramatickou kompozici z dopisů psaných před popravou. V emotivním podání zazněl i dopis Vašeho drahého bratra Ing. Aloise Jaroše…”  

Dnes jsem se znovu díval na dokumentární film Ztracené mládí, který s Eduškou před dvěma roky natočila Zuzana Hahnová a její syn Brandon. Chtěl jsem si potvrdit životnost dojmů, které ve mně film zanechal, když jsem ho viděl poprvé. Chtěl jsem si připomenout onu epizodu, kdy se Eduška a její maminka vracely z ranní šichty a před nimi stála Sylva, Alkova žena. Sylva, se strhaným obličejem a zřejmě u konce svých sil, jim vyprávěla, že 16, května (1952) dostala úřední oznámení, že její manžel bude popraven druhý den ráno v 6:00. Jediná možnost dostat se v noci z Frenštátu do 6:00 na Pankrác bylo taxi – mnozí čeští taxikáři té doby byli nezištnými hrdiny. Jeden z nich se Sylvě zaručil, že bude před šestou na popravišti. Byli. Sylvě – ačkoliv se dostavila v předepsaném čase – oznámili, že už je po popravě (Alek byl popraven v 5:00). Jakou to hnusnou zvěř (s omluvou všem dobrým zvířátkům) rodí tato zem? Nebo Eduščino vyprávění o dvou dětech, které ze zoufalsví spáchaly sebevraždu. Nebo ta noc, kdy Eduška a její spoluvězenkyně – jako skoro každou noc  – slyšely nadávky a údery a nářek mučených a jedna z vězenkyň náhle zalomila rukama a vykřikla:” To je hlas mojho muža… oni utlukaju mojho muža”.

Jak veliký by musel být kalich trpkosti, aby zlomil Edušku Ottovou a přinutili ji nenávidět? Rodině ukradli majetek, Edušku a její matku zavřeli na deset let (maminku na dvanáct) do kriminálu a vystavili každému ponížení, jaké si mravní luza dokáže vymyslit (tatínek jim jen tak tak – smrtí – unikl), bratra popravili, syn zemřel tragickou smrtí, Eduška skoro oslepla… A nezlomili. A nepřinutili. Nevím, jak skončili její pronásledovatelé. Ale byl jsem svědkem – skoro až do konce – jak odcházela Eduška. Klidná, pokorně hrdá, bez i špetky nenávisti. Ten film, o němž je tu zmínka, by měl vidět celý národ. Mne hned zpočátku zaujala scéna, kde Eduška popisuje, jak do jejich statku vrazili komunističtí vykonavatelé moci, rozdělili se ve dvě skupiny a začali prohlídku. Jednu skupinu vedl velikánský chlap, který Edušku zařadil do své skupiny. Skupina měla jít po schodech na půdu. Velikánský vůdce nešel první. Postavil před sebe Edušku – kdyby na ně z půdy někdo střílel, aby to dostala Eduška. Eduška tehdy byla drobné štíhlé děvče, asi tak čtvrtina komunistického hrdiny. A to byl okamžik – jak to Eduška ve filmu skoro žertovně popisuje – kdy ztratila z komunistů strach. Jestliže jeden z jejich zabijáků se schovává za mladé děvče, jak by je mohla respektovat nebo z nich mít strach? Jak by se mohla bát zbabělců? A takový je celý film. Skoro máte dojem, že to vlastně není o Edušce, že ona je průvodkyní minulostí někoho jiného, kdo neumí nenávidět, že je to historie člověka, který stojí nad vlastním osudem.

Eduška byla ženou veliké víry – považuji si za čest (a snad i za útěchu), že ačkoliv mně nebyl dán dar víry, mezi mé nejlepší přátele patří lidé, kteří věří celou duší, Rev. Libor Švorčík, Rev. Ladislav Kozák. Nejhlouběji ze všech na mne zapůsobila Eduška. Navštívil jsem ji s pastorem Kozákem někdy před rokem. Ke konci návštěvy nám dala modlitbu, kterou napsala “Evička” v Hradci Králové v roce 1960 a Edušce ji v nemocnici, kde ležela se zápalem plic, četla její lékařka Maruška (příjmení Eduška zapomněla). Četli jsme ji společně. Mohla být napsána Eduškou: 

Klikněte na obrázek pro zvětšení

* * *

 Foto z filmu Ztracené mládí – archiv Zuzany Hahnové

Foto a koláž pro CzechFolks Plus Marie Zieglerová

* * *

Josef Cermak: A Cup of Bitterness for Eda Ottova (April 2, 1931 – December 10, 2010)

A man died, and because he was great,
the world staggered as a boat,
when the swimmer jumps from it to the shore.
(Karel Toman, on Lenin’s death)

Such is the connectedness of everything with everything else in this world, that the first words that crossed my mind, when I heard of Eda Ottova’s death, were the verses Toman wrote on the death of Lenin, the man who stood at the start of the destructive whirlwind, which in the last century swept through Europe, leaving behind death and havoc and scattered dreams of millions. The dreams of the generation born in the Masaryk republic. The dreams of the Jaros and Otta families. That whirlwind, which – at its beginning such a large part of the European intellectuals welcomed as a noble experiment with man’s destiny.

Was Lenin great? Perhaps in the eyes of the disinherited masses of the old regime, for whom Lenin wrote roles of the founders of paradise on earth and whom he endowed with Pharaohs’ powers. Possibly in the eyes of historians who measure greatness by the extent of change in the manner of ruling and the number of vanquished enemies. And perhaps also in the eyes of the poets, dreaming about a paradise on earth, until they wake up, and the reality they see around them, is much uglier than the reality they wanted to escape.

Was Eda  (Eduska) Ottova a great human being? The last couple of weeks, I was dallying with a persistent question: what is the noblest human quality, defining more sharply than anything else that which is most valuable in us. I made to myself several propositions. I suggested courage: John Hus in Kostnice, Winston Churchill (or Douglas MacArthur) mocking death in the middle of a battle, the parachutists, who assassinated Heydrich, the defiance of Karel Hasler, Milada Horakova at her trial…I suggested loyalty. I suggested self-sacrifice. In the end, I came to a virtue quite unglamorous, stuck somewhere in an old cabinet, never displayed to visitors: the ability to refuse to nourish in oneself hatred, no matter how odious were the crimes committed against us, our loved ones, our homeland, no matter that we were trashed into the mud, spat on, that our dearest were hanged…I occasionally suspected this modest, seemingly ordinary virtue even before it defined itself in my soul. We find it in the bible, in the commandment to love even one’s enemies. In the message Hus sent to his countrymen back home; it resided in the heart of St. Francis of Asisi and radiated from Milada Horakova in that most likely most dishonorable trial in our history. But all of these had either lived in different times or outside my circle of acquaintances. Eda Ottova is a different story. I knew her fairly well, particularly in the last couple of years. And it was Eduska who – in my view – most strongly reflected that seemingly ordinary virtue not to allow even the most brutal, hyenous acts to breed hatred in her heart.

Eduska was born to the Jaros family in Prague on April 2, 1931. She attended the girl Latin school in Vinohrady (Prague) and when that school was closed by the new communist regime, Eda completed her studies in Frenstat pod Radhostem, where she graduated in 1950. She was arrested, with he mother Marie, and brother Alois (Alek) on June 26, 1951 (her father was spared this humiliation by dying in March). Their trial lasted all of three days: February 12. – 14. 1952. Eda was sentenced to 10 years, her mother to 12 years, and Alek to death. He was executed on May 19 of that year. During his incarceration (and this is another example of the connectedness of all things) Alek met with Frantisek Otta, whose family – until it was expropriated (or rather stolen) by the communist government – owned a factory making soap, edible fats and cosmetics in Rakovnik. Alek Jaros promised Frantisek Otta that if he should survive the imprisonment, he would look after Eduska. Frantisek was released from prison in May 1960. Eduska was released on June 28, 1961. She found a temporary home with her aunt Hana. In the evening of the day she moved to her aunt’s home, someone knocked on the door. In the door – as Eduska later described it – “stood a dark-eyed, suntanned, curly-headed Frantisek Otta”. Three months later, they were married. In 1966 they decided to leave their native land. In Malibor, they split into two groups, Frantisek with their 3,5 years old son Frantisek, Eduska with the 2,5 years old Michaela. Eduska succeeded in crossing the border to Austria {as she later told Zuzana Hahnova, at the moment she was crossing the border, she felt invisible) and before the end of the year reached Canada, where she and Michaela were awaited by Frantisek’s sister, Marie Hanusova. Frantisek was caught, sent back to Prague, where he was sentenced to one year in jail (his son was looked after by Frantisek’s sister, Dagmar Rydlova). But Frantisek, too, two years later, immigrated to Canada, thanks to -among others – to the Canadian Prime Minister, Pierre Elliot Trudeau.  In Canada, the couple joined the Masaryk Institute Inc., and in 1985 inspired the establishment of Club K-231 in exile, whose membership elected Eduska Ottova as its chairperson. Then Frantisek came up with a brilliant idea: to build in Masaryktown a monument to the victims of communism. Today, the monument, called Crucified Again, the work of the Winnipeg sculptor, Josef Randa, is the centre of the lovely park bearing the name of the founder of Czechoslovakia. Eduska Ottova spent much time to organize collections for socially weak political prisoners. For her heroism and service to people she was awarded by President Vaclav Havel the Medal For Merits, the second grade. Recently, she received a letter from Daniela and Jan Rericha, founders and organizers of Mene Tekel - the festival against totality and violence, dated November 17, 2010. The letter reads, in part: “We take the liberty to greet you on behalf of Mene Tekel….and to convey to you sincere thanks for your unceasing effort to better (in the words of J.A. Komensky) things human… During our festival program we also presented a dramatic composition of letters written before execution, including the letter of your dear brother, Ing. Alois Jaros…”

Today, I watched again the documentary film about Eduska Ottova Ztracene mladi/Lost youth, produced two years ago by Zuzana Hahnova and her son Brandon. I wanted to confirm for myself the durability of the impressions the film left in me when I saw it the first time. I wanted to remind myself of the episode, when Eduska and her mother were returning from the morning shift and saw Sylva, Alek’s wife. Her face was strained and she seemed to be at the end of her strength. She told them that on May 16 (1952) she received an official notification that her husband would be executed at 6:00 AM the next morning, May 17th and if she wanted to see him, she would have to be there before that time. The only way to get overnight from Frenstat to the Pankrac jail was a taxi – many Czech taxi drivers of that period were in these circumstances unselfish heroes. One of them guaranteed that he would have Sylva at the execution place well before 6:00 next morning. He kept his word. When they arrived, Sylva was told that the execution was already carried out (at 5:00 AM). (What odious animals (with apologies to all decent animals) is breeding this world?!) I wanted to hear Eduska relating the story of two children, so desperate, that they committed suicide. Or  describe the night when she – and her fellow prisoners heard – as almost every night – curses and blow hits and screams of the tortured prisoners and one of the women suddenly  (she heard a Slovak voice) cried out in : “That  is my husband’s voice…they are beating my husband  to death…”

How huge the cup of bitterness would have to be to break Eduska Ottova and force her to hate? They stole the family’s property, they jailed Eduska and her mother for ten years (Eduska’s mother for twelve) and exposed them to every humiliation the human rabble can conceive (Eduska father was saved by death), they executed her brother, her son died a tragic death, Eduska grew almost completely blind. And it didn’t break her. And didn’t force her to hate. I don’t know how her persecutors ended. But I was a witness – almost to the end – how Eduska left this valley of tears. Calm, humbly proud, without even a whit of hatred.  The documentary film mentioned earlier, should be seen by the whole nation. Right from the beginning, I was fascinated by a scene where Eduska describes how the communist enforcers barged into their home, split into two groups and started their search. One group was commanded by a huge man who ordered Eduska to go with his group. This group was supposed to go upstairs to a loft. One would expect the commander to lead. He didn’t. He placed in front of himself Eduska, in case someone in the loft might shoot. Let Eduska get it, a slender girl of eighteen, about one quarter of his size! And that was the moment when – as Eduska almost playfully describes it in the documentary – she lost her fear of the communists. If one of their killers would hide behind a young girl, how could she respect them? How could she fear them? How could she be afraid of cowards? And so goes the whole documentary. You almost get the impression that film isn’t about Eduska, that she is guiding us through the past of someone, who cannot hate, that we are watching the history of someone who stands above her own destiny.

Eduska was a woman of great faith – i feel it as an honor (and perhaps even as solace) that even though I was not granted the gift of faith,  I count among my best friends people, who believe with their whole being, Rev. Libor Svorcik, Rev. Ladislav Kozak. But it was Eduska Ottova who left the deepest mark. I visited her with pastor Kozak about a year ago. Towards the end of the visit she gave us a sheet with a prayer, written by “Evicka” in Hradec Kralove in 1960. This prayer was read to Eduska by her doctor “Maruska” (Eduska forgot her last name) when she was in hospital with pneumonia. We read the prayer together. It could have been written by Eduska:

A prayer

I thank you that I can serve you,
for Your love, for Your protection.
For being wholly Yours.

I thank you for the food and the roof above my head.
For the immense gift you are giving me,
for the little things You allow me to keep.

I thank you for all the songs,
that ever rang for me,
for this moment, as well as for the whole life.

I thank You for the mystery of the cross,
for the great radiance of the Resurrection.
the light of the ages.                                                                           

Only in them the weeds of my sorrows
I see blossom barren.
So few people thank God.
Please, accept my thanks for them as well.

And thanks for Eduska

 * * *