Ladislav Křivánek: Italské prázdniny
19.12.2010
Již od mládí jsem miloval knížky o cizích zemích, vždy bylo mým snem se všude podívat a na vlastní oči hltat tu historii, o které jsem četl. Bohužel, za mého mládí se dalo akorát cestovat prstem po mapě. Situace se ani moc nezměnila po našem odchodu do Kanady v roce 1968, kdy jsem začal mít panickou hrůzu z výšek a létání. Sice od “plyšáku” jsme již letěli domů několikrát, ale pro mne byla ta radost z dovolené vždy tvrdě vykoupena těmi hodinami na letadle.
Letos jsme rozhodli, že jako penzisté si již můžeme při naší cestě domů odskočit i jinam. Při pohledu na mapu Evropy jsem však s hrůzou zjistil, že na slunný jih je většinou potřeba letět. Při mých plánech jsem si však vzpomněl na moji dávno oblíbenou knížku Jana Wericha, která mne kdysi fascinovala, protože byla o cizině. Ano, byly to “Italské prázdniny”, které rozhodly o naší další části dovolené, a také protože nehrozil strach z letadla.
Při jedné procházce Jičínem jsme zakoupili v malé cestovce velice levný “Last minute” zájezd do Itálie, který pořádala brněnská cestovka Galatea. Za týden stanování u moře a cestu autobusem chtěli asi 1700 Kč. Rozhodli jsme se však jet “vlastním” autem a býti pohybliví, čehož jsme nelitovali. Zaplatili jsme tedy pouze za týden stanování 740 Kč za každého.
V sobotu 12. 6. večer jsme vyrazili přes Plzeň na Německo, pak dolů přes Rakousko do Itálie. Cestou do kempu jsme si ještě prohlédli San Marino a pozdě v neděli večer konečně dorazili do Martinsicuro na Palmové Rivieře v provincii Teramo u Adriatického moře.
Najít na plážové promenádě “Camp Duca Amedeo” nebyl problém. Cestovka Galatea tam má pronajatou nejen část kempu se stany a obytnými přívěsy, ale má navíc i stálou delegátku (zástupkyni) paní inženýrku Hanu Sládkovou, která tam již jezdí jedenáct let. Vše zajišťuje a svědomitě se stará o veškerou organizaci a pomoc.
V pondělí ráno jsme si trochu prohlédli kemp. Byli jsme velice rádi, že jsme tak dobře vybrali. Je fakt, že to bylo jen ve stanu, ale bylo to super (a za vynikající cenu). Obrovský krytý stan se dvěma ložnicemi, v předsíňce dvě ledničky a skříňky, s vařičem pod plachtou v předpředsíňce, a též stůl se šesti židlemi. Do kompletního vybavení patřily matrace, polštáře, lůžkoviny, deky, nádobí, příbory, no prostě všechno. Byli jsme rádi že jsme si vybrali provzdušněný stan, protože nevím, jaké by to bylo v obytném přívěsu bez klimatizace. Venku rostly palmy, borovice a různé listnaté stromy a keře (také s bobkovým listem) či fíkovníky. Občas jsme viděli i mrňavoučké ještěrky, které jsme někdy také krmili.
Kemp byl jedinečný. Má nespočet krásných vykachlíkovaných sprch, umýváren a čistých záchodů, jakož i moře umyvadel na potraviny a nádobí. Majitel kempu, pan Amadeo, má mimo stanů také obytné přívěsy i chaty (krásné domečky s klimatizací a zahrádkou), ba i apartmány ve vilkách nebo i celé vily. Hned vedle kempu má i pěkný hotel s restaurací. V kempu jsou dlouhé pruhy sítí, pod kterými byly stany (ještě se stříškami), a stíněné cesty proti slunci. Též je tam otevřený zakrytý společenský pavilon na hry, představení a na televizi (každý večer všichni Italové sledovali mistrovství světa ve fotbalu). U ulice je bazén. My jsme však většinou chodili přes ulici na pláž, kde kus od pobřeží jsou z navezených kamenů vlnolamy, takže ve vyhrazeném prostoru na plavání nebyly žádné velké vlny, moře bylo teplé a čisté, že si člověk viděl i na prsty u nohou. Pláž byla z krásného písku, který pokračoval daleko do moře.
Proto hned ráno musela manželka letět se švagrovou do moře. Po snídani jsme dostali “školení” od paní Hany. Dala nám spousty dobrých rad o kempu, kde jsou jaké obchody a restaurace, co se kde prodává, včetně pár dobrých receptů, ba i něco o místní historii a zeměpisu, a v neposlední řadě i malou lekci z italštiny. Navíc nám ukázala u svého stanu nástěnku se všemi mapami, údaji o počasí, které vyvěšovala každý den, seznamem obchodů i malým českoitalským slovníkem. Též nás upozornila na náklaďák s čerstvým ovocem a zeleninou za velice dobré ceny, který stál u vchodu do kempu celé dny. Nakonec nám řekla o blízké rodinné velkovýrobně vína, kam jsme hned zajeli a jezdili téměř každý den si načepovat levná a dobrá vina, litr za 1 – 1.30 euro, takže jsme je brali po 5 litrových galonech. Celý první den jsme jen blaženě odpočívali, chodili přes ulici k moři či popíjeli ve stínu palem a studovali mapy, kam zajet v příštích dnech. Následující den jsme jeli za 35 euro s hromadným zájezdem italským autobusem, který nabral Čechy z dalšího kempu, napříč celou Itálií na prohlídku Říma.
Řím má sedm vrcholků a rozkládá se na obou březích řeky Tiber, přes kterou vedou krásné historické mosty. Na místě Říma žili lidé kolem řeky Tiberu již před 14 tisíci lety. Podle vykopávek Řím existoval jako město již před více než 2700 lety. Socha římské vlčice (Lupa capitolina) vznikla dávno poté, a Romulus a Remus (podle legendy zakladatelé Říma) k ní byli přiděláni ještě mnohem později. Dnešní Řím je více než dvakrát větší než Praha a má víc než dvojnásobek obyvatel. Zhlédnout Řím za jediný den není v lidských silách, na to by člověk potřeboval extra dovolenou, a ne krátkou.
Historický Řím je plný památek, od antických přes středověké, až po renesanční a barokní, jak v původním městě obehnaném dříve hradbami, tak i za nimi. Ať jsou to již starověké stavby, kostely a chrámy či baziliky, triumfální oblouky, obelisky, nebo množstvi překrásných fontán a kašen, sochy, mosty, paláce, ale též mnoho starších i nových vykopávek, na kterých se stále pracuje, tak je člověk ani nestačí obdivovat. Byli jsme rádi, že jsme mnoho z nich viděli aspoň zvenku či z dáli. Pantheon (původně kostel všech bohů, vystavěný před 2 tisíci lety a později zasvěcený Panně Marii mučedníků), jsme si prohlédli i zevnitř a byli fascinováni nejen uměleckými díly, ale i starou stavbou s obrovskou kupolí, při níž byl použit asi vůbec poprvé beton, a kde je v kupoli velký otevřený kruh, kterým vniká do chrámu denní světlo, stejně tak jako déšť.
V poledne jsme si dali u Fontany Di Trevi přestávku na oběd. Litoval jsem, že jsme si do Říma nevzali více eur v hotovosti, protože jsme za dopoledne stačili pomalu vše utratit za suvenýry. Pár bankomatů nám odmítlo vydat peníze na debit kartu. Měli jsme však pro jistotu i American Express cestovní šeky v eurech. Bohužel jsme skoro hodinu lítali po všech bankách, až nám je konečně vyměnili v bance American Express u Španělských schodů. Italské banky mne velice překvapily, protože se do nich dá vejít či vyjít, pouze po jednom, a to ještě v zaskleném otáčecím turniketu. Většinou mají uvnitř ještě stráže, asi znají své papenhaimské, a je to dost účinný prostředek proti bankovním loupežím.
Kdo viděl nějaký italský film z Říma, tak si vzpomene, jak jezdí Italove, ve většině zemí by asi přišli o řidičák během pár hodin. Mezi proudy aut se míhají na mnoha skůtrech i slečny v kraťasech a lodičkách, nebo cyklisté (ti i v protisměru), a kolikrát mají na kole i další jednoho či dva pasažéry, třeba sedící či stojící. Není divu, že skoro každé auto je ťuknuté, asi to nikoho nevzrušuje.
Po obědě jsme došli do Vatikánu, který je nejmenším státem světa s rozlohou 0.44 km2 a má asi 800 obyvatel. Sídlí na jednom z římských kopců – vrchu Vatikán (Colle Vaticano). Nejznámější stavbu, Baziliku sv. Petra, v dnešní podobě postavenou 1506-1626 na náměstí sv. Petra, jsme si prohlédli během pár hodin jako naši poslední památku. Už nám nezbýval čas ani na prohlídku Sixtinské kaple a Vatikánského muzea nebo Apoštolského paláce (snad příště). Při vchodu do Baziliky sv. Petra nikomu nesmí být vidět kolena a ramena. Pro zakrytí kolen tam prodávají jednoúčelové kalhoty z černého geotextilu, které mi naštěstí již před odjezdem půjčila naše paní Hana. Všechny prostory chrámu jsou úžasné a plné uměleckých památek. Také jsme si vyfotili švýcarskou papežskou gardu, kterou založil papež Julius II. již v roce 1506.
Turistů z celého světa je v Římě a ve Vatikánu jako v Praze na Karlově mostě, takže se člověk musi stále všude mezi nimi prodírat. Jenom malý Vatikán navštíví ročne přes 4 miliony turistů, což je pět tisíckrát více než počet obyvatel. Byli jsme rádi, že jsme mohli být jedněmi z nich, a spatřit na vlastní oči mnoho překrásných a významných historických památek z dějin naší civilizace.
* * *
Fotografie pro CzechFolks.com PLUS ©Ladislav Křivánek
Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com






















