Je v těch jeho článcích něco, proč bychom je měli číst? Autor přemýšlí o společenských problémech a dokáže, že v nich bývá shrnuta určitá analýza i syntéza názorů a postojů. Jsou v nich myšlenky, které čtenář již kdesi kdysi četl, nebo s nimiž se setkal. Jsou řečeny pregnantně, seřazeny s jistou vnitřní logikou a mají dlouhodoou – snad i nadčasovou platnost. Jsou argumentačně vyvážené, i v tom je jejich přitažlivost. Řekl bych, že Milan usiluje dojít vždy k určité harmonii, jakou by se měla vyznačovat demokratická, spravedlivá a tolerantní společnost.

To všechno není rozhodně málo. Myslím si, že by příští Milanova témata, hodlá-li ve svých komentářích takto pojatých pokračovat, měla podobným způsobem osvětlovat některé již konkrétnější jevy a projevy. Neopakovat se, jít více do hloubky, hledat příčiny a pokoušet se naznačovatř východiska. Nevím, jestli toho nechci mnoho.

Sám si k svému psaní volím témata, která ve mne leží už dosti dlouho, mám je zažitá, jiná mne přitahují jistou novotou, opatřuji si k nim rád další nezbytné informace, snažím se o jistou dokumentaristiku či literaturu faktu , nechci čtenáře unavovat svým povídáním, ale naopak povzbudit ho, také informovat, přimět ty starší, aby si neodnášeli svá svědectví, zkušenosti a vzpomínky tzv. “do hrobu”.

V tom mně imponují články, rozhovory a úsměvná vyprávění Ondřeje Suchého, Milana Markoviče nebo Vládi Vondráčka.

Proboha, ale nejsem soudcem žádného z nich, jsem jejich čtenářem a vždy mne něčím obohatí. Rád bych, kdyby se nad naším psaním a čtením zamysleli i ostatní. Protože vždycky je zajímavé dozvědět se něco víc, co si kdo o něčem myslí, jak uvažuje v tom našem každodenním, někdy všedním, jindy svátečním, někdy rozporuplném, jindy spletitém životě.