Zdena Salivarová-Škvorecká sepsala několik osudů takto postižených lidí ve své knize Osočení (ani nevím, zda vyšla u nás, ale v Torontu někdy začátekm devadesátých let), kdy se zvedla ona vlna zběsilých útoků mnohdy na nevinné lidi, kteří se dostali do spárů StB.
V seznamech mé jméno sice nefigurovalo, ale po mnoha letech teprve nedávno jsem si zašel do Ústavu pro stuidum totalitních režimů v Praze, zda existuje o mých výsleších na StB nějaký záznam.

Vždyť mne za to rozšiřování Lidovek vyhodili ze zaměstnání – to byl tenkrát jejich postih. Ale stále mne vrtalo hlavou, kdože to na mne tehdy prásknul . Posadili mne k obrazovce počíače a na něm defilovaly spisy z mého seznamu, či z mého vyšetřování.

Dožil jsem se smutného zklamání. Dva lidé z mého tehdejšího pracoviště – kolega a kolegyně nezávisle na sobě byli rovněž u výslechu a prozradili, že jsem Lidovky do práce nosil rozmnožené a ode mne ty výtisky dostávali. Jejich jména v těch spisech ani začerněna nebyla, o to větší však bylo mé překvapení. Jsou již oba po smrti a mnoho se mi vyjasnilo.

Nikdy mi o svých výsleších na StB neřekli (byli vázáni mlčením, jako každý, kdo se estébákům dostal do rukou), jejich chování vůči mne se divně změnilo, netušil jsem důvod, ale zůstával jsem nad věcí.

Než si pro mne přišli dva pánové přímo do zaměstnání k vedoucímu pro zvláštní úkoly, který mi oznámil, že mám do konce pracovní doby volno, abych se vydal s těmito pány, že si potřebují něco objasnit.

Výsledek jsem již uvedl, ale ještě v době listopadových událostí jsem zašel na své bývalé pracoviště, z něhož jsem byl propuštěn, vedoucí oddělení zvláštních úkolů a také předseda závodní organizace KSČ v jedné osobě mi nabídl, že se mohu vrátit ke své práci.
To jsem také učinil, založili jsme Občanské fórum a vůbec jsem byl velmi aktivní k nelibosti ostatních, zejména toho kolegy, který mne udal při výslechu na StB.

Kolegyně mezitím zemřela, moc jsem ji litoval, teprve po jejím skonu zjistili, že měla nádor v blízkosti mozku, stále si naříkala na bolesti hlavy, ovšem v tom totalitním zdravotnictví se zdaleka nešlo tak do důsledku, takže ve svých necelých 50 letech opustila tento svět. Budiž ji země lehká.

Podobný náhlý osud potkal mého kolegu. Sepsal jsem jeho příběh ve své knize Události totality, svobody a demokracie (vyšla v Akcentu v roce 2010). Když bylo moje polistopadové počínání tehdy ještě komunistům, zůstávajícím na svých postech, a na rok 1990 byla ještě “ruka páně” ministerského rozpočtu otevřená, ale bylo nutno propusit některé pracovníky, zejména přesluhující důchodce. Byl jsem první na ráně. Už v dubnu 1990 jsem byl opět bez práce, sice v důchodu dosti nízkém. Zajímavé bylo počínání toho mého kolegy, do té doby přítele. Nejen že se mne nezastal a nebranil, že moje práce je užitečná, že realizuji své nápady již z dřívějška, které jsou ku prospěchu ostatních a přinášejí určitý zisk, ale naopak i on se připojil k těm, jimž jsem tzv. “šel na nervy”.

V mém životě to bylo již čtvrté nedobrovolné propuštění ze zaměstnání, které jsem miloval. Nepoučil jsem se a dočkal se i v pozdějších letech svobodné a demokratické země dalších pracovně právních zklamání.

Posléze jsem se konečně osvobodil, jsem pánem svého osudu, ruce v klín jsem zdaleka nesložil. Od listopadu 1989 jsem vydal 21 knih, na dalších pracuji.Píšu také do tohoto internetového portálu, ale zejména docela náruživě čtu podobné příběhy, jaké sepsal právě nyní Luděk Ťopka. Máte výborné vyjadřovací, spisovatelské schopnosti, vážený pane Ťopka, je dobře, že jich umíte také využít. Ještě jednou děkuji za milé počtení, i když jsem si musel počkat den na jeho dokončení. Ale stálo to za to!