Jitka Vykopalová: Tak to vidím já (1)
03.04.2011
Jelikož se v posledních týdnech z všeobecně známých důvodů zvýšilo politické dění na české i švédské straně a protože rozdíl v chápání této skutečnosti je markantní, neodolala jsem, abych neučinila malé srovnání.
Možná to bude znít nadneseně a neskutečně, ale hlavní rozdíl vidím v tom, že švédští politici se o své občany opravdu starají, naslouchají jejich návrhům, požadavkům a protestům a poměrně rychle na ně reagují a zabývají se jimi. Švédi si svých politiků váží a oceňují je, a jak tomu ve vyspělé demokratické společnosti bývá, mohou je i kritizovat. Samozřejmě kritika a nespokojenost ve Švédsku také je, a nejen od opozice, ale i od novinářů, odborníků a prostých občanů, což je naprosto přirozené a vede občas k zajímavým řešením. Ale má však svá vyhraněná etická pravidla a i když oponenti mají rozdílné názory, zůstávají ve svých projevech stále slušnými lidmi.
Média
Média mají obrovský vliv s okamžitým účinkem. Měla by proto sloužit k aktuálnímu, pravdivému a nezávislému zobrazování veřejného dění. O mnohých českých médiích, rozhodně nejen dle mého názoru, se v těchto kriteriích dá často pochybovat.
Naopak, líbí se mi, že švédská média dělají zajímavé rozbory různých společenských problémů a zasvěceně diskutují klady a zápory, výhody a nevýhody z toho plynoucí, kladou otázky i široké veřejnosti, aby se vyjádřila k té či oné problematice, často nechávají komentovat odborníky své názory na danou tématiku, nezřídka se stává, že se k určité problematice vyjadřují samotní ministři. Všem je dán spravedlivý prostor k diskusi.
Typickými švédskými vlastnostmi jsou otevřenost a průhlednost. A jsou to dobré vlastnosti. Všichni se snaží být objektivní, jelikož ví, že jim jde o stejnou věc v nalezení optimálního řešení. Může se i stát, že koalice ustoupí lepšímu návrhu na nátlak veřejnosti či opozice. Rozumnějšímu řešení se dává přednost!
Švédská média nejsou místem k řešení nechutných mocenských tlaků mezi jednotlivými politickými stranami či – ještě hůře – nesnášenlivosti, hanlivosti na osobní, často žabomyší spory mezi jednotlivými politiky. Každý má právo na svůj názor a může ho svobodně vyslovit, musí se to ale dít dle etických pravidel. (Tato věta je vám jistě povědomá, ale kdo z našich občanů ji v médiích využívá? Možná bloggeři, ale to je úplně jiná hodnota dialogu.)
Politici a švédský bulvár
Nevím, jestli to pramení z povahové podstaty Švédů, kteří jsou za každých okolností zdvořilí, rozvážní a úslužní, nebo zralou demokracií, ale ve švédských médiích se v popisování bulvárních pikantností politikům vyhýbají. Ne že by švédský bulvár nebyl, ale všímá si objektů z jiných oblastí společnosti, politiky nechávají v klidu dělat jejich práci. I když může se vyskytnout i výjimka.
Avšak o nečestném jednání vládních činitelů a vysokých představitelů hospodářského života či nesouhlasu na nějaké vážné společenské téma se zmínka ve všech médiích ihned objeví. A to je správně, to je podstatou demokracie – nebát se vyslovit svůj názor, byť kritiku.
Švédská média umí pochválit. Pochvala nic nestojí, jak se říká, ale dokáže velmi povzbudit.
Nebyla bych objektivní, kdybych se nezmínila, že před třemi lety, těsně po volbách, se v médiích vyskytl ”hon na čarodějnice”, který ”přinesl výsledek”.
Velmi krátce po volbách totiž odešly z vlády dvě ministryně, jedna z nich, ministryně kultury, kvůli tomu, že neplatila šestnáct let poplatek za televizi a využívala načerno pomoc v domácnosti. Odešla z důvodu velké mediální pozornosti a toho, že byla nahlášena na policii od správce televizní společnosti a od odborové organizace.
Další ministr, rovněž neplatič televizního poplatku, ale krátkodobý, kritiku ustál, požadovanou částku zpětně doplatil a veřejně se omluvil. I premiérovi a ministru financí bylo vytýkáno, že načerno zaměstnávali studentky na hlídání svých malých dětí, ale to se vysvětlilo.
Rok po volbách odešel ze svého postu ministr obrany – na protest nesouhlasu a nemožnosti řešení obrovských úspor ve vojenské obraně státu.
Jiný příklad: Předsedkyně organizované mladé odnože sociální demokracie byla obviněna, že verbálně i fyzicky v mírně podnapilém stavu napadla jednoho zaměstnace při nočním vstupu do restaurace, ona naopak tvrdila, že ji fyzicky a slovně napadl dotyčný muž. Celá situace se vyostřila a dostala až k soudu, kde po vyslechnutí svědků byla tato mladá žena prohlášena vinnou. Na následný tlak veřejnosti na svou funkci rezignovala.
Tomu všemu se jednoduše říká mít soudnost a mít slušné chování. Promítněte si v duchu politickou situaci u nás… Vidíte ten rozdíl?! Naši politici, ale i média, a ta ještě více, by se mohli od Švédska mnohému přiučit, nejen přebírat např. poplatky ve zdravotnictví, které tady nejsou opravdu nízké, mají ale své opodstatnění a svůj rozumný strop – a co hůř – nestavit na jejich zrušení volební vitězství politické strany. Jak populistické a krátkozraké!
Lidé v České republice jsou svědky neustálých bojů o moc a popularitu jednotlivých politiků a jejich stran spíše u médií než u nich samotných. A kam takové ”praní špinavého prádla” na veřejnosti vede? Ke zmatení názorů, znechucenosti a nezájmu prostých občanů o politické dění, bohužel.
Konstruktivní diskuse. To našim politikům chybí. Tomu se od Švédů také naučme! Naslouchat veřejnosti i opozici a účelně diskutovat. Obhajovat své názory a svá jednání v reálných možnostech. Dokázat s chladnou hlavou přijímat kritiku a s hlavou rozvážnou na ni reagovat. A svým čestným a slušným chováním být vzorem ostatním, hlavně mladé generaci.
Největší švédské každoroční demokratické fórum
Kontakt s politickými stranami probíhá ve Švédsku různými způsoby. Největší a nejvýznamnější politickou událostí roku je setkání politiků, zájmových organizací, firem, médií a veřejnosti na tzv. Almedálenském politickém týdnu.
První počin byl uspořádán v hlavním městě Visby na ostrově Gotland na místě zvaném Almedalen před více než čtyřiceti lety. V roce 1968 tehdejší premiér Olof Palme, který byl nedaleko s rodinou na dovolené, zde promluvil k lidu jen tak z nákladního vozu. Tento politický proslov se během doby vyvinul k největšímu švédskému politickému setkání, které prostřednictvím demokracie a otevřenosti dává možnost účastnit se všem, kteří chtějí debatovat společenské otázky. Koná se každoročně první týden v červenci.
Jádrem politického týdne je účast a projev vládních stran. Jejich prezentace na seminářích, tiskových konferencích a proslovech tvoří základ, ale i další akce jsou neméně důležité. Tiskové konference, semináře, diskuse, jednání a setkání se prolínají s hlavními večerními projevy. Lidé se zde setkávají v rámci své vlastní organizace, mezi organizacemi a s veřejností. Unikátní na tom také je to, jak se zde všichni sejdou – vše je totiž spojeno neformální atmosférou.
Tato akce poskytuje konkurenční prostředí a také příležitost pro obohacující setkání a navázání kontaktů a získání pozornosti médií. O popularitě svědčí i fakt, že některé hotely mají v tomto týdnu obsazeno na tři až čtyři roky dopředu.
Vše je dobře technicky připraveno – bezdrátový internet funguje téměř v celém městě, je tu tiskové centrum, vysílací autobusy, tiskárenská, kopírovací a fotografická centra, je vydáván oficiální časopis, je možné si pronajmout stánky, stany a veškeré potřebnosti.
Všechny akce v průběhu týdne jsou bezplatné a přístupné všem. A zájem o účast v posledních letech značně vzrostl, v roce 2008 bylo přihlášených 350 spolupořadatelů se 660 body evidovanými v programu kalendáře.
Transparentnost a přístupnost politického týdne je unikátní jak pro Švédsko, tak i pro další země. Není proto divné, že se zde pohybují pozorovatelé a média i ze zahraničí, jelikož byl projeven zájem tento ”švédský model” kopírovat a aplikovat i v jiných zemích.
Letošní politické setkání je významnější tím, že rok 2010 je pro Švédsko rokem parlamentních voleb. Premiér Fredrik Reinfeld se ve svém proslovu kriticky o opozici vůbec nezmínil. A to by jako předseda vlády a největší politické strany, když je rok před volbami a když k tomu má vhodnou příležitost, lehce mohl.
Opozice, přestože by mohla pokračovat ve své kampani a získat sympatie voličů, neznevažuje vládu, jelikož ví, že je to slušné, a tak se prostě člověk za všech okolností má chovat. Všichni jsou si vědomi, že premiér, zároveň jako nejvyšší hlava předsedající země EU má odpovědnost za celé Švédsko, a tudíž, i když koalice a opozice jsou v mnohém v rozporu, v tomto období ”táhnou za jeden provaz”.To je obdivuhodné a příkladné. Samozřejmě zde při prezentacích volebních programů jednotlivých stran zazněly kritické názory do řad opačných stran, ale mírným a uvážlivým tónem, s vědomím soudržnosti Švédska před ostatním světem vzhledem k předsednictví EU. Že by k tomu přispěl i negativní příklad z Česka..?
Všichni zájemci o politické a společenské dění se shromaždují na tomto místě v tento týden, který se stal mnoholetou, zajímavou, příjemnou a prospěšnou tradicí, na kterou se všichni těší. Politici jakoby chtěli také ukázat, že nejen Stockholm, ale i vzdálený ostrov Gotland se může stát součástí hlavního švédského politického dění. Vždyť v neposlední řadě je to prospěšné i z propagačního hlediska, hlavně v oblasti turistiky. Visby se totiž může chlubit zachovalým, Unescem chráněným středověkým rázem města s 3,5 km dlouhými hradbami z konce 13. století, šetrně skloubenými s moderní architekturou. Almedalen sloužil v dřívějšku jako přístavní část města Visby. Možná i díky popularitě s tímto politickým týdnem je tento ostrov jednou z nejnavštěvovanějších destinací ve Švédsku.
Ostrov Gotland vůbec má výborné podmínky pro velké akce. Dlouholeté zkušenosti z mezinárodních setkání díky fantastickému prostředí a dobře fungující síti zajišťují vše potřebné na profesionální úrovni (a v různých cenových kategoriích). Hlavní město Visby má například nejmodernější víceúčelovou kongresovou halu v celém Švédsku, je umístěna uprostřed středověkého města pouze několik metrů od moře a od většiny hotelů, ale i od přístavního terminálu. Na letiště to trvá jen 15 minut…
Nabízí se lehce otázka – nešlo by něco podobného pořádat i u nás? Vhodných míst by se našlo určitě mnoho. A politici by se konečně dozvěděli, co si lidé myslí, co je trápí a co by si přáli…
Stockholm, 13. července 2009
***
Pro stálou aktuálnost byl tento zajímavý příspěvek přetištěn z Neviditelného psa,
kde měl dne 13. 06. 2009 svou premiéru.
Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce.
Článek pokládám za velmi pěkný a přínosný. Respektive – přínosný by mohl být, kdyby se z české strany projevil větší zájem a chuť něco měnit. Jenže kde tu chuť brát, když kolem je tolik marasmu? Věřte mi, že jiskřičky, záblesky a snahy občas pozoruji, třebaže jich je zatím poskrovnu a často se podobají boji s větrnými mlýny.
Nesuďme ale příliš přísně! Jak staré jsou západní demokracie a jak stará je ta v ČR? Patřila jsem k těm, kteří naivně věřili, že ke změnám a transparentnosti v politice, k vymýcení korupce a dalším negativním jevům, bude stačit jedna nová generace. Mýlila jsem se. Teď mám pocit, že k provedení nutných změn budou potřeba ty generace aspoň tři. Většinou se toho nedožijeme, ale pevně věřím, že Česká republika bude jednou k těm vyspělým západním demokraciím patřit! B. K.
Zajímavý článek paní Vykopalové mi připomněl, že Kanada je v těchto zminěných věcech asi nekde mezi Švédskem a ČR, zdá se mi ale, že má dál od situace ve Švédsku. Teď právě tady v Kanadě probíhá předvolební kampaň v niž by se náramně dobře mohlo uplatnit právě to pozitivní o čem autorka píše pokud jde o severskou zemi. Nedozvěděl jsem se ale, zda ve Švédsku se praktikují referenda v nejzávažnějších otázkách.
Nejak mi to take pripomnělo gentlemanske počínání švédských hokejistů, ale hlavně tenistů Borga, Wilandera, Edberga kupř.
Nejsem politolog, spíše kritický občan. Souhlasím s panem Cíchou, že Kanada je někde mezi Švédskem a Českem (i když od Česka má stále ještě hodně daleko). V Kanadě ta demokracie jestě funguje, a každý může sledovat denně v televizi jednání parlamentu, má-li na to chuť a někdy i žaludek. Někdy mi ty hádky připomínají českou scénu. Průvodce při prohlídce parlamentu Vám vysvětlí, že vzdálenost mezi lavicemi byla převzata z britského parlamentu a musí být na vzdálenost délky meče
Média však věnují pozornost politikům denně a vůbec je nešetří (i když záleží jak která).
Některým politikům jde patrně také o koryta až v první řadě, jako všude na světě. Pokud vše probíhá celkem normálně (a nesáhou Vám příliš hluboko do kapsy), tak se každá vláda dožije normálních voleb. Již se ale kolikrát stalo (jako i nyní), že při vyhlášení nového rozpočtu se to přestane opozičním stranám líbit a položí vládu na lopatky, doufaje že ve volbách zvítězí. Samozřejmě pak každá strana začne slibovat hory doly. Buď jsou lidé rozumní, neskočí jim na špek a podrží původní vládu u moci, nebo také ne. Bohužel zájem o volby ze strany voličů je celkem dost vlažný (ač pokaždé stojí daňové poplatníky miliony dolarů), a k volbám do federální vlády se dostaví celkem málo voličů, u provinčních voleb je to snad ještě méně, a v městských volbách je to pomalu úplně zanedbatelné. Když však dlouhé prsty vlády začnou sahat do Vaší peněženky, tak se počet voličů zvýší a vláda většinou padne. Kdysi jsme měli v Ottawě jednu konzervativní vládu pouze několik týdnů. Vedl ji Joe Clark, kterému se předzdívalo “Joe Who?” (něco jako “Mám dotaz – Kdo je Kotas?”). Když podal návrh na zvýšení ceny benzinu (opravdu jen o pár centů), tak vláda padla, protože celá Kanada byla zásadně proti.
Asi jako v každé zemi, i zde se voliči dělí hlavně na podporovatele pravice (konzervativce) a “levého středu” (liberály). Pár procent dostane i levičácká NDP – národní demokratická strana, kterou většina nebere moc vážně (mimo jejich některých občasných provinčních vítězství v Britské Kolumbii). Z naší quebecké provincie sedí ve federální vládě navíc i strana francouzských separatistů (placená z kapes všech Kanaďanů), i když moc hlasů v Quebeku nemá. Do federální vlády volím téměř vždy konzervativce (i když jsem také párkrát volil i liberály, protože když se jedna strana v Ottawě už zabydlí na dlouhou dobu, tak je také kolikrát dobré třeba střídání stráží. Naopak v provinčních volbách nemáme moc konzervativců a tak dám (jako většina lidí už řadu let) hlas liberálům. Nechci aby se k moci dostali opět separatisté, kteří pár desítek let vyhrávali a zkazili nám kus života, jejichž jediným cílem bylo odtržení Quebeku od Kanady. Na to (a na podporu frančiny, kterou uzákonili jako jedinou úřední řeč v Quebeku) obětovali podstatnou část peněz, takže nezbylo na zdravotnictví, školství, infrastrukturu, atd. Bohužel zde máme “většinový” volební systém, takže když jedna strana získá v každém volebním okrsku většinu hlasů, tak se počítá pouze ten kandidát který je dostal. To znamená kdyby teoreticky třeba v celé Kanadě v každém volebním obvodu získala strana “A” 51% hlasů, tak obsadí 100% všech křesel v parlamentu a druhé strany ani jedno.
Když zde nastoupí politik do své funkce tak by se měl zbavit veškerého majetku (třeba převodem na rodinu), a nesmí podnikat, či být členem spravních rad jiných podniků, ze kterých by mohl mít další požitky. Kolikrát se však již dostaly ven situace, kdy politik si hrál “já na bráchu, brácha na mne”, protože ne všichni jsou svatí. Na druhou stranu je ale přes to jakž takž kontrola, takže to pracuje. Někdy provinilý politik odstoupí, někdy ne. Měli jsme jeden zářný příklad kdy jeden politik si “omylem” strčil v lékárně do kapsy kapky do očí (asi za 1.50 dolaru) a musel podat rezignaci. V Quebeku ale separatistický ministr ukradl v obchodním domě dva kožichy a utíkal s nimi ven až byl zadržen, ale neodstoupil (v té separatistické vládě bylo dost podobných individuí), záleží jakou kdo má hroší kůži.
Když jsme v 1968 přišli do Kanady, tak tu byl ráj na zemi. Daně byly nízke a ceny také, navíc práce pomalu na každém rohu, takže nebylo nač nadávat. Díky politikům se za těch 43 let podařilo udělat pěkný dluh, a za své peníze dostáváme od státu, či provincie nebo i města stále méně a méně, a to samé v krámě. Byrokratický aparát, který nic neprodukuje byl už dost velký v roce 1968, se vesele rozrůstá, takže nás stojí stále víc a víc. Také debilní multi-kuti politika přitáhla do Kanady miliony lidí, kteří žádný přínos Kanadě nedají, naopak my na ně musíme doplácet. Ne že bych byl rodilým rasistou, ale pud sebezáchovy naší civilizace mi vnucuje odpor proti zvyšování naší populace pouze některými přistěhovalci, takže jsem proti jakékoliv politické korektnosti. Kanada (tak jako USA či Austrálie) se vyvinula jenom díky práci, náboženským a morálním krédům dřívějších přistěhovalců. Jen oni a jejich dětí přispěly k dalšímu rozkvětu země a společnosti. Nyní však někteří noví přistěhovalci se množí jako králici, a žijí spíše jen ze sociálních vyhod, a navíc si sem ještě přitáhnou pomalu celé příbuzenstvo. Za chvíli to tu bude jako v Evropě, mešita na každém rohu, a my se budeme muset přizpůsobovat. Nejhorsí na tom je, že díky stupidní multi-kulti politice (protože každý politik se podbízí “etnikům” aby dostal jejich hlasy), bílý Kanaďan nemá již téměř žádnou šanci sehnat zaměstnání ve federálních vládních úřadech či orgánech (v Quebeku zase má šanci jen francouzský Quebečan). Dokonce už před mnoha lety se musela i RCMP – kanadská jízdní policie “přizpůsobit” a svolit aby turban mohl být součástí již historické uniformy
Takže jen zírám kam jsme to dopracovali, a jakou zemi zanecháme našim dětem a vnukům.
Názor autorky, že se politici ve Švédsku o své občany starají, rozhodně není nadnesený. Pak by totiž musel být nadnesený i pojem: „SKUTEČNÝ STAV VĚCI.“
Jak vyplyne již z následujícího 13. pokračování „pohádky“ ŠOK SEM, ŠOK TAM,“ uznale Švédsko hodnotí dokonce i Jonatánovic psice Jessinka v době, kdy byla ještě psí puberťák a protože se v Čensku záměr národa vytvořit něco podobného následně giganticky podělal, později nad tím znečištěním již jako dospělá dokonce teskně vije.