Comments on: Petra Haasová: Sebedestrukce I. – GYMBALÓN

By: Petra Haasová

Petra Haasová — Tue, 26 Jul 2011 07:08:13 +0000

Milí pánové, popadám se za břicho a červenám se… Takovou jste mi udělali radost a znovu mě utvrdili, že stojí za to psát )!
Zdravím a přeji hezký den
Petra H.

By: Josef Absolín

Josef Absolín — Tue, 26 Jul 2011 03:39:01 +0000

Ahoj Láďo,
Máš bezvadnou dceru, vybraný slovník, ale když o něco jde a připlete se do toho adrenalin, no paráda!!! Připomněla mi Lízu Doolittlovou v nejhezčí scéně z My Fair Lady. Ten její nedostižný úlet na dostizích, kde nečekaně již mezi dámami pobídla koníka, na kterého si vsadila slovy: “POHNI TOU LÍNOU P….Í“. Protože jsem se kdysi do té scény “zamiloval” a není cesty zpět, vyřiď své dceři, že ji za tu p…. miluju. Že na tom vůbec nic nemění skutečnost, že pojídá toliko celulózu (pro nezasvěcené – polysacharid, vyskytující se v přírodě v různých formách, nejhojněji).
Taky máš báječnýho zetě. Vyřiď mu, že kdybych byl aspoň o 10 let mladší, pozval bych ho na výlet po specializované naučné stesce, na kterém bychom spolu prožrali zdaleka nejen Prahu.
Tobě k obému gratuluji! Josef

P.S. Vidíte paní Petro, jaké slasti, jež připomínají, jak báječný je život Váš nadhled evokuje?

By: Lada Krivanek

Lada Krivanek — Mon, 25 Jul 2011 23:59:35 +0000

Milá paní Petro,
moc se mi líbil Váš článek a Váš povznesený humor (i když jste pod pultem drtila držadlo Vaší kabelky Chtěl jsem hned připojit nějaký ohlas s podobnou příhodou, leč mne nic v těch vedrech napotvoru nenapadlo. Ne že bychom při našich návštěvách doma byli ochuzeni o podobné zážitky, těch bylo od roku ’90 habaděj (i když se to markantně zlepšilo), ale na nic humorného jsem nepřišel. Přestože alzheimer pracuje pomalu i přesčas, tak jsem si však na jednu přece vzpomněl (také teplota klesla pod 30).
Párkrát jsme jeli domů i s dospívajícími dětmi, abychom jim ukázali domov, který se jim jako turistům moc líbil, takže tam zavítaly ještě několikrát. Jednou jsme jeli s dcerou a budoucím zetěm. Zeťák miluje českou kuchyni, takže koncerty či divadla, hrady a zámky ustoupily jeho nezřízené žravosti. Znaje své papenhaimské, v každé restauraci jsem je upozorňoval ať si neříkají o anglický jídelníček, že jim to přeložím (i když holka je schopna to nějak přelouskat). Vzal jsem je na oběd do malé útulné restaurace na Václaváku, kde jsem věděl že minule měli výbornou kuchyni a také dobré ceny.
Restaurace kupodivu zela v poledne prázdnotou, tak jsem očekával rychlý oběd a zase dál pokračovat v našem maratonu (i navzdory zeťovi, který by se nejraději Prahou jenom prožíral od restaurace k restauraci). Byla tam pouze jedna servírka (ještě mladší než naše holka), která však navzdory svému mládí žádnou energií nepřekypovala. Když si v prázdné restauraci všimla že již sedíme, tak se přiloudala s jídelníčky a zeptala se co si dáme k jídlu. Snažil jsem se slečnu upozornit, ať nám napřed přinese pití, a že se podíváme co mají a co si dáme.
Dostali jsme naše nápoje a začala debata o jídle. Když jsem překládal co je dančí, či kančí, tak se holka zděsila jací jsme asi barbaři, že můžeme ta “zvížátka” jíst, když se musí “zastšelit” (neumí “ř”, a tak je ráda že se tu nepoužívá, a já také Nevěděl jsem, že za ta léta co nebydlela doma se z ní stal býložravec, ale přesto jsem už ani nepokračoval s překladem co je “býčí láska”, nebo vemínko. Mezitím přišlo pár lidí, naobědvali se a odešli, a my stále čekali na servírku (která netečně seděla v koutě a snad si luštila krížovku).
Protože naše holka si při studiích přivydělávala jako servírka a zeťák jako barman, tak jim tato obsluha nepřipadala zrovna moc kvalitní, a tak mne upozornili, aby mne ani nenapadlo dávat obvyklé zpropitné 15 % (na což jsme zvyklí u nás). Zavolal jsem tedy slečnu a zeptal se jí jestli je toto už soukromá restaurace. Unuděně mi to potvrdila, tak jsem se jí zeptal proč jí ještě nevyhodili. Hned se načepýřila a prý wo co go? Jemně jsem jí upozornil, že již přes půl hodiny čekáme než si nás ve skoro prázdné restauraci (asi s deseti stolky) všimne, ale v tom se rozjela naše holka. I když má velice slušný slovník (i jejich psům říká prosím a děkuji), tak si rázem vzpomněla na nespisovná slova svých předků, která mistrně a na správných místech použila (zatímco já za každé “nespisovné” slovo, i české, musím u nich dát vnoučkovi do láhve od okurek dolar, takže už má pomalu základ na univerzitu
Hned jí řekla svojí umnou češtinou, že “…..my jsme taky český lidi, a také máme hlad”. Chudák servírka toto nečekala a hned se vymlouvala jak byla zaneprázdněna, a že jsme chtěli napřed pití a že se rozmyslíme co si pak dát. To bylo něco pro naší holku (která byla zvyklá za tu samou dobu obsloužit pár desítek lidí), hned jí řekla “ty mi tady moc nekecej, tady přišli lidi, najedli se a dávno odešli, a ty jenom sedíš na …, a my tu chcípáme hlady”.
Naštvaná servírka se tedy otázala co si panstvo bude přát, tak jsme si objednali, a když se servírka zeptala co si slečna bude přát, tak jí řekla že “špiškej” salát, že nemůže jíst ty “zvížátka” jako český lidi. Když se jí servírka zeptala co k tomu, tak si řekla ještě o double cinzano. Samozřejmě že když přišlo k placení, žádných 15% nedostala, a pouze jsem zaokrouhlil cenu.
Ještě horší zkušenost jsme měli v restauraci na jednom z českých hradů, kde odmítli nosit jídla ke stolům venku na terase, kam si to lidé přesto nosili sami.

By: Petra Haasová

Petra Haasová — Mon, 25 Jul 2011 13:54:02 +0000

Pane Absolíne, takových pozitivních slov z mého negativního zážitku! SUPER! Právě to jsem potřebovala. Rozesmál jste mě svým zážitkem ze supermarketu – tam je toho kolikrát ke slyšení . Díváte se na to jako já, jste nad věcí. Díky moc a slibuji, že budu psát dál.
Hezký den

By: Josef Absolín

Josef Absolín — Mon, 25 Jul 2011 13:31:03 +0000

Vážená paní Petro,

nedá mi to, abych se neozval ještě jednou. Jednak si myslím, že uložit adrenalin s nadhledem do humoristické tvorby je prostředek kterak ji posunout na mnohem vyšší úroveň. Vytvoří se tím, jak říkal Miroslav Horníček „laskavý humor.“V mém případě, a nepochybuji, že i ve Vašem je to někdy docela fuška. Mít příšernou chuť využít květnatých výrazů nejsprostší češtiny a přitom tvořit přiměřeně slušný text, který se tomu, co nám pije krev, z nadhledu i když třeba jen nepatrně, přesto však vysměje. Výsledek stojí za to.
Umění žít spočívá ve schopnosti pozitivního pohledu na všechno. I na deprimující situace. V poslední době, aby se ze mě nestal nerudný stařík (mám k tomu blízko) se o tom snažím přesvědčit ostatní i v běžném životě. Nedávno se mi stalo v supermarketu, že jsem byl svědkem toho, jak podrážděný pán oslovil personál lahůdek překypující ochotou (i to lze někdy zažít), větou: „Tak si vyližte p…“ Na straně vyzvaných bylo těsně před výbuchem hněvu a ne vždy se mi daří reagovat pohotově. Upřímně řečeno ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale okamžitě jsem dotyčného s vážnou tváří oslovil: „PROBOHA PANE, VŽDYŤ VY ŽÁDÁTE NEMOŽNÉ? VÍTE CO, POJĎTE SE MNOU, MÁM DOMA PSICI, KTERÁ TO SPOLEHLIVĚ ZVLÁDNE.“ Namísto výbuchu hněvu následoval výbuch smíchu a od těch dob se personál supermarketu ke mně chová s neuvěřitelnou ochotou. Někdy takové úsilí naopak vede k tomu, „že mi hrozí pár facek“. Známá se na autobusové zastávce plna spravedlivého hněvu rozčiluje. Stěžuje si na romské spoluobčany. Chodí totiž zkratkou po úzké lesní pěšince, která je jaksi zaneřáděná, neboť dotyční přišli na to, že je to levnější nežli vyprázdnění žumpy fekálním vozem. Zeptal jsem se jí, proč v tom nehledá, něco pozitivního. „CO ASI?“ zněl projev její bezradnosti. „NAPŘÍKLAD RADOVAT SE Z TOHO,“ poučil jsem ji, „ŽE MEZI TĚMA … PŘEDMĚTYmama JEŠTĚ DOKÁŽEŠ PROJÍT.“ Facky nepadly, jenom mi řekla, že jsem vůl, ale vzteklá už nebyla. Podobně působí i Váš příspěvek, takže když jsem v minulém komentáři uvedl „klobouk dolů“ bylo to málo. Já jednoduše postrádám vhodných slov, snad kromě věty. Pište a publikujte, působíte radost!“

Absolin.josef@seznam.cz

By: Milan Richtermoc

Milan Richtermoc — Mon, 25 Jul 2011 07:30:18 +0000

Petřin příspěvek trefil dle mého názoru do černého. Pamatuji si dobře, jak se v hospodách před rokem 1989 horlilo, co by kdyby: “Kdybych já měl hospodu, to by byl onačejší přístup k zákazníkům. To by byla jiná míra piva a jeho chuť by překonala Plzeňské ve všech parametrech.” A jak to dopadlo? Vídíme dnes a denně.
Z jiného koutu téhož soudku: Dnes jsem otvřel noviny – MfD. A četl zde mj. příspěvek o tom, že norská policie selhala. Na ostrov Utoya dorazila po více než hodině střelby, a ani její speciální jednotka Delta v tomto dramatu nevynikla. Můžeme to do jisté míry omluvit tím, že Norsko dosud bylo zemí míru, klidu a pokoje.
Listoval jsem dále novinami a s napětím očekával, zda se dozvím, jak by to dopadlo u nás, kdyby… A na straně A 7 jsem se dočkal. Náčelník Útvaru rychlého nasazení (URNA) zde píše, že Norové zásah zvládli. “Nebyli bychom rychlejší,” tvrdí. To je tedy šok! A tak hledám dál. Dozvídám se například, že tato naše elitní a pěkně drahá protiteroristická jednotka nemá dostatek (pro ni nejpoužívanější) 9 mm munice. Na novinářovu otázku: “Nazenedbala něco norská policie? se dočteme: “Na jejím místě bychom jednali stejně.” Dále nás pukovník Locham informuje: “Ani české speciální policejní jednotky by nebyly rychlejší. Dát dohromady komando, připravit vrtulník, to vše nějakou dobu trvá. Pokud by se něco podobného stalo v Krkonoších, URNA je tam také za dvě hodiny.”
No. Bůh nás opatruj. Pokud jsou slova plukovníka Libora Lochmana v tisku interpetována správně, pak si myslím, že by stálo za zvážení, dokud je čas, vyměnit šéfa URNY nebo tento “rychlý” útvar rozpustit a postavit nový. Operativnější a rychlejší! A místo stáží v zahranicí by se možná mohli přiučit u nás: u hasičů nebo u armádní Brigády rychlého nasazení!

By: Petra Haasová

Petra Haasová — Mon, 25 Jul 2011 06:57:54 +0000

Moji milí příznivci, ani nevíte, jak jste mě potěšili. Podobné zážitky má určitě každý z nás – důležité je, jak se k tomu postavit. V Praze to zažívám dnes a denně (snad proto, že tady se to více koncentruje). Člověk se potýká s arogancí, negativismem a kolikrát mi cuká levé oko nebo pravý biceps, když si musím v přeneseném slova smyslu vyslechnout, jak můžu být ráda, že se vůbec můžu v obchodě či hospodě objevit a někdo si mě všimne. Vaše příběhy mi dokázaly, že nejsem jediná chudinka s nešťastným gymbalónem ). Otázka je, jak na to reagovat. Já jsem se rozhodla takto: nasadím široký úsměv a odejdu. Rozčilovat se je zbytečné, spoléhám na Boží mlýny ). A pak se z toho vypíšu (přece jen ten adrenalin musím někde uložit…) a přečtu si zase ráda pár zajímavých příběhů těch, kteří mi rozumí. Díky moc!!!
Petra H.
Petra Haasová

By: Marie Zieglerová

Marie Zieglerová — Mon, 25 Jul 2011 01:48:03 +0000

Ráda se připojím k chvále umění nadhledu a vtipu, který u Petry Haasové obdivuji. A přidám svoji trošku zkušenosti osmělena zahraničním zážitkem pana Absolína.
Někdy koncem 70. let minulého století nás moje, tehdy ještě ve východním Německu provdaná sestra pozvala, abychom strávili s její rodinou týdenní dovolenou na pobřeží Baltu, na Rujaně. Nemohu pominout zmínku o počasí – bylo “pod psa” a voda +15°C – protože jsme místo slunění na písčité pláži více času strávili prohlídkami okolí. Tak jsme také navštívili Stralsund, typicky severské město. Když jsme se dost naobdivovali architektury a žaludek se hlásil o svůj příděl, hledali jsme restauraci. Našli jsme, ale chyba byla, že bylo poledne. Na zamčených dveřích cedule “Geschlossen – Mittagspause”. Se stejným oznámením jsme se setkali i na velkém náměstí na každém z mnoha stánků, ze kterých všemi škvírami k nám pronikala vůně tu pečené klobásy, tu uzeného, či grilovaného kuřete.
Nebudu zde ventilovat komentáře nás, rodilých Čechů, kteří na něco takového nebyli z domova zvyklí. Našemu rozhořčení se náš německý švagr ale upřímně divil a stejně upřímně hájil právo zaměstnanců restaurací a stánkařů na polední pauzu.
Příští rok jsme s díky pozvání k Baltu odmítli a jeli o pár rovnoběžek jižněji, kde nejen počasí bylo k turistům i v poledne přívětivější.
Už jen na závěr – v našem kraji jsem se s neochotou prodavaček nesetkávala, ať jsem kdekoliv vstoupila do obchodu, vždy tam byla některá z mých bývalých či současných studentek. Ale například v takovém Brně…(:D

By: Josef Absolín

Josef Absolín — Sun, 24 Jul 2011 17:59:50 +0000

Vážená paní Petro,
Vaše zkušenost s jednáním prodávajících mi připomněla rok 1973, kdy jsem byl v rámci zahraniční služební cesty účastníkem kursu znalectví vlny při Gdinia Wool federation v Polsku. Kromě praktické části, kdy jsme se v přístavu učili na rounech, tak jak jsou sestřiženy z ovcí a napěchovány do žoku makroskopicky, čili bez přístrojů rozpoznat průměrnou jemnost, procento nečistot a jiné kvalitativní parametry celé dodávky byl součástí kursu rovněž i dvouměsíční pobyt při Vysoké škole textilní v Lodži. A právě tam jsme se vydali na oběd do jedné z luxusních restaurací nejvyšší kategorie, značené „S“, kde jsme pak zažili podobně zajímavý přístup k zákazníkovi, jako popisujete Vy.
Otevírací doba podniku byla v 11: 00, my jsme dorazili v 11:15 a nic,… což bylo poněkud překvapivé. U dvou stolů totiž dřepěla horda nažehlených číšníků a servírek. Bylo asi tak 11: 45, když se jeden z nich rozhodl učinit přítrž našim pantomimickým projevům, kterými jsme se pilně snažili upozornit na svou přítomnost: „Co si panovie žičí?“ Chtěli jsme samozřejmě něco k jídlu a dostalo se nám veskrze milé odpovědi: „Jídlo podáváme od 12 hodin.“ Tak si prozatím dáme něco k pití, mysleli jsme si, jenomže: „Pití podáváme jen k jídlu,“ zněla další zajímavá odpověď číšníka, který tím patrně splnil své poslání, takže odkráčel, aby se opět usadil na svou židli. Vedle nás u dvou stolů, na kterých byly vlaječky USA, seděli další na rozdíl od nás ukáznění, hosté kteří pár metrů od inkriminovaného podniku pořádali výstavu o ekologii. Když to nevzdali amerikáni, řekli jsme si s nádechem vlastenectví, tak to nevzdáme taky.
Ve 12:00 jako když do číšníků a servírek střelí. Naklusali k nám hned tři s jídelními lístky a pečlivě si zapisovali veškerá naše přání. Poté se opět usadili na své žide. Asi tak za 20 minut přifrčel na sál z přízemí nákladní výtah s pokrmy. Číšníci a servírky je popadly a překvapivě nezamířili k nám ani k Američanům, ale k prázdným stolům, kde se pěkně nadlábli, potom si „vyhrnuli rukávy“ a nám se dostalo kýženého pohoštění.
Když o tom uvažuji s odstupem času, vnímám to pozitivně. Kdybych byl obsloužen odpovídajícím způsobem, určitě si nevzpomenu na ta to, že jsem kdy obědval v luxusním restauračním zařízení v polské Lodži.
K stylu a úrovni Vašeho humoristického projevu uvedu pouze dvě slova. Klobouk dolů!

Absolin.josef@seznam.cz

By: Barbara Semenov

Barbara Semenov — Sat, 23 Jul 2011 13:38:33 +0000

To je opravdu pěkné čtení Mít pár centimetrů navíc a ducha k tomu je definitivně lepší než mít tygří chůzi a bezduché chování. Myslím, že k podobnému dojmu se dopracují časem i ti chlapi My se ovšem budeme nadále snažit mít jak chůzi gazel, tak důvtip druhého já

By: Ivet Kollertová - Mejsehezky

Ivet Kollertová - Mejsehezky — Sat, 23 Jul 2011 07:27:52 +0000

Mám ráda tvoje povídání, má budiségro.. nejen pro krásný nadhled a dávku humoru, která vyvolává úsměv od začátku do konce, ale i pro autentičnost zúčastněných. Piš víc, je nám třeba virtuálních objetí. Mávám Ivet