„HURÁ, JÁ UŽ SI NA NIC NEVZPOMÍNÁM, NEMOHU PSÁT!“

Veškerá moje letitá terapie je v háji.Napíšete si bez zábran nesmírně nebezpečné PLC!!! a mě se okamžitě vybaví veškeré kontakty s ptactvem od raného dětství, kdy mě můj strýček ještě v předškolním věku vzal na fotbal s Brazílií, 40 000 diváků a ten blbec si musel vybrat zrovna mě, až po událost poslední, kdy jsem se po ránu asi před měsícem pěkně vykoupal abych se cítil báječně před vedrem, které toho dne později panovalo. Jak jsem se nastrojil do všeho voňavě čisťounkého a cítil se tak přes věk i dispozici nerudného staříka skvěle. Asi tak 25 metrů než jsem došel k brance zahrádky a šáhl do toho, co na mě nastražil ten potměšilý ptáček zpěváček na klice branky z druhé strany. Samozřejmě, že se to stalo v momentě, kdy jsem se nemohl vrátit, protože by mi ujel nejprve zřídka se objevující autobus a pak vlak do Prahy, takže jsem ruku pulíroval kapesníkem, který jsem po té hodil do popelnice. Jak jsem měl až do Teplic namísto báječného pocitu skvostné čistoty nepříjemný pocit z té neumyté ruky. Jak jsem to napravil na špinavém hajzlu na nádraží. Jak jsem měl do odjezdu vlaku spoustu času, takže jsem vyšel před nádražní budovu, kde jsem velmi uvítal, že vidím známou. Jak jsem se s ní radostně zakecal pod nezářící zářivkou veřejného osvětlení, na kterém seděl holub, takže jsem byl úspěšně zasažen toho dne podruhé, tentokrát… Ne pleš to není! K té dochází až později, až když deficit porostu na hlavě vytvoří podobu s jinou částí těla, kam lidé posílají jedince i kolektivy a to nejen, co do vzhledu, ale i do obsahu. Jak se ta známá mohla strhat smíchy, neboť ten kretén mě obdaroval přesně v okamžiku, kdy jsem jí dovyprávěl předchozí, klikou branky zprostředkovaný kontakt s ptactvem. A kdyby jenom to!
Vybaví se mi okamžik, kdy letka miltantních vlaštovičekk pronásledovala našeho miláčka něžnou kočičku Madlénku, která si to chudinka metelila přes celou zahrádku do dílny, ty mrchy (rodiče + 4 děťátka, formace jako letadel z filmu „Tmavomodrý svět“) za ní i dovnitř, za to, že se jí ona mláďátka při prvním letu z hnízda nepodařilo lapit.
Nu a když jste se zmínila o svých predátorských lovech nešťastníků opačného pohlaví, vybavilo se mi, jak jsem byl v patnácti letech uloven a poprvé v životě mrzce zneužit o 8 let starší ženštinou (ne že by se mi to následně opakované nelíbilo, ale zneužití to bylo), co jí to dalo práce, než jsem pochopil, co se po mě chce. Jak jsem byl nevybíravě loven následně a jak mě dneska žádná neloví protože jim to našeptává jejich 2. já, což opět není všechno.
Napadne-li mě písmeno A, vybaví se mi období adolescence a všechny mé související komické příběhy. Když je to písmeno B je ze mě, co do rozsahu komických zážitků, v nichž figurují střety s lidskou blbostí Homér, což pokračuje přes písmeno „CHŇ“ až do písmene XXŽ.

A O TOM VŠEM TEĎ PÍŠI.

Upřímně řečeno, nebojím se toho. Lenost v mém životě vždycky prohrávala jen bitvy takže píle je bez šancí vyhrát válku. Navíc jsem co do vytrvalosti pouze sprinter, jenomže Vy ničíte i vytrvalce (nikoli pouze v plavání), šéfredaktora CF+, který mé bláboly, nežli je vyhodí do kulatého šanonu, musí číst.

ŠETŘETE PANA ŽÍDKA!

Díky za bezvadný příspěvek
Váš tajný ctitel, ženským druhým „JÁ“ trvale ohrožený Josef Absolín