O úžasné psí dušičce, o které jsem se přesvědčovala denně po dobu 15 let, nemohu ani psát, aniž by mi neukápla slzička…

Včera jsme si připomněli to smutné výročí událostí, které tak osudově zasáhly i vaši rodinu. Tak, když se dívám na Janu, která drží na letišti v Singaporu za ruku toho kloučka, malého Jindru, snažím se vžít do jejích pocitů, jak malá byla asi její dušička, co se vám muselo honit v mysli – rodná vlast za vámi a ta nová, neznámá před vámi…klobouk dolů v té chvíli i před fotografem.
Pozdrav z konečně prosluněného Podřipska posílá
Jarmila

Jak příspěvek, tak i komentář mi připomenuly mé fotoamatérské časy, které jsem si užíval od 4. třídy (nejprve Směna 8, pak Altix s Tesarem, Pentakon six a Praktika s Pancolarem) až do doby, kdy je zlikvidoval technický pokrok a fotit dokáže dokonce i moje manželka. Byly provázeny rovněž různými dobrodružstvími. Vzpomínám například na dobu, kdy popisované explodující žárovičky byly obrovským pokrokem oproti pytlíčkům s magneziem, kdy se nastavil a zaostřil foťák, podle vzdálenosti clona, zhaslo se, otevřela a držela otevřená žávěrka, podpálil se cancourek toho pytlíku, připíchnutého na násadě smetáku, záhy to děsivě blesklo, občas se i rozletělo a snažilo zapálit předměty kolem, včetně fotografa, a vznikl snímek, který vypovídá nejen o fotografovaných objektech, neboť ty objekty oplátkou vypovídají o zážitku z toho fotografování – štědrovečerní stůl za ním maminka a ségra s šíleně vykulenýma, vyděšenýma očima.
Všechny ty fotoaparáty včetně pozdějšího „Japonce“ Asahi Pentax a deskáče, který jsem zdědil po tchánovi mají samozřejmě duši, zatímco moji pejsci měli nejen duši, ale i vzdělání a kvalifikaci o které se nám lidem ani nesní, jak jsem vyjádřil ve svém příspěvku „Co lze závidět pejskům“ (http://czechfolks.com/plus/2011/08/14/josef-absolin-co-lze-zavidet-pejskum/) včetně jejich názoru na I.P.Pavlova.
Díky za milé připomenutí mládí.