Ladislav Křivánek: Odešla česká hudební legenda Jiří “George” Traxler
30.08.2011
Je to jako včera, kdy jsme na jaře posílali gratulaci Jiřímu Traxlerovi k jeho 99. narozeninám (a jeho manželce Jarmile k 89. narozeninám).
Všem nám léta ubíhají, ale on byl v takové formě, jako by se ho neúprosný běh času ani netýkal.
Bohužel, v neděli 7.srpna jsme dostali z Edmontonu smutnou zprávu, že tento významný český hudebník odešel do hudebního nebe.
Zažil c. k. Rakousko, první republiku, protektorát, krátkou dobu poválečné demokracie, ba krátce i bolševika.
Zdá se to jako včera, ač je to bezmála třicet let, kdy mi jako sedmdesátiletý vepsal věnování do své knížky “Já nic, já muzikant”, kterou mu vydalo nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Též se to zdá nedávno, co se v Torontu na Masaryktownu konala oslava jeho 90. narozenin, kde mu vzdali hold význační představitelé našeho kulturního a společenského života. Na své 95. narozeniny byl přijat v parlamentu provincie Alberty v Edmontonu, kde dostal vyznamenání a kde byla v aule parlamentu na jeho počest uspořádána velká oslava jeho narozenin, při které doprovázel pěvecký sbor na elektrické piano.
Jiří Traxler se narodil 12.3.1912 v Táboře, v rodině c. k. policejního komisaře. V šesti letech začal chodit do první třídy a za dva měsíce zažil pád Rakouska-Uherska a zrod nové Československé republiky. Ač o hudbu neměl zájem, byl nucen chodit na klavír. I když ho maminka dovedla až ke škole (význačná táborská hudební akademie), kolikrát se mu podařilo zase zadním východem zdrhnout, takže ho pak matka musela předávat profesorovi “z ruky do ruky“. Teprve po letech dodatečně ocenil své hudební vzdělání. I když se s hudbou setkával v rodině od mládí, raději četl, kreslil a psal (speciálně později na gymnáziu). Jeho o čtrnáct let starší sestra, učitelka, studovala zpěv a později vyměnila učitelskou kariéru za pěveckou. Vystupovala třeba i v hlavní roli jako Carmen, ale ze zdravotních důvodů musela zpěvu zanechat a vrátit se k pedagogice. Jeho starší bratr hrál na klavír a později měl i svůj band, který vystupoval i na oslavách 500 let založení města Tábora.
Malému Jiřímu to tehdy nic neříkalo. Až když dostali první podomácku sestrojené rádio (druhé ve městě), začali s bratrem chytat cizinu a objevovat nové druhy hudby (jazz, swing). To mělo na něho silný vliv a začal být velice produktivní. Naučil se jak na piano, tak na banjo. Už jako středoškolák uplatnil své nadání v tanečním orchestru svého staršího bratra Josefa „The Red Ace Players”.
Začal skládat melodie, psát texty, a aranžovat cizí skladby. Po maturitě na místním gymnáziu začal studovat práva, která však nedokončil. V září 1935 se rozloučil s rodným Táborem a odjel do Prahy, kde se stal členem jazzového Orchestru Gramoklubu, později pracoval jako pianista, skladatel, textař či konferenciér s různými orchestry, a stal se tak významným spoluzakladatelem českého swingu. Slavil úspěchy s velkým orchestrem nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. Již v roce 1936, ve čtyřiadvaceti letech, mu začaly vycházet známé skladby na gramofonových deskách u všech předních firem jak doma, tak v cizině.
V roce 1949 přišel zákaz divadelní hry s jeho písněmi v divadle u Oldřicha Nového, a to již viděl, že se nad ním stahují mraky. Pár dní po Vánocích 29.12.1949 odešel se skupinou přátel přes kopečky do západního Německa. Dostal se do uprchlického tábora Valka, kde pak díky znalostem němčiny a angličtiny pracoval pro IRO – International Refugee Organisation (mezinárodní organizaci pro uprchlíky), a pomáhal druhým. Život pro uprchlíky v poválečném Německu však nebyl žádný med, a proto plánoval z Německa odejít.
Založil kvartet, se kterým měl slušné úspěchy u amerických vojáků, a též zaranžoval dvě skladby pro německé rádio. Z rádia dostal velice dobrou pracovní nabídku, kterou však nepřijal, protože mu již začaly chodit nabídky ze vzdálených zemí (i z Austrálie). Nakonec se však rozhodl pro Kanadu, kam připlul 1. dubna 1951 do Halifaxu.
Napřed se usadil u Ottawy, hlavního města Kanady, kde začal pracovat v motelu Rideau Glen Lodge u přítele a sponzora, pražského hoteliéra Karla Šroubka, se kterým kdysi v roce 1947 napsal muzikál “Tak jako v nebi”. Ve dne pracoval v recepci, kde též vyřizoval korespondenci, a večer hrál v restauraci na klavír, kde byl na reklamě uváděn jako známý evropský skladatel. Jednoho dne za ním přišel nějaký Andrew Anka, majitel restaurace a baru v Ottawě, se svým desetiletým synkem, o kterém mu začal pyšně vyprávět, jak se vůbec neučí, jen hraje na piano, zpívá a skládá si písničky. Pak se mu představil jako jednatel otawské Canadian Humane Society (dobročinná organizace), a požádal ho, jestli by zdarma nezahrál na jejich benefičním koncertu. Jiří svolil, protože to byla dobrá reklama, pohladil kluka a poradil mu, aby pilně cvičil, že to možná někam dotáhne. No a z toho kluka byl již za pár let slavný Kanaďan Paul Anka.
V Ottawě se též seznámil se svojí budoucí manželkou Jarmilou, se kterou se na podzim odstěhovali do Montrealu, kde měli 2.10.1951 svatbu. Měli dvě dcery a později dva vnuky.
V Montrealu se pokoušel prorazit s hudbou, ale v té době tu “chcipl pes”, i když Montreal dal světu pianistu Oscara Petersona nebo trumpetistu Maynarda Fergusona. Tak si aspoň zaplatil členství v organizaci hudebníků. Jeho žena Jarmila znala čtyři jazyky a bez problému sehnala místo v exkluzivním hotelu Ritz. Jiří si hned obstaral dvě zaměstnání – v české sekci vysílání CBC a též v hotelu Ritz. Práce v CBC ho bavila až do doby, kdy mu “opatrní“ vedoucí z emigrační vlny roku 1938 začali cenzurovat jeho příspěvky a neodvysílali nic, co by mohlo provokovat komunistické mocipány v ČSR. Proto odešel a jako již čtyřicetiletý si v roce 1952 našel práci jako technický kreslič u letecké firmy Canadair (dnes Bombardier). Když dělal přijímací testy, měl strach, protože dostal namalovat něco podle technického výkresu. Ačkoli nikdy k technice neinklinoval, rád kreslil a ještě si vzpomněl na něco z deskriptivy z gymnázia, a tak zkoušky udělal. Přestože v Canadairu docházelo občas k propouštění (když zrovna nebyly objednávky na nová letadla), Jiří se ve své funkci jako vedoucí oddělení kresličů udržel dlouhých 24 let – až do roku 1976, kdy odešel do penze.
Od roku 1976 pak žil s manželkou v jejich chatě v Chertsey (kde bylo dříve ”Sokolské údolí”), asi hodinu na sever od Montrealu. Později se “na stará kolena” přestěhovali v roce 1995 do Edmontonu, hlavního města provincie Alberta. V Edmontonu byl činný v Čs.sdružení i v SVU – Společnost pro vědy a umění. Tam se též seznámil s bývalým vynikajícím českým zpěvákem a hudebníkem Jaromírem Mayerem.
Jiří Traxler byl celý život navíc náruživý rybář, sportovec (lyžoval téměř do 90 let, i když už jen na běžkách), milovník přírody a zahradník, ale také spisovatel.
V roce 1980 mu vydalo nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers v Torontě knižku “Já nic, já muzikant”, která později vyšla i doma v České republice.
V roce 2008 mu za spolupráce s SVU Edmonton vyšla doma další knížka “Já nic, já muzikant… na penzi” – Literární etudy jazzového mohykána. V roce 2006 mu Čs.sdružení udělilo Masarykovu cenu, v roce 2009 obdržel od českého ochranného svazu autorů OSA (jehož byl členem od roku 1937) ocenění “Za přínos české hudbě”. Též v roce 2009 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v italském Torinu obdržel dokument Ondřeje Havelky o Jiřím Traxlerovi “Poslední mohykán” zvláštní cenu i uznání poroty.
Dokument je portrétem 96letého českého swingového skladatele Jiřího Traxlera, jednoho z posledních svědků předválečné československé hudby.
Jiří Traxler byl významnou osobností československé hudební scény, vytvořil mnoho v naší jazzové, swingové a taneční hudbě jako skladatel, textař i aranžér, ba i jako průkopník filmových melodií. Jeho závratná hudební kariéra trvala od roku 1936 až do jeho emigrace v roce 1949.
Vyšlo mu na dvě stě skladeb a mnoho a mnoho gramofonových desek nejen u českých, ale i zahraničních firem. Jeho skladby hrály známé orchestry Karla Vlacha, Jaroslava Ježka, R. A. Dvorského & His Melody Boys, Harry Hardena a dalších. Řadu jeho známých písní zpívalo mnoho interpretů jako Sestry Allanovy, Inka Zemánková, Jiřina Salačová, Rudolf Cortés atd. Nyní jeho skladby mistrně hraje a zpívá Ondřej Havelka, Sestry Havelkovy a další. S tvorbou Jiřího Traxlera se můžete pokochat na YouTube:
http://www.youtube.com/results?search_query=jiri+traxler&aq=f
Čest jeho památce.
Paní Jarmile, se kterou by letos oslavili šedesáte výročí, a pozůstalé rodině vyslovujeme upřímnou soustrast.
***
Ilustrace WIKIPEDIA – Otevřená encyklopedie
Milý Václave,
díky i za další pěkné fotky Jiřího Traxlera. I když všechny fotky jsou volně dostupné na Wikipedii, tak bych chtěl jen upřesnit, že autorem barevných fotografií je Edward Brabec z Edmontonu. Na první fotce je “Oslava 95. narozenin Jiřího Traxlera v edmontonském parlamentu”, a na poslední fotce je Jiří Traxler – s Cenou OSA “Za přínos české hudbě” (diplom + soška, k 90.výročí pražské OSA 2009). Dvě černobílé fotky jsou z archivu Jiřího Traxlera. Na třeti fotce je Jiří Traxler s Jaroslavem Ježkem – Studio Ultraphon 21.4.1938.
Srdečně zdraví Láďa K.
Vzpomínka na Jiřího Traxlera
Jsem velmi rád, že Ladislav Křivánek napsal vzpomínku na Jiřího Traxlera u příležitosti jeho úmrtí.
Shodou okolností včera když jsem článek četl, volala nás paní Jarmila Traxlerová s poděkováním za kytku, kterou jsme s manželkou na pohřeb poslali.
Skutečností je, že s Jiřím a Jarmilou Traxlerovými jsme se znali přes 30 let, v podstatě od vzniku časopisu Západ, kde byl Jiří Traxler spolupracovníkem a kde na popud Josefa Škoreckého pak napsal pro 68 Publishers knihu „Já nic, já muzikant“. Přátelství či spíše kamarádství i přes generační rozdíl to bylo dlouholeté a dosti intenzivní. Vzájemně jsme se navštěvovali v Ottawě nebo v jejich chatě v Chertsey u Montrealu a několikrát po jejich přestěhování i v Edmontonu. Na setkání jsme se vždy těšili a jak Jarmila Traxlerová řekla, vždy jsme měli hezké počasí, což bylo jako zázrakem pravda.
Když bylo Jiřímu 90 let organizoval jsem v Torontě večer na počest Jiřího Traxlera, na kterém hrála skupina Jiřího Grosmana, kterého se v restauraci Praha zúčastnilo mnoho krajanů. Na závěr Jiří Traxler v nadsázce řekl, no snad příště za deset let.
K tomu bohužel již nedojde, i když na jeho 100. výročí se chystal přijet orchestr swingové hudby Melody Makers pod vedením Ondřeje Havelky. V květnu jsem byl na koncertě tohoto orchestru v pražské Adrii, kde poslední skladbou byla osudově Traxlerova skladba Dobrou noc.
Jiří Traxler byl člověk s úžasnou pamětí až do konce jeho života, s kterým se mohlo diskutovat na řadu témat, pochopitelně hlavně o hudbě, kde měl velké znalosti. Jako bývalý hráč na klarinet jsem tedy měl možnost s ním mluvit o jazzu a významných klarinetistech, které znal a pro které v rámci orchestru upravoval instrumentaci. Ostatně to byl důvod proč také spolupracoval s Jaroslavem Ježkem, pro kterého instrumentace, i přes mimořádný hudební talent, byla trochu slabinou.
Ještě 2 týdny před smrtí jsem s ním telefonoval a je smutné, že již k tomu nedojde. Byl to mimořádný člověk a hudebník. Nikdy na něho nezapomenu.
Vážený pane Křivánku,
dík za pěknou a informativní vzpomínku na pana Traxlera!
A díky Vašemu odkazu na U-tube jsem se konečně seznámil s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers. Dobré věci se navracejí.
Mějte se pekně, s pozdravem
Vladimír Cícha
Milý Miloši,
díky i za Tvoji pěknou vzpomínku. Chtěl jsem se již ozvat dříve, ale stále mi nějak chybí čas na kompjutr, což doháním pouze po nocích. Jestli mne paměť neklame, tak jsme byli na tom večeru v restauraci Praha. Dokud naši mladí bydleli přímo v Torontě tak jsme jezdili těch 500+ km podle akcí na Masaryktownu (hlavně pokud hrál Jirka Grosman). Teď jezdíme sice o pár kilometrů méně, ale spíše podle toho jak potřebují pomoc či pohlídat vnoučka. Pamatuji si jaké jsem měl málem mindráky ze svých šedesátin, ale když jsem viděl o třicet let staršího Jiřího Traxlera, tak mne to utěšilo jak člověk může dobře vypadat a být v takové formě i v devadesáti (i když on byl sportovec a já pomalu přepínám i sport v televizi). Bohužel jsme se s ním museli rozloučit pár měsíců před jeho stovkou. Je ho velká škoda, také na něho nikdy nezapomenu.
Vážený pane Cícho,
chtěl bych Vám též poděkovat za milý ohlas, jakož i za Vaše pěkné články, na něž bych rád psal ohlasy (tak jako i na některé články dalších autorů a autorek), ale jsem na štíru s časem. Také jsem rád, že jste objevil Ondřeje Havelku. Pokud se chcete pokochat jakoukoliv hudbou, tak jsem zde již kdysi doporučoval http://uwall.tv/ což je daleko lepší než YouTube (specielně když si to zapojíte přímo z kompjutru do zvukové aparatury a na televizi). Stačí kliknout na jakoukoliv fotku zpěváků či hudebníků, nebo zadat do hledáčku jméno. Pokud si nezvolíte patřičnou skladbu tak Vám to automaticky přehraje všechna videa vybraného umělce. Jsou tam snad i všichni čeští a slovenští zpěváci a hudebníci.
Srdečně zdravím Láďa K.
Děkuju za pěknou vzpomínku, rozšířila jsem si znalosti, aspoň dodatečně! Knížku vydanou u Škvoreckých samozřejmě mám, tak mi článek dodal chutě, abych ji hned vyhledala! Dík Blanka K.
Dodatečně jsem si vzpomněl, že v sobotu 12.listopadu pořádal Jiří (George) Grosman a jeho Muzika na rohu ve spolupráci s generálním konzulátem ČR vynikající koncert na počest legendy českého swingu (kdysi montrealského krajana) Jiřího Traxlera v restauraci Praha na Masaryktownu.
Čestným hostem večera byla dcera Jiřího Traxlera. Generální konzul České republiky Ing.Vladimír Ruml, Bc., pozdravil a uvítal všechny přítomné a zahájil vzpomínkový koncert, v jehož první části jsme shlédli vynikající dokumentární film Ondřeje Havelky o Jiřím Traxlerovi “Poslední Mohykán”. V druhé části jsme si mohli vychutnat vynikající ukázky z tvorby Jiřího Traxlera, ale i skladby Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce & Jana Wericha, jakož i jednu skladbu Jirky Grosmana. Vynikající Muzika na rohu (Jiří Grosman, Pepa Musil, Lenka Nováková a Marie Fraňková) byla tentokráte rozšířena i o další výborné hudebníky: Brandon Walker, Rachel Melas a Dave MacDougall. Byl to překrásný večer, který jsme zakončili příjemným soukromým posezením s maminkou Jirky Grosmana, Editou Grosmanovou, manželkou spisovatele Ladislava Grosmana, autora filmu Obchod na korze.
Ukázky z tvorby J.Grosmana můžete najít na YouTube (George Grosman), nebo na jeho stránkach http://www.georgegrosman.com
L.K.
Dnešní ráno mi přineslo smíšené pocity. Vzpomněl jsem si, že dnes by se Jiří Traxler dožil stovky, tak jsem si na jeho památku přehrál aspoň pár jeho písní.
Potom se mi zlepšila zachmuřená nálada když jsem si vzpomněl, že dnes slaví své narozeniny také Pepa Fousek (73), a přehrál jsem si i jeho pár písniček. I jemu bych přál aby se ve zdraví dožil té stovky, i když je proti Jiřímu Traxlerovi poměrně ještě mladík.
L.K.