Marta Urbanová: A jakou cenu platíme…
10.09.2011
Do očí mi na internetu Onadnes.cz uhodil nadpis Muži degenerují… Otevřela jsem si ten článek, který byl od věhlasné psycholožky Jiřiny Prekopové žijící v Německu.
Rozhodně nemohu s ní polemizovat na téma aktuální stav společnosti a světa, neboť problémy jiných zemí světa neznám. Ale její otázka „A jakou cenu platíme za to, co máme dnes? Myslíte, že malou? Minimálně jsme víc sami, než byli naši předkové.“ Už zaslouží zamyšlení.
Co se týká příčin rozvodovosti v Čechách, s ní plně souhlasím v tom, že už mladí nevstupují do závazných vztahů ve dvaceti a ti, co do nich přesto vstoupí, se většinou rozvádějí. Možná je to tím, že se už mladí nebojí rozvodů jako naše generace. Už se neberou s tím, že je to na celý život. Společnost už rozvody povoluje a neodsuzuje. Nevnímám to jako názor, vidím to spíš jako vývoj. A ty generace před námi na tom tolik pracovaly, aby v tomto směru dosáhly jistého uvolnění, jisté svobody. Totéž platí pro interrupce. Porodit dítě a vychovat ho, to je závazek nejméně na dvacet let. A to si každá žena umí spočítat. A proto by si jen ona sama měla rozhodnout, zda to zvládne či ne. Dnes už je situace jiná, je antikoncepce. A představte si situaci, kdy žena otěhotněla a neměla pro dítě podmínky. Dnes si už mladí nedovedou představit, jakou potupou pro ženy bylo stát jako vyvrhel před komisí. Jaké bylo její zoufalství, když komise interrupci zamítla. A nebyly tenkrát žádné babyboxy. A nechtěné dítě jaké má perspektivy?
Já když někdy zlehčuji své mládí, říkám: dítě muselo do jeslí, ženy musely do práce, po práci vystát fronty na jídlo a sex bez antikoncepce, bez plného prožitku s obavou otěhotnění. A tak jsme vychovávali děti jen po večerech. Ale měli jsme výchovu usnadněnou tím, že nebyly drogy, počítačové hry, v TV nešly krimiseriály, thrilery, akční filmy, děti neviděly pistole v akci, soulože na obrazovkách. A nebyly hrací automaty. A veškerá naše práce spočívala v tom, aby se naše děti měly lépe než my. Stavěli jsme svépomocí domy, byty a setrvačností potomkům pomáhat dáváme vnoučatům na svůj úkor to maličko, co můžeme ze svého důchodu. Je to správné?
Proč jsme dnes víc sami? Za našich dědečků se večer sousedi scházeli na kus řeči, až přišla válka. Po válce si lidé přestali důvěřovat. Vesnice se rozdělily. Pár hospodářů vystěhovali a na druhou stranu se postavili ti, kteří k tomu dali své podpisy. Dodnes jsou vesnice dosud rozdělené, přestože jde o další generace. A proč by mladí nedali přednost počítačům, když z nich naberou vzdělání a zábavu, rodiče o dětech mají přehled a nejsou vystaveni venku potulujícím se pedofilům. Večer jsou vesnice a města téměř mrtvá. A netouží ve skutečnosti lidé po samotě? Boháči si staví své rezidence tak, aby měli soukromí. Aby byli v podstatě sami.
Namísto našich odpoledních čajů a zábav o jedné limonádě nastupují dnes diskotéky. Děti mají dostatek peněz od prarodičů. Děti netančí v páru, ale v kruhu každý sám. A samotu potřebují přehlušit? Čím asi? Alkoholem. A proč nezkusit trávu, když je všude? A položme si otázku: Proč jsou mezi mladými lidmi tací, kteří se neopíjejí, nekouří, poctivě se učí, pracují a mají vynikající výsledky? A není jich málo. A někteří z nich mnohdy nemají ani dobré zázemí. Řekla bych, že většina mladých je pracovitá, ale ve sdělovacích prostředích se ujal zvyk upozorňovat jen na negativní věci, ne dávat příklad pozitivních výsledků mladých.
Je to jen na rodičích? Není trochu viny na společnosti? Bylo by dobré říct, že všechno negativní je způsobeno nedostatkem lásky. Ale kde tu lásku brát? Odpověď je nasnadě: V rodině, ve škole, na ulici, ve společnosti, v televizních zprávách, všude. Potkat člověka a neminout ho jako stín, podívat se mu do očí, usmát se a pozdravit. Zlepšit náladu sobě i jemu, udělat si radost navzájem.
Na závěr bych se zastavila u rodičů a prarodičů. Znám několik případů, kdy vysokoškolák ztratí práci a je na podpoře. Rodiče i prarodiče se ujmou povinnosti ho podporovat – nechat ho bydlet a živit zadarmo. Podporu mu nechají jako kapesné. Co ho motivuje, aby si našel jakoukoliv práci? Znám i případy, že babičky si chodí při důchodu přivydělávat, neboť platí za syna alimenty. Kde se v naší generaci vzala povinnost starat se o děti až do důchodu? Proč je rodiče po studiích nedonutí postavit se na vlastní nohy? Jak mohou pak od dětí čekat podporu ve stáří?
Když budeme říkat, že muži degenerují, co tím my ženy získáme?
Něco děláme špatně. A i kdybychom přišli na to, co jsme neudělali dobře, jak a kde najít cestu, jak z toho ven? Lidé dokážou filozofovat a polemizovat, ale málokdo řekne, tak a tak dál. Jak formovat školu, literaturu, vysílací programy, odstranit hrací automaty, jak sesadit z piedestalu modlu peněz?
Zamysleme se a hledejme všichni společně cestu.
***
Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky MartyUrbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova
























Oceněníhodné, pozoruhodné a pravdivé zamyšlení.
Gratuluji paní Marto Urbanová.
Vedle povídek a příběhů, piště také takovéto moudré úvahy.
Milan Dubský
Když muži degenerují, ženy se s tím svezou. A chudáci děti.
Good luck v hledání společně cesty