CzechFolks.com PLUS

Ve čtvrtek, 8.září 2011, ve 3:20 odpoledne, zemřel v torontské nemocnici Princess Margaret ve věku 82 let pozoruhodný sokol a stejně pozoruhodný člověk. Vyhýbal se pompě i velkým slovům a myslím, že by si přál, abychom byli střídmí i ve svém holdu jeho životu. 

Stručná životopisná črta (jejíž je Jan autorem) v jeho závažné knize Sokol malé dějiny velké myšlenky říká:

“Jan Waldauf,

narozen 8.dubna 1929 v Nových Hradech. Od roku 1948 v exilu, od roku 1949  v Kanadě. V Československu člen Tělocvičné jednoty Sokol České Budějovice II., člen dorostového odboru Sokolské župy Husovy, cvičil na X. všesokolském sletu v roce 1938 a na XI. sletu v roce 1948. V exilu vedoucí žactva exilové sokolské jednoty Ludwigsburg-Krabbenloch. V Kanadě činovnik Sokola Toronto, Sokolské župy Kanadské, Ustředí čs.sokolstva v zahraničí, Kanadské tělocvičné federace a Poradního sboru kanadské vlády pro tělovýchovu a sport.”

I tak se to dá říct. I když to skoro nic neříká ani o tom, co Jan dělal, ani o tom, kdo jako člověk byl. Jan měl na příklad zcela jiný přístup k odkazu svého otce, také Jana, kterého miloval a obdivoval, než k svému vlastnímu. Bolelo ho, že jeho otec je skoro zapomenut. A bolelo právem: Jan k svému sokolování přišel prostřednictvím svého otce, člověka až do války (a mimo sokolování) skoro všedního. Ale když nacisté obsadili zbytek Československa (už tři dny po obsazení se Hitler a Himmler ptali K.H. Franka na české ilegální hnutí a nejvíce je zajímalo chování Sokolů), Jan otec našel sama sebe. Postavil se na odpor německé rozpínavosti. 3. září 1939 byl zatčen, zbytek války strávil v koncentrácích – naposled v Dachau – odkud se vrátil s podlomeným zdravím 22. května 1945 a o několik roků později zemřel. Svou sebeobětovnou péčí o spoluvězně – hlavně v Dachau – kde měl zásluhu o záchranu mnoha lidských životů – si vysloužil úctu a obdiv nejen Janův (viz článek “Otec svého syna”, Satellite, CzechFolks).

A tak si myslím, že Jan ml. by mi – samozřejmě počítám s jeho svolením - dovolil, abych  jeho život hodnotil nějak tak, jako on hodnotil život a dílo svého otce. Začněme třeba s obohacením jeho popisu vlastní kariéry: Byl jedním z nejmladších uprchlíků. Do Kanady připlul na lodi U.S.A.T LeRoy Etlinge, která přistála v Halifaxu 23. dubna 1949, jako jeden ze 113 pasažérů, mezi nimiž byli četní  krajané: Jiří Brandys, Jaroslav Kasanda, Lub. Kolibáč, David Kroulík, Standa Skála, Jan Marr, Jan Matějovič, Miroslav Pouzar, Svatopluk Tománek, Milan Vítek, Josef Čermák…(Jak se ukázalo, nebyl to náklad k zahození). V Kanadě Jan pracoval jako zemědělský dělník, drvoštěp, špeditér a účetní. V roku 1963 se stal Comptrollorem u firmy Dunwoody and Company (kde byl Jiří Corn partnerem a Dr. Karel Jeřábek pracoval jako Trustee. V roce 1975 přešel k firmě Mitsui&Co (Canada) Ltd., odkud odešel do penze jako Vice-President. Za zmínku stojí i to, že po léta zastával funkci pokladníka Českého a Slovenského sdružení v Kanadě i Kanadského Fondu pro československé univerzity.

Zmiňme se třeba i o tom, že byl hlavním organizátorem skvělých sletů Ustředí čs. sokolstva v zahraničí ve svobodném světě, včetně památných sletů ve Vídni a v Curychu. Ten curyšský  v červenci 1976 zvlášť chytne za srdce. Už proto, že byl společným dílem mnoha lidí, ale hlavně Jana Waldaufa a jeho ženy Vlasty, náčelníka a náčelnice Ustředí. Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku o tomto sletu napsal, že “se ho zúčastnily jednoty prakticky z celého světa: jednoty sdružené v Americké obci sokolské, australské, brazilské, kanadské; nejvíce však byly zastoupeny jednoty evropské: Basilej, Baden, Curych, Solothurn, Lucern a Winterthur s pobočkami v St.Gallen a v Thurgau. Cvičilo přes 800 sokolů a sokolek (podle Našich hlasů všech cvičících bylo 980 – pozn. autora) a slet zhlédlo více, než 6 000 diváků. Myslíme si, že žádná jiná exilová organizace, ba snad žádná jiná organizace vůbec by nedokázala ve své režii, za své peníze, podporována pouze nadšením jednotlivců, dokázat podobné.” Ludvík Rychtera popsal své dojmy v krajanském rozhlasovém vysílání na stanici WXEN v Clevelandu v USA: ”Prožíváme ovzduší slavných pražských sletů. Jásot do ochraptění, smích a pláč…v ústech slano slzami, za něž se nestydím…sokolský slet v nejkrásnějším slova smyslu”. František Fiedler, SOS – Stručný Oznamovatel Sokola Pařížského -napsal: “Zásluhu o tento povzbuzující úspěch má…náčelnictvo Ustředí, bratr a sestra Waldaufovi, jehož dokonalá organizace se doplňovala s organizací curyšských.” (A nešlo pouze o zásluhy náčelnické: jak uvádí ve své zprávě Marie Provazníková, dívčí prostná ve společném cvičení dorostenců byla složena Vlastou Waldaufovou).

Kapitolou pro sebe byl a zůstává Sokolský věstník, po soudu mnohých nejlepší sokolský časopis na světě. Jan ho redigoval několik desítek (málem jsem napsal ‘set’) let. Zánik časopisu (Jan už nemohl a nikdo jiný neměl odvahu) byl pro mnoho sokolů málem osobní tragedií. Ale k tomu došlo až mnoho let po pádu komunizmu a obnově Sokola. Domníval jsem se, že po pádu komunizmu bude Jan Waldauf povolán do čela ČOS. Byl po mém soudu svým osudem výjimečně připraven vdechnout do potácející se organizace ducha jejích zakladatelů a vlastní věrnost sokolským ideálům. Nestalo se tak. Tehdejší vedení ČOS dokonce odmítlo přijmout Čs. Sokol v zahraničí za svého člena. Činovníci obnoveného Sokola ujišťovali zahraniční sokoly, že jejich jednoty se určitě stanou “nedílnou součástí ” ČOS a stanovy obnovené ČOS “obsahovaly ustanovení o členství zahraničních sokolských jednot”, ale pak byli zahraniční sokolové nejdříve požádáni, aby svůj vstup do ČOS “o jeden nebo dva roky odložili”, a o něco později se “výbor obnovené ČOS na svém zasedání 18. a 19. listopadu 1995 usnesl změnu stanov, která dosavadní ustanovení o členství zahraničních jednot v ČOS zrušila a tím možnost jejich členství v ČOS vyloučila.” Jan, který vždycky odmítal i jen zmínku o vhodnosti svojí osoby na funkci starosty, byl vývojem v hnutí, kterému dal tak velikou část svého života, těžce, ale ne smrtelně zasažen. A kdyby byl býval vtažen do zakalených vod  listopadové české sokolské organizace, našel by čas a sílu napsat své dějiny “velké myšlenky”?

První díl Waldaufovy knihy Sokol  malé dějiny velké myšlenky vyšel v roce 2007 v nakladateltví Atelier IM Luhačovice (kde vyšla celá řada exulantských autorů a také druhý a třetí díl Waldaufových dějin). Zabýval se historií sokolství od jeho založení 16. února 1862 v Praze až do období československého Sokola v exilu. Druhý a třetí díl (které vyšly jako 24. a 25. svazek “Sokolské knihovny” Ústředí československého sokolstva v zahraničí) zaznamenávají “činnost a život sokolských zahraničních jednot a pokus o obnovu Sokola v Československu a obnovu Československé obce sokolské po listopadu 1989″. Zvlášť působivý (jak ukazuje hořejší citát úryvků ze záznamu o curyšském sletu v roce 1976) je popis sletů Ustředí Sokola v zahraničí. Bylo jich sedm. V druhém dílu najdeme reportáž o prvním sletu ve Vídni v roce 1962, druhém sletu v Montrealu v roce 1967 a o třetím sletu (opět ve Vídni)  v roce 1972. Třetí díl zachycuje atmosféru čtvrtého sletu v Curychu 1976, pátého sletu ve Vídni (v pořadí třetího) v roce 1982, šestého sletu v Curychu (v pořadí druhého), a posledního, sedmého, sletu Ustředí v roce 1990 v Paříži. Kdyby Jan Waldauf neudělal nic jiného, než že sepsal tyto dějiny (celkem 1 822 stran!) zasloužil by si zlatou medaili ČOS.

Jan Waldauf byl současně jednoduchý i složitý člověk. Zahleděný do svého úkolu, i když laskavý a skoro hravý, dovedl vládnout pevnou rukou a tvrdě zasáhnout, když se mu zdálo, že se děje něco nepatřičného (jedna z torontských sester se mi svěřila, že se ho v mladším věku bála.) Poněvadž sám byl v každém směru ukázněný (nekouřil, nepil, cvičil, pochodoval, lyžoval a dřel – v zaměstnání, a ještě víc v Sokole), instinktivně očekával – alespoň v mladšíh letech – totéž od druhých. Měl dvě velké lásky: rodinu a Sokol. Většinou se skvěle snášely, už proto, že  Vlasta byla rovněž od mládí sokolkou a spolu slavili triumfy na sletech v celé řadě zemí. Ale pochopitelně občas – v pozdějších letech – Janovo vášnivé soustředění na sokolstvo, jemuž obětoval nejen skoro všechen svůj čas, ale i peníze, vyvolal mezi oběma láskami určité napětí. Vztah zdaleka ne tak dramatický, jak ho ve svém slavném dvojverší popsal Jiří Wolker: “Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má/ proč jednu zabijí a na druhou umírá?” Ale pro Jana i Vlastu to byla zkouška, kterou museli projít. A obstáli.

Jan byl mírný, pokojný člověk, který se vyhýbal sporům. Měl k nim přímo fyzický odpor. Když v jedné krajanské organizaci několik lidí začalo monopolizovat skoro všechen čas ne právě vybíravými útoky na členy, kteří nesdíleli jejich ideologické ladění, Jan se s nimi nepral. Prostě přestal na schůze chodit. Nezúčastnil se přímo ani dvou soudních bitek  (Kirschbaumův případ a případ definice uprchlictví) v nichž řada jeho přátel (i organizací) byla žalována o milionové částky. A měl pravdu – v případě prohry by finančně ohrozil svoji rodinu. Přijal – se vzácnou noblesou, i když s pocitem hořkosti - i rozhodnutí výboru obnovené ČOS v listopadu 1995, jímž byla zrušena dosavadní ustanovení o členství zahraničních jednot v ČOS a tím vyloučena možnost jejich členství v ČOS. Co nepřijal, byla věrolomnost a mravní otrlost některých sokolských funkcionářů v obnovené ČOS, které pranýřoval (ale zase s neuvěřitelnou noblesou) v korespondenci s přáteli, v poddání ČOS i v tisku. Nejtvrdší boj svedl o svůj život. Ten boj mu byl vyhlášen nečekaně: před méně než dvěma roky na šibřinkách v Torontě, kde čiperně roztáčel Barbaru Sherriffovou. Najednou jako by ztratil schopnost mluvit. V nemocnici zjistili, že měl slabou mozkovou mrtvici. A rakovinu na třech místech: na mozku, na plících, v břiše. Diagnóza nebyla dobrá. O pár dní později mi řekl, že je vyrovnám s tím, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. A říkal to tak klidně, jako by mluvil o počasí. Jen jeho oči ztratily lesk. Při poslední procházce v High Parku jsme šli kolem květinového záhonu, ozářeného odpoledním sluncem. Jan se zastavil a řekl, tak nějak teskně, jako by se loučil: “To je krása!”

Jan dal velkou část svého života Sokolu. Ale zbyla mu energie i na činnost méně viditelnou, méně historickou. Myslím, že mi v paměti nejdéle zůstane Jan dirigující před mší dopravu u kostela sv. Václava v Torontu, Jan organizující programy pro schůzky torontského klubu seniorů, Jan vedoucí kolem dušiček skupinku Sokolů po torontských hřbitovech – každý rok jsme navštívili hroby několika Sokolů, kteří nás o pár kosmických vteřin předešli na druhý břeh. Včera se k nim připojil další, snad největší, Sokol své generace.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

* * *

Josef Čermák: Jan Waldauf dead at 82

On Thursday, September 8, 2011, at 2:30 in the afternoon, Jan Waldauf, a remarkable member of the Sokol gymnastic movement, and a truly remarkable human being, died – at the age of 82 – at the Princess Margaret Hospital in Toronto. He disliked pomp and big words and I feel that we should be spare in our tribute to his life.

A biographical sketch in his important book Sokol malé dějiny velké myšlenky (Sokol a little history of a great idea), written by him, reads: “Jan Waldauf, born April 8, 1929 in Nové Hrady. Beginning in 1948, lived in exile, from 1949 in Canada. In Czechoslovakia was a member of the Tělocvičná jednota Sokol České Budějovice (Gymnastic unit Sokol Ceske Budejovice), a member of the youth group of the Hus district, performed at the X. All Sokol Festival in 1938 and the XI. Festival in 1948. In exile, leader of pupils of the exile Sokol unit in Ludwigsburg-Krabbenloch. In Canada held office in Sokol Toronto, Sokol Canada, Central office of Sokol Abroad, Canadian Gymnastic Federation and the Advisory Council of the Canadian Government for physical training and sport.”

That’s one way to put it. Even though it says hardly anything about what Jan did, or about the kind of man he was. He himself looked very differently at the legacy of his father, whom he loved and admired, than at his own. It pained him that his father was almost forgotten. And rightly so: Jan inherited his passion for Sokol from his father (also Jan), a man until the war (and apart from Sokol) almost ordinary. But when the Nazis occupied the remainder of Czechoslovakia on March 15, 1939 (a mere three days later Hitler and Himmler quizzed K.H. Frank (Hitler’s man in in the occupied territory) about the Czech illegal movement and were particularly interested in the actvities of Sokol), Jan, Sr. found himself. He was arrested on September 3, 1939 for resisting the attempts of the occupiers and their local collaborators to poison the soul of his people and spent the rest of the war as  a prisoner in several concentration camps, ending in Dachau, where his self-scarifying care for his fellow prisoners earned him admiration and respect of all (see the article :”Father of his son”, Satellite, CzechFolks). His health, when he returned home on May 22, 1945 was shattered and he died just a few years later.

And so I believe that Jan, Jr. would allow me – I count on his consent – to value his life along the lines he valued his father’s. Let’s start with enriching his description of his own career.

He was one of the youngest refugees. He arrived in Halifax, Canada on the ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ on April 23, 1949, as one of 113 passengers, among them many of Czech or Slovak origin: Jiri Brandys, Jaroslav Kasanda, Lub. Kolibac. David Kroulik, Standa Skala, Jan Marr, Jan Matejovic, Miroslav Pouzar, Svatopluk Tomanek, Milan Vitek, Josef Cermak…(Not -as time was to prove – a worthless consignment). In Canada, Jan worked as a farm laborer, a lumberjack, accountant. In 1963, he became Comptroller at the Chartered Accountants firm Dunwoody and Company (where George Corn was a partner and Dr. Karel Jerabek worked as Trustee in Bankruptcy. In 1975 Jan joined Mitsui (Canada) Ltd., eventually retiring as Vice-President. For years, he held the position of Treasurer of the Czech and Slovak Association of Canada, as well as the Canadian Fund for the Czechoslovak Universities.

We should also mention that he was the main organizer of the glorious slets (gatherings in the free world of the Centre of the Czechoslovak Sokols Abroad, including the memorable slets in Vienna and Curych. The Curych slet in July 1976 was particularly significant and heartwarming. For one reason, although it was a joint effort of many people, it was truly an achievement of Jan Waldauf and his wife, Vlasta, the men and women leaders of the Centre. Zpravodaj, a periodical for the Czechs and Slovaks living in Switzerland, had this to say about this slet: ” Participating at this slet were Sokol units from all over the world, units of the American, Australian, Brazilian, Canadian Sokol organizations; but the strongest representation came from the European units: Basilej, Baden, Curych, Solothurn, Lucern and Wintherthurn, with branches in St. Gallen and Thurgau. More than 800  (according to Nase Hlasy (980) athletes took part and their performances was witnessed by more than 6,000 spectators. We feel that no other exile organization (and possibly no other organization of any kind) would be able – on its own, relying only on its own resources, supported only by the enthusiasm of individuals, duplicate this feat.” This is how Ludvik Rychtera described his impressions in his broadcast on the Cleveland radio station WXEN: ” We live in the atmosphere of the magnificent Prague slets… jubilation until we are hoarse, laughter and crying.. our mouths are salty with tears no one is ashamed of …A Sokol slet in the best sense of the word.”  Frantisek Fiedler, SOS-Brief s Announcer of Sokol Paris, wrote: ” The credit for this encouraging success must go …to the leadership of the Centre, brother and sister Waldauf, whose perfect organization complemented the organization of the Curych team.” (And when talking about sister Waldauf, it wasn’t only the leadership as pointed out in her report by Marie Provaznikova: the physical exercises for girls in the joint exercises for the young people were written by Vlasta Waldauf).

A chapter by itself is the Sokol bulletin, in the view of many the best Sokol periodical in the world. It was edited (and largely written) for decades (I almost wrote ‘centuries). The disappearance of the bulletin (Jan was unable to continue, and no one was brave enough to take it on) was for many members of Sokol almost a personal tragedy. But that came about many years after the fall of communism and renewal of Sokol. I thought that after the fall of communism Jan would be appointed president of the Czecoslovak Sokol Organization. He was – in my view – eminently equipped by fate to breathe into the shaky organization the spirit of its founders and his own faithfullness to Sokol ideals. It did not happen. The leadership of the Czechoslovak Sokol Otganization (CSO) even refused to accept the Czechoslovak Sokol Abroad as its member.. The then leaders of the Organization kept assuring Sokols from abroad that their unit would definitely become an “indivisible part” of the Czechoslovak Sokol Organization  and indeed, there was, “in the regulations of the renewed CSO a provision respecting the membership of the external Sokol units ,” but then the external Sokols were asked “to postpone their entry into CSO by a year or two”, a little later the executive of the renewed CSO  decided at its meeting on November 18 and 19, 1995 to change the regulations respecting the membership of the external Sokol units by cancelling them and so cancel any possibility of their ever becoming members of the CSO. “Jan, who always rejected any mention of his being suitable to become the head of CSO, was deeply, but not mortally wounded by the developments in the organization, to which he dedicated a large portion of his life. And had he been drawn into the mudded waters of the November CSO, would he have been able to find the time and strength to write his history of “the great idea”?

The first volume of Waldauf’s book “Sokol a little history of a great idea” appeared in 2007 in the publishing house Atelier IM in Luhacovice (the publishers of a number of the exiled authors, as well as of the second and third volume of Jan Waldauf’s book) covered the story of Sokol from its foundation on February 16, 1862 in Prague, until the period of the Czechoslovak Sokol in exile. The second and third volume (appearing as 24. and 25. volumes of the “Sokol library” of the Centre of the Czechoslovak Sokol Abroad, report the “activities and life of the Sokol external units and the attempt at restoration of Sokol in Czechoslovakia in 1968 , and the restoration of the CSO after November 1989.” Particularly winning (as indicated by the excerpt from the description of the Curych ‘slet’ in 1976) is the reporting on the ‘slets’ of the Centre of the Sokol Abroad. There were seven of them. The second volume features reports on the first ‘slet’ in Vienna in 1962, the second ‘slet’ in Montreal in 1967, the third ‘ slet’ (again in Vienna) in 1972. The third volume captures the atmosphere of the fourth ‘slet’ in Curych in 1976, the fifth ‘slet’ in Vienna (the third in that City) in 1982, the sixth ‘slet’ in Curych (the second in that city), and the last, seventh, ‘slet’ in 1990 in Paris. If Jan Waldauf had not achieved anything other than writing his Sokol history (1 822 pages!), he richly deserves the gold medal of the CSO.

Jan Waldauf was a simple, but at the same time a complex man. Focussed on his task, even though kind and at times almost playful, he knew how to be firm and how to make hard decisions, especially when he felt that something improper was going on (one of the Toronto Sokol women confined in me that – when she was younger – she was afraid of him). Because he himself was highly disciplined (he didn’t smoke or drink, he exercised, walked, ran, skied and worked – at work, and even harder in Sokol), he instinctively expected it – at least in his younger years – from others. He had two great loves: his family and Sokol. Most of the time, they coexisted gloriously, one of the reasons being that Vlasta was also a Sokol member from her early youth, and together they celebrated triumphs at ‘slets’ in an impressive number of countries. But, understandably, in the later years, Jan’s passionate concentration on the Sokol movemenet, to which he gave not only all his free time, but also some money, created between the two loves a measure of tension.

A relationship nowhere as dramatic as the one Jiri Wolker described in his famous verses: “Why does man on this earth always have two loves/ why does he kill one and dies from the other?” But even so, it was a test for Jan and Vlasta. A test they passed.

Jan was a gentle, peaceful man, who avoided argument at almost every cost. It was almost physical distaste. When in one of our organizations a couple of people started to monopolize almost all the time by attacking people who didn’t share their ideology, Jan didn’t fight with them. He simply stopped coming to the meetings. He didn’t directly joined in two court cases (the Kirschbaum case and the case involving definition of ‘refugee’), in which  his friends (and organizations he belonged to) were sued for millions of dollars. And he was right. Had he joined and had we lost either case, it might have financially ruined his family. He accepted – with rare refinement, even though with bitterness - the decision of the executive of the CsO in November 1995, which cancelled the provisions respecting membership of the external units in the CSO and so destroyed any chance of their membership. What he never accepted, was the perfidy and cynicisms of some  officers in the renewed CSO, which he criticized (but even then with incredible refinement) in correspondence with friends, in submissions to the CSO and in publications. The toughest fight he fought was for his life. It came in a strange way: he was nimbly dancing at a Sokol dance with Barbara Sherriff. Suddenly, he couldn’t speak. He was taken to a hospital where they found that he suffered a light stroke, but also found cancer on his brain, on his lungs and in his stomach. The diagnosis wasn’t good. When I saw him a little later, he told me, that he accepted that this fight he couldn’t win. He said it as calmly as if he was talking about weather. Only his eyes lost some of their spark. During our last walk in the High Park three months ago we walked by a flowerbed, bathing in the afternoon sun. Jan stopped and said in a voice full of melancholy, as if he was saying goodbye: “Such beauty!”.

Jan gave a large part of his life to Sokol, but he managed to keep some of his energy for activities less visible, less historic. I think I’ll remember him longest as he was every Sunday before the mass directing traffic at Father Libor Svorcik’s St. Wenceslaus Church in Toronto, or preparing program for the Wednesday meeting of the Seniors Club, or leading – around All Souls Day – a handful of Sokols around theToronto cemeteries, looking for the graves of Sokols who predeceased us to the other shore by a few cosmic seconds. On September 8, 2011, at 3:20, they were joined by another, possibly the greatest, Sokol of his generation.

* * *