Comments on: Ivan Kolařík: Život v posteli

By: Milan Richtermoc

Milan Richtermoc — Sat, 24 Sep 2011 18:31:55 +0000

Není to tak dávno, co jsme se s Petrou (Haasovou), pohodlně sedíce v letní zahrádce starokošířské hospůdky U Popelky, rozhodli k soukromé soutěži. Spočívala v odhadu, kdože z autorů CF Plus získá co do počtu nejvíce čtenářských ohlasů na svůj příspěvek. Tedy v poslední době. Vítězi platím dobré červené (celou basu) z roudnických sklepů. Petra do soutěže aktivně “přihodila” (regule soutěže aktivní přístup nejenže umožňují, ale dokonce vyžadují) svoje Sebedestrukce, já v podstatě ani neměl pořádně co, a tak jsme se shodli, že asi vyhraje Václav Žídek se svým příběhem na pokračování. Ve hře je také Blanka Kubešová, Vladimír Cícha i další. Možná Václav vyhraje. Ale v této etapě jste nám to všem “natřel” právě Vy. Akorát nevím, jak Vám v případě Vaší výhry vyplatím slíbenou odměnu? Do Košíř by to bylo snadné, možná bych basu značkového vína dokázal dopravit po Labi a po Rýně i Václavovi do Kolína, ale jak k Vám? A to ještě není konec kalendářního roku a Vy už možná právě teď sepisujete další usměvně-jemně ironický příběh, který Vaše vítězství v našem soukromém TOP 10 ještě upevní.
Držím Vám palce, ale z praktických důvodů bych byl přece jen raději, kdyby vyhrála Petra, popřípadě, když už by to nešlo jinak, Vašek.
(M)

By: Václav Židek

Václav Židek — Fri, 16 Sep 2011 17:28:14 +0000

Nedalo mi to, abych se k ohlasům humorného článku pana Kolaříka nepřidal.
Při čtení jsem se skvěle pobavil, což u článků tohoto autora je běžné. Výjimkou jsou příspěvky, ve kterých píše o věcech vážných.
A tak nějak v podvědomí, aniž bych nad článkem přemýšlel, jsem se a na druhý den z čista jasna rozjel si koupit novou postel. Postel jsem ten den zakoupil, a když jsem se vrátil domů, uvědomil jsem si, že mé rozhodnutí vzniklo asi na základě tohoto příspěvku a že asi to bylo správné. Při mém krátkodobém spaní je velmi důležitá pohodlná postel, aby se člověku z ní nechtělo. Kdybych Ivana Kolaříka neznal, tak jsem ho mohl podezírat, že asi píše skryté reklamy pro nějakou firmu s nábytkem se zaměřením na postele a já jsem jednoduše naletěl.

Milý Ivane, mnoho díků za vtipné počteníčko Tobě zasílám!

P.S. Ještě jedna zajímavost působnosti článku Život v posteli. Volal mi jeden dobrý přítel, že se mu vyprávění líbilo tak, že po přečtení se vrhnul do postele a spal dále, přestože před chvilenkou ráno vstal.

By: Lada Krivanek

Lada Krivanek — Fri, 16 Sep 2011 13:55:05 +0000

Milý pane Ivane,
jsem rád, že Vás můj komentář potěšil, stejně tak jako i ty další (Váš článek si asi opravdu získal snad každého). Musím přiznat, že já tedy někdy také trochu přeháním, ale pouze pokud se délky týče (někdy si pomalu připadám jako ten pán v tom vtipu o těch sedmi havranech, jestli ho neznáte, tak ho zde nemohu ventilovat Jednou když jsme u nás měli velkého a moudrého Petra Nárožného, tak se pak na představení zmínil o mém přehánění a přirovnal mne k jednomu lordovi. Ten prý také vždy rád přeháněl, a když mu jeho přítel ukazoval své nové sídlo, tak mu řekl, že mají také velkou jídelnu, 30 metrů dlouhou. Když se však na něho podívala jeho manželka svým káravým zrakem, tak se poopravil a řekl, že ale jen metr širokou, ale přesto se tam vejde asi stovka židlí
Z Vaší poznámky o diskutujícím jsem vyrozuměl, že šlo patrně o pána, kterého zná pod předzdívkou “kníže” celý národ To mi připomnělo dobu mých večerních studií (kdy jsem také usínal). Na chemickou technologii jsme měli velice chytrého staršího profesora Knížka (dopisoval si i s Einsteinem), který také občas během zkoušek usínal, protože ty bláboly slyšel již nejméně tisíckrát. Takže když šel k tabuli nějaký šprt a půl hodiny se vykecával, tak pan profesor si zdřímnul, a když se probudil tak se zkoušejícího zeptal: a to bylo všechno? No moc toho nebylo, jděte si sednout, máte za čtyři. Jelikož já jsem většinou neměl na učeni čas, tak jsem musel žít jen s tím co jsem slyšel (a když jsem třeba někdy pospával tak toho někdy mnoho nebylo). Proto když jsem byl vyvolán k tabuli, tak jsem s tím šetřil a monotónním hlasem pomalu začal mluvit a za minutu ho již pan profesor bral. Dal jsem si tedy pauzu abych s tím málem co jsem znal vystačil co nejdéle, a pokračoval jsem zase až když se pan profesor probral k životu. Doposlechl mých pár posledních vět, a oznámil mi že to dnes na jedničku nebylo, a tak že mi píše 1- nebo dvojku. Tímto způsobem jsem u něho prolézal kolik let. Horší to pak už bylo u známého matikáře Kolbaby, který byl znám široko daleko, stejně jako známý Servít
Srdečně zdravím.

By: Ivan

Ivan — Thu, 15 Sep 2011 22:27:17 +0000

Mily pane Lado, dekuji Vam za obsazny a vtipny komentar. Tak si rikam, kdo vic prehani, jestli ja nebo Vy. Znal jsem vsak pana, ktery uprostred debaty tvrde usnul, pak kdyz mel dost, otevrel oci a bez problemu, aniz by mu neco uslo, se do debaty znovu zapojil. Jinak jsem si ani ve snu nepredstavil ze muj fejeton vzbudi takovy ohlas. Vsem dekuji. Jeste bych rad neco pripsal, ale klizi se mi zrak…

By: Jindrich

Jindrich — Thu, 15 Sep 2011 12:18:31 +0000

Sweet Jano,

Staci kliknout na moje jmeno a muzete vedet o me vsechno co potrebujete.
Jestli to na tomhle webu nepracuje, tak : http://jindra-myblog.blogspot.com/
Nemam o ctenare nouzi ale privitam maminku tak bajecnou, ktera pojmenovala sveho syna tak peknym jmenem.

By: Jana Reichová

Jana Reichová — Thu, 15 Sep 2011 10:13:06 +0000

Milý Ivane, tak jsem si zase jednou pěkně početla. Nebudu Ti tady vyprávět kolik máme postelí a kde, ale tak jako Tobě i nám se na nich spí náramně. Vše ostatní, co bych chtěla k Tvému článku napsat, bylo již napsáno.
Mám jenom jednu krátkou poznámku. Jak víš, máme syna Jindřicha, ale ty komentáře od něho nejsou. Kdyby nějaký komentář napsal on, nebál by se napsat celé své jméno, protože by se za svůj názor na Tvůj článek nemusel stydět.
Jana

By: Lada Krivanek

Lada Krivanek — Thu, 15 Sep 2011 05:16:58 +0000

Milý pane Kolaříku,
článek jako vyšitý, moc jsem se pobavil (asi je to všude stejné). Bohužel ač spánek miluji jako svého nebližšího bližního, tak za celý život mám manko pěkných pár roků. Se vstáváním jsem nikdy neměl moc problémy, snažil jsem se skoro celý život být pořád vzhůru, protože život za to stál. Když jsem však už měl být bdělý, tak jsem měl problémy s klížením zraku, a to celý život. Ať již třeba ve škole po práci (někdy i díky pár půllitrům přes ulici u Fleků, kam jsme si kolikrát zašli během ruštiny a dalších “zajímavých” předmětů), či i vestoje v tramvaji, kdy mi jednou poklesly kolena a tramvaják který přepočítával drobné se tak lekl, že se mu všechny rozsypaly. Jinak si se spaním nedělám násilí, poddám se volání přírody kdekoliv a kdykoliv. Třeba i na párty se v polovině písničky opřu o kytaru, dám si dvacet a pak zase jedu dál třeba kolik hodin (i když teď se nám už všem klíží zraky maximálně kolem půlnoci). Nejhorší je to snad za volantem, i když jsem jednou takto “prospal” v kuse asi šest hodin a pak už jel hezky odpočatý. Bohužel už nemám na pokuty, takže musím jezdit pokud možno tolerovanou rychlostí (aspoň tam kde to hlídají, což je teď skoro všude), což mne uspává. Nejhorší je to v provincii Ontariu, kam jezdíme za vnoučkem, kde Vám již za pouhých 50 km nad limit dají deset tisíc dolaru, seberou řidičák a zabaví auto. Vysvětlujte jim, že právě 150-170 km rychlost je pro Vás ta nejideálnější. Když si nařídím těch 120 (což ještě nějak ve stokilometrové zóně tolerují), tak pomalu prospím pět hodin. Když se manželka vnucuje že bude řídit ona, tak jí řeknu že to už bych pak strachy ani oka nezamhouřil.
Je fakt, že v mládí to byl největěí záhul na spánek, či spíše na jeho nedostatek. Ještě v padesátých a počátkem šedesátých let jsem musel jezdit do fabriky a vstávat kolem čtvrté, abych chytil první tramvaj z Bořislavky ke Spalovně v Hloubětíně, kde jsme začínali v 5:45 ráno. Při večerním studiu jsem někdy trochu spánku dohnal, ale pak začínal život. Buď různá divadla a pak noční tůry po staroměstských hospůdkách, nebo do hospůdek pěkně rovnou ze školy, takže člověk dorazil domů vždy až po půlnoci. Pozdější manželství a otcovství mi trochu zachránilo čas (zákaz hospod), ale ne nadlouho.
Když jsme před 43 lety přišli do Kanady, tak se zde chodilo do práce v lidskou dobu, ale díky tomu si člověk dovedl protáhnout večery. Proto jsem si v posledních letech v práci po obědě dělal siestu. Snažil jsem se nasoukat do kompjutru výsledky z dopoledních pokusů, a byl jsem kolikrát překvapen když přišla další přestavka, že jsem za dvě hodiny napsal pouze datum
Díky všem mým mimopracovním zájmovým činnostem jsem spal každý den tak 4-5 hodin, což se myslím také podepsalo trochu na mém zdraví. I když mi doktor stále říká že musím spát 9-10 hodin, tak víc než 3-4 hodiny v jednom kuse nezvládnu. Mám velice zdravou ortopedickou tvrdou matraci, ale jak už jsem dostatečnš “nabitý” tak musím z postele vypadnout. Proto klidně doháním spánek i během dne třeba i 2-3x, a kolikrát usnu i u kompjutru uprostřed věty Dokonce někdy i při rozhovoru s manželkou usnu v půli věty (její), pokud nemluví zvýšeným hlasem o důležitých “nucených” domácích pracích na baráku či na zahradě (které by sice třeba “něco” přinesly, ale to to raději rozchodím, nebo se cestou podívám do ledničky Nejsem zase tak prostopášný jako náš poslední pes. Ten ještě pomalu v 18 letech, ač skoro hluchý a slepý revmatický invalida, když zavětřil ve vzduchu nějakou potřebnou fenu, tak se ani vteřinu nerozmýšlel a klidně i ve vánici a ve 30 pod nulou si odskočil. Za pár hodin se pak přišoural vyčerpán a padl, a nikdy nebylo jisté jestli se ještě probudí. Vždy mne pěkně namíchnul, ale přesto jsem ho obdivoval a říkal jsem si “That’s the way to go” (to je cesta jak sejít ze světa Jenže on měl k mání stále široký výběr na celém našem ostrově.
Srdečně zdraví a dobrou noc přeje Láďa K.

By: Anny

Anny — Wed, 14 Sep 2011 19:37:42 +0000

Zdravím Náčelníku, dlouhým spánkem se prý hubne. Je to pravda?

By: Marta Urbanová

Marta Urbanová — Wed, 14 Sep 2011 17:58:30 +0000

Poznámka nakonec.
Pakliže se však náhodou stane, že na vás přijde velký cit a s ním spojená touha po letech opět uvidět obtloustlé tělo vaší manželky, můžete po předběžném škemrání a potupné celodenní práci v domácnosti večer opustit vaši útulnou ložnici, do které se po pěti minutách tělesně vyčerpán opět s radostí vrátíte.
Pane Kolařík, nevidím větší štěstí, než prožít takových pět minut.

By: Milan Richtermoc

Milan Richtermoc — Wed, 14 Sep 2011 15:41:11 +0000

Milý pane Koláříku, jste to ale filipik!
To je mistrovská práce, ke které se jen těžko něco dodává. Přesto dovolte poznámku: Párový život má svá kouzla i své zákonitosti. Začínáme mileneckou láskou, při které se kdesi setkáváme, řešíme si “své” na cizích postelích (v tom lepším případě)a vracíme se každý do své. Po svatbě (není podmínkou) si zvykáme na spaní nejen na jedné posteli, ale také pod jednou peřinou a v jednom domě. Jak kouzelné! Církev svatá (Nebo kdo?) to vymyslela rafinovaně, když přišla s nápadem manželských postelí. Ale všeho do času.
Jak jde čas, tak neprve rozdělíme jednotnou manželskou postel (třeba pomocí pilky na dřevo nebo na železo) na dvě samostatné postele, umístěné však stále v jednom pokoji (ložnici). Posléze se jedna z postelí jakoby mimoděk (a pouze “dočasně”) z nějakého zástupného důvodu přestěhuje do jiné místnosti, ale… v témže domě! A jak tohle story končívá? Přece tím, jak začalo. Každý spíme ve své posteli a ve svém domě. Kruh je uzavěn. Nebesa jsou usmířena! A co na to církev svatá? Ani tu už tohle nepohoršuje stejně tak, jako matku přírodu. Účelu bylo dosaženo a tak nač si stěžovat?
Zdraví Milan

By: Jindrich

Jindrich — Wed, 14 Sep 2011 14:46:27 +0000

To je čeština jak blbec.

OK.

Vypadá to….. že jste sice…….

Ale síla mojich obzervací zůstává nedotknutelná…..

By: Jindrich

Jindrich — Wed, 14 Sep 2011 13:45:31 +0000

Pekny cteni. Takovy cesky, roztomily.

předběžném škemrání ?

Vypadato, ze jste since “nad posteli” ale taky ” pod pantoflem” 

A chudak pan Kubeš ……..