Ke komentářům pp. Richtermoce a Cíchy si jen dovoluji poznamenat, že pak, až by se tedy stalo o čem píší, by se člověk sotva změnil. Vždyť kolik už k tomu měl příležitostí a důvodů! Kolik už katastrof zažil, ať jím, nebo přírodou způsobených, naposled pak poslední strašnou válku a její memento v podobě dvou atomových hrůz, a změnil se? Kolik výzev ze všech stran, kolik zapřísahání, že už nikdy nesmí k ničemu takovému dojít se už po První světové objevilo. A přešla pouhá dvě desetiletí a byla tu Druhá a ještě větší. Člověk se sice trochu zarazil, když má dnes jaderné zbraně skoro každý, kdo má do zadku díru, jak říkával náš střičký dědeček, a tak si holt zatím vybíjí ten svůj v genech ukrytý pud alespoň v lokálních válkách a teroru. Jak dlouho ale asi potrvá,než nějalý fanatik jemuž nezáleží ani na jeho vkastním životě,natož na jiných. Zkrátka nevěřím,že by se lidská povaha do takové míry změnila. Je to kruté, ale život na této krásné planetě a ji samou může zachránit jen postupná úplná a konečná eliminace lidského rodu, který ji tak krutě ničí. Pokud se ovšem Někdo Vyšší nerozhodne, učinit tak dříve a rázně. Ostatně možná, že už s tím i začal. Katastrof a připomínek této možnosti je v poslední době čím dál více,o bludných vesmírných balvanech ani nemluvě.
Lituji, ale musel jsem to říct, Luděk Ťopka.