K článku samotnému: když už jsi uveřejnil snímky mých přátel, je na mne, abych vyjmenoval ty, kteří vážili cestu za mnou do Malešic a ve stylové restauraci “Půda”, se mnou a společně s dalšími strávili několik pěkných chvilek, ba hodin v tom nádherném prosluněném, nedělním odpoledni.

Přijela starostka mé rodné obce Obříství Jitka Zimová se svým manželem, která je osvícenou představitelkou obce s 1000 obyvateli. Nebojí se složitého vyplňování žádostí o dotace z Evropských fondů a obec pod jejím vedením vzkvétá. Každý se o tom může přesvědčit, jde o vesnici s bohatými historickými a kulturními tradicemi. S obcí udržuji trvalé kontakty, i když už funkci obecního kronikáře nevykonávám od té doby, kdy jsem v srpnu 2002 přišel zde o svůj rodný dům.

Druhou byla starostka rovněž mělnické vesničky Ledčice, nedaleko Řípu, Jiřina Michovská a její pravá ruka Ivana Plicková, kronikářka obce a někdejší učitelka Základní školy. Podpořil jsem jejich úsilí v polistopadovém zárodku o zdravou obec, v samých začátcích. K výročí obce jsem jim napsal oslavnou báseň, rád se účastním jejich aktivit během roku, píšu pro jejich měsíčník Ledčické novinky (teď například na pokračování vše o Řípu, jeho básnících a spisovatelích – tisknou to na pokračování). Doporučuji i návštěvu této mnohem menší vesničky než je moje Obříství, ale kouzelné a na každém kroku je vidět nejen práce těch dvou jmenovaných, ale celého obecního zastupitelstva a učitelů. Poctili mne mnohokrát. Z jejich gratulace jsem měl velkou radost.

Rád jsem si potřásl ruku s dlouholetým přítelem Milanem Dubským, známým z článků na tomto servru CFC, léta jsme spolupracovali. Byli tři přátelé – novináři v podniku zahraničního obchodu, které propustili po srpnu 1968 a šli k popelářům. Vím, co to je těžká manuální práce – užil jsem si jí dost a dost po vyhození v 50. letech z redakce Mladé fronty, a už jsem neměl síly jít s těmi svými přáteli k podobné dřině znovu v letech sedmdesátých, kam mne lákali. Všichni to odnesli po čase – prach, špína, těžká nádeničina se podepsaly na jejich zdraví.

Přišel mne pozdravit – sotva nohy vlekoucí – můj další přítel novinář František Huťka (letos slavil své 80. narozeniny), nikdy nezapomíná při každé příležitosti uvádět, že jsem to byl já, kdo ho zasvěcoval do novinařiny, byl pilným dopisovatelem Mladé fronty, až se později stal i jejím redaktorem. Když mne vyhazovali, byl to František, který se nebojácně postavil na moji stranu, podpořil mne morálně a zejména svým dopisem potěšil moji starostlivou manželku, která byla z té existenční situace se třemi malými dětmi, velmi znepokojena.
Můj přítel Franta je opravdovým přítelem, bez jakých si nedokáži svůj život představit. Statečný, neohrožený, pracovitý, leč ve stáří již nemocný, ale stále myslící a nezapomínající na vše dobré, co jsme spolu v životě prožili.

Velký a nezničitelný je nezmar Vráťa Ebr, kdysi slavný knihkupec Arbesova knihkupectví v Praze na Smíchově, kam jsem jezdíval vždycky “ve čtvrtek” kupovat novinky, účastnil se zde autogramiád. Mám od něho snad všechny jeho úsměvné knížky, stejně tak on vlastní knížky mé. Vídáme se často v Paláci knih – Luxoru, kde moderuje a pořádá velkolepé maxiautogramiády. Moje dcera Lenka jezdí s jeho partou přátel na letní pobyt do Častoboře na břehu Slapské přehrady… Všichni si odtud odnášejí nádherné vzpomínky a zážitky. Vraťa dokáže vzbudit náladu, potěšit každého a je rád v kruhu svých přátel, pro něž by udělal rovněž cokoliv.

Manželská spisovatelská dvojice Eva Josef Hrubešovi – pragensisté, kteří už vydali 28 knoížek o našem hlavním městě, jedna hezčí než druhá. I těm jsem pomohl na literární cestu začátkem 90. let, kdy jsem Josefa objevil v jeho vršovickém bytě a zjistil, jak velkým bohatstvím je obklopen. Tisíce pragensií – psal jsem o něm jako o největším pragensistovi nejen u nás, ale i ve světě. Od té dobyx upoutal pozornmsot i ostatních médií a začal o Praze psát a vydávat jednu knížku za druhou! Prožili jsme spolu léta s českým Quinessem, Láďou Kochánkem, sběratelem kurizozit ze Slaného, který proslul také bohatstvím dokumentace – tu odevzdala jeho manželka pelhřimovské agentuře Dobrý den.

Na snímcích v CFC chybějí – žel – můj syn, moji vnuci a vnučka, také manželce Jiřině přišlo líto, že se nikde neobjevila – a bez ní bych nikdy nedokázal všechno to, o čem tak hezky píšeš, můj příteli Josefe. To není výčitka, poslal jsi mi, sotvaže ses vrátil z Prahy, více než 50 snímků, na nich se všichni najdou, smekám před Tvými výkony a rovněž jsem poznal, jakou máš úžasnou manželku, která si s mojí Jiřinkou měly co povídat.

Mám toho na srdci mnoho, všechny stejně vyjmenovat nemohu, a všem jsem také poděkoval osobním dopisem, svou sbírkou Mým přátelům, kterou jsem připravil v předstihu právě pro tuto příležitost.

Každému peji, aby v tomto našem vypjatém politickospolečenském ovzduší. ¨kdy jsem denně svědky překvapivých afér, korupcí a amorálního chování lidí, kteeří by nám měli být vzorem, každému přeji, aby posiloval své vztahy zejména ve svém okolí, v rodině, se svými přáteli – to jsou hodnoty na světě, keré se nikde koupit ani zaplatit nedají. Pomáhat druhým, ctít druhé, vážit si práce těch druhých, nikdy nemyslet jen sebe, protože všichni tvoří váš mikrosvět a pak snáze a s jistým nadhledem budete přijímat události z makrosvěta.

Tam – v rodině – by měla znovu začít morální obroda naší těžce nemocné společosti, kterou a naše spoluobčany navíc v poslední době sužuje strach z exitence, bojí se ozvat o svá práva u svých cizáckých zaměstnavatelů, že by přišli o práci – byť často mizerně placenou… Odtud vede cesta k lhostejnosti k věcem veřejným – ale měla by to být cesta opačná k občanské společnosti, v níž funguje solidarita, svornost. Bez těchto významných atributů si neumím další vývoj u nás v Česku představit.

Jak dlouho to trvalo našemu prezidentovi V. Klausovi než dospěl rovněž k tomuto názoru? Konečně také on začal hovořit při svatováclavských oslavách ve Straré Boleslavi o uctívání tradic, včetně rodiny. Ale my, dříve narození, jsme byli vychováni TGM i v uctívání mnoha dalších životních hodnot. Snad je jednou i náš dnešní prezident dokáže alespoň vyjmenovat. I tak – po dlouhé době promluvil rozumně o problémech, které tíýží naši nemocnou společnost.

Život jde dál, vím jedno naporoto jistě, že jednou zemřu, ale živého mne nedostanou. Buď hodně zdráv, milý Josefe, buď hodně zdráv milý Václave Židku, který spolu s naší Marou opečováváš naše příspěvky a které noebyčejnou obětavostí a pracovitostí milá paní Olszová “zavěšuje” denně na svůj portál.

Miroslav Sígl
e-mail: miroslav.sigl@seznam.cz
www: miroslav.sigl.cz

e-book: http://msigl.pageflip.cz/
http://msigl-korespondence.pageflip.cz

tel.: 274 773 850
mobil: 731 901 914

Káranská 338/34
108 00 PRAHA 10 – Malešice